Jana Bejčková může být inspirací pro všechny, kteří přemýšlejí o nějaké delší cestě, ovšem stále se jim do toho staví nějaké to ALE… Proto se v dnešním rozhovoru s cestovatelkou Janou dozvíte například to, co vůbec takové cestě předchází, co vám ona cesta může dát i jak poznáte, že je ten pravý čas na návrat.
Jani, můžete se nám všem ve zkratce představit a samozřejmě představit i Váš příběh?
Je mi 48 let, mám dospělou dceru a momentálně žiju sama. Miluji lezení po skalách, orientační běh a spoustu dalších „skopičin“ v přírodě. (smích) Snažím se naplno prožít každý okamžik, inspirovat lidi a hlavně si plnit svoje sny. Mezi ty patřila i změna práce a cestování dodávkou.
A jak to vlastně vzniklo, že jste se jako sama, žena, rozhodla vydat na 6měsíční putování? To není úplně standardní situace.
Ono to vše vlastně vzniklo postupně. Nejdříve jsem se rozhodla dát výpověď v práci a začít se živit sama, online. Pak mě napadlo, že je to vlastně ideální šance vyrazit na cestu dodávkou a splnit si i druhý sen, protože pracovat online se dá odkudkoliv. Což Kláro víte. Původní představa sice byla, že budu cestovat s nějakým přítelem, a to hlavně za lezením a třeba ne na tak dlouho. Každopádně jsem to vnímala jako velkou příležitost. A tak jsem se rozhodla vyrazit, což znamenalo, že koncem roku 2018 jsem naposledy zavřela dveře kanceláře, a protože žádný přítel nebyl, začala jsem si tu cestu plánovat sama.
Vezměme to od začátku? Vaše auto, které jste pojmenovala „Koloděj“, jste už měla? A byly třeba nějaké větší úpravy?
Ne, ne. Koloděje jsem tehdy ještě neměla. Když mi v téže době odešlo moje původní auto, rozhodovala jsem se, jaké další koupit. No a vzhledem k mým snům byla dodávka jasná volba. Uvnitř nebylo vůbec nic, takže bylo potřeba ho na tu mou cestu připravit. Nakreslila jsem si přesné plánky, co bych si představovala, a poprosila známého, jestli by mi s tím pomohl. Nakonec z toho byly dva měsíce intenzivních příprav, protože jsem neměla do té doby vůbec žádné zkušenosti. (smích). Ale vše se zvládlo a já z toho měla radost.
Jani, jak vlastně přišel Koloděj ke svému jménu? Přeci jen to není úplně obvyklé oslovení
Když jsem tenhle Ford Transit viděla poprvé v garáži autobazaru, začala jsem se smát, že autobus nechci. (smích) Vypadal jako obr – obr Koloděj z Cimrmanovy hry. A to mu už zůstalo. Navíc je to symbolické – Kolo-děj, jako děj na kolech.
No a jak tedy byl Koloděj vybavený v den Vašeho odjezdu?
Zařídila jsem ho co nejjednodušeji. Prostor pro spaní, kde jsem zároveň pracovala na počítači a ve zbylém prostoru pak skládací stolek, křesílka, malá kompresorová lednička, boxy s nádobím, přenosný chemický záchod a hlavně extra baterie s vyvedenými auto-zásuvkami na 12V (pro ledničku, počítač, mobil a LED pásek na osvětlení). Dobíjela jsem přenosným solárním panelem, za jízdy z alternátoru nebo v kempu nabíječkou. Vařila jsem na dvouplotýnkovém vařiči na 2 kg bombu. Skvělý byl tajný trezor, který mi můj známý vyrobil. No a vodu jsem měla ve dvou 20litrových kanystrech.
A co jste si brala s sebou na tak dlouhou dobu vy?
Pod prostorem na spaní jsem měla plastové boxy s oblečením, drogerií a jídlem… Takže tak nějak zásoby všeho, co bych mohla potřebovat. K tomu knížky, horolezecké průvodce, věci na lezení a materiály pro práci…
Bylo něco zásadního, co jste z hlediska vybavení pořizovala až cestou?
Nemusela jsem dokupovat nic, měla jsem všeho spíš až moc, neboť přípravy byly důkladné. (smích) Postupně jsem pak dokupovala jen to, co mi docházelo ze zásob, což bylo samozřejmě jídlo atd… Jenom na Sardinii jsem koupila speciální průmyslovou zástrčku do zásuvky na elektřinu v kempech. Ale v kempech jsem nakonec spala minimálně, bývala bych se bez toho obešla. Každopádně ji mám a třeba se někdy hodí.
Jani, když to tedy shrnu, tak co je zásadní mít s sebou?
