Neděle, 4 prosince, 2022

Jak zvládám děti na cestách a jak je motivuji?

Přežíváte, nebo užíváte? Jak je to u vás při delším společném okupování malého obytného prostoru? A co děti?

Již  v minulém článku jsem psala, že naše rodina čítá 5 členů 2+3 (18,15,10 – brzy 11). Máme rodinný domek a dostatek místa pro všechny. Občas se ani nemůžeme najít. Obzvláště, má-li některé z dětí na starosti myčku, je přímo k nenalezení. To se ale ve stanu, nebo obytňáku těžko stane. 

Minulé léto, při osmidenním cestování, dokonce v šesti lidech, přičemž já a manžel jsme nocovali v autě Ford Galaxy a děti ve stanu, to celkem klapalo. Plán byl Balóncentrum v Břesteku. Mimochodem, tento tip byl od Klárky a jsem ráda, že jsme ho využili. Poté jsme pokračovali na Slovensko do Velkého Meděru, ke stejným lidem, jako před šestnácti lety na naší první dovolené. Tenkrát zatím pouze s dcerou.

Dále do Maďarska k Balatonu do kempu Aranypart v Siófku, kam jsem se chtěla již dlouho podívat. Manžel, vždy říkal že „na kačák nepojede“. Ale dal to a nakonec byl rád, že jsem ho přehlasovala. Po návštěvě Podesdorfu v Rakousku u Neziderského jezera, se kruh uzavírá a už nás čekal návrat domů.

Auto jsme měli naložené až po střechu. Pokaždé nastalo vybalování úplně všeho, abychom se dostali pro velký stan na dno kufru. Manžel mě při plánování varoval, že mě děti nebudou moc milovat. Prý to bude samé vybalování, přespání, balení, přejezd, vybalování a pořád dokola.

Vařili jsme na zemi na plynovém vařiči, když pršelo, seděli jsme všichni u stolu pod plachtou z Lidlu – mimochodem super kup. Povídali jsme si a hráli karty u svíčky, stavěli stan, den jsme trávili výlety, běžnými aktivitami, bourali stan, občas jsme zašli v Maďarsku na večeři, jindy jsme opékali a nečekaně – hlavní činností bylo koupání. A pak zase stavěli stan … bourali stan … No co, alespoň ho už děti složí i poslepu a v rekordním čase!

Velmi se nám osvědčila hra na babu v Balatonu, kde je na to vody tak akorát. Takže pokud jste tam minulý rok byli a právě si uvědomujete, že tam byla banda „prdloušů“, tak to jsme byli asi my. Lidé se přestávali koupat, ryby a plavci přestávali plavat, prodejci kukuřice zapomněli prodávat a nevěřícně nás sledovali, ale my se bavili výborně. Napřed se na nás jen po očku dívali, ale pak už se nahlas smáli, vlastně spíš chechtali. Museli jsme vypadat dosti komicky.

I přes všechny původní obavy, jak to všechno klapne, co na to děti, manžel, neustálé přehrabování věcí, vaření pro šest lidí na zemi, přes ta vedra a já nevím, co ještě, to byla PECKA! Ale úplně nejhezčí pro mne bylo, když za mnou po příjezdu děti jedno po druhém přišly a řekly mi, že to byla krásná dovolená, že si to opravdu užily a že chtějí jet zase.

Klárka mi říkala, že by vás mohlo zajímat, jak namotivovat děti, aby chtěly jet, jak je zabavit a případně i ukrátit čas, aby se nenudily a „neprudily“. Začala jsem přemýšlet co zapříčinilo to, že bylo pořád veselo, že jsme si nelezli na nervy a nenastala ponorka a třeba i to, že jsem na nic nebyla sama a všichni přidali ruku k dílu. A přišla jsem na to! Nic zvláštního! Žádné speciální hry, notebooky, ani jiné vymoženosti, žádné předražené výlety a nákupy značkových hadříků v obchoďácích. Jednoduše dobrá společnost naladěna na stejné vlně, večery s rodinou, společné vaření, opékání, blbiny, hra na babu, vybíjená (s vlastními pravidly :-)) karty, vtipy, povídání,…… a asi právě ty typické činnosti, které v průběhu roku zase tak často společně neděláme, když se i my dospěláci vrátíme k dětským hrám a ty společně strávené chvíle, je odpovědí na Klárčinu otázku. A i když to zní možná jako klišé, tak je to jednoduše tak.

Autor: Iveta Jedlinská

spot_img

Související články

spot_img

Nedávno vydané

spot_img