Záleží, na jak dlouho jedete a jaké máte nároky. Určitě však nějakou formu vařiče a hlavně pro mě, na tak dlouhou dobu, byla hodně důležitá i lednička. Bez chemického záchodu bych se asi bývala obešla, ale třeba v noci jsem za něj byla ráda, to bych se s lopatkou ven asi bála. Pak taky záleží, jestli potřebujete elektřinu. Jelikož jsem chtěla pracovat, tak baterka plus systém jejího nabíjení byly nezbytné. Samozřejmě základní nářadí (vyplatí se vyzkoušet, jaké konkrétní šroubováky a klíče potřebujete a i něco pro případ, že píchnete (kompresor apod.), náhradní olej apod. Určitě také doporučuji vzít s sebou kopie všech dokladů (osobních i od auta), náhradní klíčky od auta, mít sjednané pojištění pro sebe i auto a vyměněnou hotovost (při platbě kartou zaplatíte mnohem víc, než když si doma vyměníte peníze v dobrém kurzu).
A řešila jste tedy třeba i nějaké technické obtíže? Dobře vím, že vyměnit kolo u takhle velkého auta je, obzvlášť pro ženu, docela „zábava“…
U „normálního“ auta jsem už kolo měnila… Ale je pravda, že u Koloděje bych si na to asi netroufla. Naštěstí jsem měla sjednanou neomezenou asistenční službu a případné poruchy bych bývala řešila buď přes ni nebo v místních autoservisech. A hlavně jsem doufala, že se nic nestane – a naštěstí se ve výsledku ani nic nestalo.
Vlastně ano, stalo. Jednou jsem řešila poruchu klimatizace, kdy auto vydávalo hrozné zvuky – to jsem nakonec opravila s automechanikem na telefonu. A také unikání oleje v nádobce pro řízení – ten ale naštěstí stačilo dolévat a dojela jsem s tím bez problémů domů. (smích)
Jani, ještě jedno mě hodně zajímá. Jak se Vám přesně povedlo si vzít na tak dlouhou dobu volno?
Jak jsem už zmiňovala, během cesty jsem pracovala. Měla jsem na dálku domluvenou částečnou spolupráci s firmou, kde jsem byla předtím zaměstnaná (coby šéfredaktorka časopisu) a k tomu jsem si přidala své další věci – copywriting apod. Teď bych hlavně ráda rozjela svůj projekt www.mozaikazdravi.cz. To je totiž moje srdeční záležitost a další sen. Snad se splní.
Podle čeho jste volila lokace, přes které budete cestovat?
Chtěla jsem vyrazit někam na jih – za teplem, k moři. Měla jsem v plánu Sardinii (kvůli skvělým lezeckým terénům, které jsem chtěla poznat), Řecko (to jsem odhadla, že bude v porovnání s jinými zeměmi pro free kempování bezpečné) a Španělsko + Portugalsko. Ale už během prvních měsíců na Sardinii jsem se rozhodla Španělsko a Portugalsko nechat na jindy a raději cestovat pomalu, užít si každé navštívené místo, v klidu poznat místní lidi a nepočítat jenom kilometry.
A co všechno jste tedy stihla nakonec navštívit?
Vyjela jsem 29. března 2019 a celý duben a květen jsem strávila na Sardinii. Projela jsem ji celou kolem dokola, pak různě křížem krážem po vnitrozemí a na některá místa jsem se i vrátila. Pár dní jsem také strávila s kamarády, kteří za mnou přiletěli, abychom společně lezli po skalách. No a pak jsem si užívala krásné pobřeží, historická města (např. Alghero je nádherné), vnitrozemské hory a malé vesničky.
Moře bylo studené, ale koupala jsem se v rámci otužování skoro každý den. (smích) Červen až říjen jsem cestovala po Řecku. Objela jsem ho také skoro celé. Navštívila jsem asi většinu známých oblastí jako je Lefkáda, Peloponés, Chalkidiki a ve vnitrozemí Meteora… v tu dobu bylo už teplo, takže jsem si vychutnávala každodenní plavání v moři, nádherné západy slunce, krásné pláže, ale také historické památky – až mě překvapilo, jak byly zajímavé a zachovalé. A samozřejmě pak nechybělo lezení v oblasti Meteora a Leonidio. Celkem jsem ujela 13 000 kilometrů.
A které navštívené místo vás nejvíce zasáhlo, proč a čím?
Na Sardinii to bylo např. pobřeží blízko Argentiery – to má své velké kouzlo (kamarádka dokonce podle mé fotky namalovala obraz), vrátila jsem se tam několikrát. V Řecku to zase byla některá místa na Chalkidiki. Například taková až skoro „hippie“ pláž – Azapiko beach, nebo na sever od nejvýchodnějšího „prstu“ pláž u městečka Ierissos s krásným piniovým hájem. Na jihu Peloponésu se mi moc líbila Monemvasia, což je poloostrov, který vypadá, jako když z vody vykukuje dinosaurus a na jehož svazích je historické mini městečko. Z dalších památek jsem nejvíce obdivovala Ancient Messini – hlavně jeho atletický stadion. V Kalo Nero jsem pomáhala zachraňovat mláďátka karet obrovských, která se zrovna líhla a cupitala po písku do moře… Nádherné je také západní pobřeží Lefkády, ale je lepší tam být mimo sezonu, přes léto je tam moc lidí.
Milujete lezení, jak je i z rozhovoru znát. Které místo se vám nejvíc líbilo a kam byste nás vzala?
Mojí srdeční záležitostí je Meteora. Tam jsem letos lezla již potřetí a klidně bych se tam zase vrátila, protože to místo má nezapomenutelnou atmosféru. Skály jsou obrovské a když sedíte nahoře, rozhlížíte se po klášterech postavených na jejich vrcholcích, je to úžasná meditace. Na Sardinii se mi asi nejvíce líbilo lezení na Pedra Longa (vícedélkové lezení na vysokou věž přímo nad mořem).
Jak jste vlastně hledala a vybírala místa na přenocování?
Většinou podle aplikace Park4Night. Kdybych jela s někým, tak bych asi více improvizovala a hledala i opuštěnější místa, ale jelikož jsem cestovala sama, chtěla jsem parkovat vždycky někde, kde byl alespoň ještě jeden obytňák, abych se nebála.
A jací byli lidé, které jste na svých cestách potkávala?
Povídala jsem si s místními lidmi ve vesnicích, v obchůdcích, na pláži atd. … Na Sardinii i v Řecku jsou lidé strašně milí, ochotní pomoci, snaží se domluvit, i když třeba neumí anglicky. A samozřejmě jsem komunikovala „se sousedy“ v obytňácích. Dost často se mi stávalo, že mě pozvali večer na skleničku, protože samotnou ženskou v dodávce ještě neviděli.(smích) Zjistila jsem, že s obytňáky cestuje spousta lidí – hlavně důchodci z Německa, Rakouska, Itálie a Francie. Jedou klidně na několik měsíců, což je super. Takhle bych si jednou představovala svůj důchod. A s jednou Francouzkou jsme dokonce vyrážely na dlouhé výlety na kajaku podél pobřeží.
Jak vypadaly vaše běžné dny? Nebo byl každý zcela jiný?
Část dne zabrala vždycky taková ta rutina a zajištění základních potřeb – koupit jídlo, najít místo na spaní, sehnat pitnou vodu, někde se umýt (měla jsem závěsnou sprchu – takový ten černý vak, ale raději jsem využívala sprchy na plážích), uvařit, dobít baterku, občas vyměnit záchod… no a samozřejmě pak pracovat na počítači dle toho, co bylo třeba. Zbytek času jsem poznávala dané místo, chodila po památkách, toulala se městečky a vesnicemi, lezla po skalách, občas běhala (když to terén a počet toulavých psů dovolil), koupala se v moři, povídala s lidmi a pozorovala fantastické západy slunce (východy jsem nestíhala) (smích), rozjímala a meditovala…
Zažila jste někdy skutečný strach?
Jednou, na Chalkidiki, když se tam přehnala ta ničivá bouře. Bohužel jsem zrovna byla na jednom z nejhorších míst a opravdu jsem se tehdy bála o život. To se vám pak hlavou honí různé věci… Ale měla jsem velké štěstí a vůbec nic se mi nestalo, Koloděj přežil jenom s minimálními škrábanci a promáčknutími… Ufff… Skoro to není vidět. Pocity to byly hodně silné, napsala jsem o tom článek na svůj web vsechno-ma-svuj-smysl
A jak probíhalo vaření Jani. Kde jste třeba nakupovala ingredience, jak vypadal váš denní jídelníček a podobně?
Jak jsem již zmiňovala, vařila jsem na dvouplotýnkovém přenosném vařiči – když to bylo možné, tak venku, když ne, tak uvnitř Koloděje v otevřených bočních dveřích. Vezla jsem s sebou šest 2 kg bomb (bývalo by stačilo 5) – na každý měsíc jednu (na Sardinii ani v Řecku není lehké sehnat plnění české bomby).
Jídlo jsem kupovala v místních obchůdcích a stáncích – hlavně zeleninu a ovoce, ale také jsem nakupovala v Lidlu, protože tam měli nejnižší ceny. Užívala jsem si hlavně čerstvé ryby, saláty, mořské plody… Celkově jím zdravě, ale ochutnala jsem i jejich typická jídla jako souvlaki, výborné grilované jehněčí, mousaku a na Sardinii samozřejmě nějaké ty špagety a pizzu…
Nebylo vám tak dlouho na cestách samotné smutno? A jak se na to vlastně dívali vaši blízcí?
Na to se mě lidé ptali často.Vždycky jsem odpovídala, že doma jsem více sama než na cestě. Jak to je možné? Na cestách jsem potkávala zajímavé lidi a žádný den nebyl stejný. Maminka o mě měla zpočátku veliký strach, ale pořídila si FB, sledovala mě každý den, a to ji uklidnilo. Táta mi rozuměl. Má totiž stejně dobrodružnou povahu jako já. No a moje dcera mě ve všem od začátku moc podporovala – ta jediná mi asi opravdu celou dobu doopravdy chyběla. Byla to nejdelší doba, po kterou jsme se za celý život neviděly. Ale přiletěla za mnou na týden do Řecka a moc jsme si to užily.
Ano, vím, protože sleduji vaše stránky a vím, že to pro vás to mělo i určitou osobní, či spíše duchovní rovinu. Můžete nám to přiblížit?
Nedá se říci, že bych cítila potřebu nějakého velkého životního restartu. Jsem šťastná tak, jak žiju. Ale cítila jsem, že je čas udělat v životě nějaké změny. Hlavně v pracovní rovině. Také jsem cítila, že by mi prospěl delší čas pro sebe tak, abych si v sobě vyjasnila, „kam chci vlastně dál směřovat“ a napojila se víc na svou intuici… No a na to byla delší cesta ideální.
Ono totiž, když cestujete takhle dlouho a hlavně sami, tak nějak přirozeně se přiblížíte sami sobě, srovnáte si hodnoty a zjistíte, co je pro vás opravdu důležité. Pocítíte takový ten vnitřní klid, a že je všechno tak, jak má.
A co vám tedy cesta dala?
Řekla bych, že všechna moje očekávání se naplnila. Prohloubily se ve mně pocity, že chci opravdu žít naplno každý okamžik, že si nechci nechat život protékat mezi prsty, chci dělat věci, které mi dávají smysl a které třeba i někomu pomáhají… A až se za pět let ohlédnu zpět, abych si řekla, že to bylo skvělých 5 let a přesně takhle jsem chtěla žít. A že chci dál vystupovat z komfortní zóny, zkoušet nové věci, věřit v dobré konce, plnit si svoje sny a inspirovat lidi, aby se nebáli si je plnit také.
Jaké jste zažívala pocity, když nastal čas návratu?
Už na začátku jsem si řekla, že to nebudu nijak přesně plánovat. Řádově jsem chtěla cestovat od konce března do maximálně půlky října. Což tak nějak nakonec dopadlo… Někdy začátkem října jsem cítila, že už je asi čas, abych se vrátila domů. Nevím proč, prostě jsem to cítila. A tak jsem se začala pomalu vracet. Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu štěstí až dojetí, že jsem to dokázala, že jsem vydržela cestovat takhle dlouho a že jsem si to opravdu užila a zároveň jsem se strašně těšila na dceru, na druhou stranu na mě padl smutek, že už to končí.
A co návrat do reality samotné? Bylo to těžké?
První noc doma jsem strávila v Kolodějovi před panelákem. Přijela jsem v noci a nechtěla takhle pozdě vynášet věci do paneláku. Také jsem si chtěla naposledy užít Koloděje. První dny v bytě byly zvláštní. Bylo mi smutno, že už nejsem u moře, překvapilo mě, jak je tu hodně jiný vzduch (po takové době cítíte ten rozdíl) a hned se na mě valila spousta věcí, které je potřeba zařídit…
„Přecvaknout“ nebylo úplně jednoduché. Ale snažila jsem se hledat na tom to pozitivní: že se vidíme s dcerou, že se můžu osprchovat kdy chci, že nemusím vynášet záchod a počítač můžu nechat v zásuvce klidně celý den.
Co se teď stane s Kolodějem?
Původní plán byl Koloděje po návratu prodat. Ale jak asi tušíte, to prostě nejde. (smích) Nevím, jestli někdy podniknu ještě takhle dlouhou cestu, ale určitě to nevylučuji. Moc ráda bych objela např. Španělsko a Portugalsko, které jsem se při téhle cestě rozhodla nechat „na jindy“, a určitě budu jezdit na kratší cesty za lezením, ideálně s nějakým budoucím přítelem.
FB a Instagram: Jaakolodej
