Jak dobře víte, moc ráda čtu. A protože vím, že mezi karavanisty je nás takových hodně, tak když mě něco zaujme, vždy se s vámi o to ráda podělím. No a o tenhle kousek jsem vás nemohla ochudit rozhodně. Jedná se o román KORPORAC€ od Pavla Hénika. Ten se sice neodehrává v karavanu, ani není inspirací na výletní cíle, ale určitě vás přivede k zamyšlení o celém tom kolotoči kolem nás, kterému často unikáme právě v obytném autě a karavanu.
Pojďme se tedy podívat blíže mezi stránky
Jedna z anotací ke knize hovoří následovně: KORPORAC€ je kvazi-dystopický thriller prošpikovaný akcí, napětím, dějovými zvraty a filozofickými proklamacemi samozvaných mesiášů. Byť se jedná o jakési „sociální sci-fi“ (řečeno slovy jednoho z hrdinů románu), jde vlastně o velmi aktuální příběh, který vede čtenáře k zamyšlení, jakým směrem se může naše evropská společnost v nejbližších letech vyvíjet. No a s tím nemůžu než souhlasit. Ale! Navzdory tomu, že nám román zdánlivě ukazuje budoucnost, mi to přišlo aktuální a místy až děsivě. Přiznám se, že se mi o knize dokonce zdálo a jak jsem se dozvěděla při pozdějším rozhovoru s Pavlem, nebyla jsem jediná.
Ještě musím doplnit jednu věc. Když si knihu přečtete přímo v obytném autě nebo karavanu, získáte ještě novou rovinu. Mnohem víc užijete takový ten moment: „To je dobře, že já jsem teď ze své vůle svobodně na cestách!“ I když, je tomu opravdu tak? Ale tohle zamyšlení nechám na vás. Ale dojde k němu, věřte mi…
Zdánlivě to může potkat každého z nás
Můžete být sebevětší „hipík“, ale podle mě máme jisté standardy zažité všichni, a pokud chodíte do práce, případně jste zkrátka nějak pracovně vázáni, tak vůbec není co řešit. Ovšem co když je jedno ráno najednou všechno jinak, jako zblázněné, ale to vám ještě nedochází hrůza celé té věci… Jedno ráno zaspíte a zjistíte, že ve vašem životě je všechno jinak. V kanceláři přistihnete podřízeného, jak se vám hrabe v počítači, tak ho seřvete. Křičíte tak hlasitě, aby to zaznamenali všichni junioři v openspacu pod vámi. Pak vám klekne phablet a skoro nestihnete expresní vlak na zahraniční služební cestu. Ve vagónu se vám z ničeho nic udělá šoufl a pozvracíte se na záchodku. A hned deset minut nato vám volá samotná CEO největší korporace Unie, že máte padáka. Co uděláte? Tak hovoří další anotace, a pokud jste ještě výjimečně zbystřili při slově openspace, CEO a phablet, připomínající název jedno z tisíce sdílených korporátních systémů, takhle kniha vás dostane.
Pozor, možná budete do svého zaměstnání po přečtení vstupovat lehce nejistě. Ale něčím vás potěším. Jestli jste, stejně jako já, sběratel elektroniky (ten notebook si nechám, vždycky ještě deset minut jde, přece nevyhodím starý tlačítkový telefon, můžu si na něm zahrát hada – třeba, a přece nikomu nevadí, že televize, větší než pračka, zabírá na půdě místo…), tak zjistíte, že možná děláte lépe než myslíte.
Na co si dát při čtení pozor?
Chytne vás a nepustí. Opravdu patří k těm knížkám, kdy třeba s čelovkou na hlavně budete chtít přečíst ještě alespoň jednu kapitolu. Ty totiž (ještě navíc!) jsou tak akorát dlouhé a čte se to vážně svižně. Autor je tak trochu „potvora“, protože vám nedá pokoj. A na své si přijdou i „literární labužníci“, neboť na knize je znát, že ji napsal velmi inteligentní člověk s nesmírně bohatou slovní zásobou, který si s textem opravdu rád hraje.
Knihu sice přečtete jedním dechem, ale z hlavy ji jen tak nedostanete a myslím si, že o spoustě věcí budete mít potřebu i někomu vyprávět. Různé mé postřehy se proměňovaly i postupem času, jak se mi to tak nějak rozleželo. Kromě toho se ale i pobavíte, nečekejte ovšem humor prvoplánový, ale naopak velmi promyšlený.
Pokud byste si chtěli knihu pořídit, a opravdu doporučuji, mrkněte jednoduše sem: www.kosmas.cz
No – a když mě nějaká kniha takhle zaujme, chci se s ní seznámit z více stran a v tomto případě se mi to opravdu povedlo a díky tomu i vám přináším rozhovor s autorem Pavlem Hénikem. Myslím, že v mnohých otázkách, které vás ke knize mohou napadnout, se shodneme.
Pavle, nemohu se nezeptat na to, co mi vrtalo hlavou po celou dobu čtení této knížky. Co vede autora k napsání takové knihy?
Asi nejvíce vnímání okolního světa a z toho plynoucí naakumulovaná frustrace ze současného vývoje společnosti. Každý z nás si občas přijde bezmocný. A mně najednou přišlo, že nejlepší způsob, jak tuhle bezmoc atakovat, je právě o tom napsat knihu.
Lze v ní tedy nalézt i nějaké autobiografické postřehy?
Není to určitě kniha inspirovaná mým vlastním životem, ale určitě kus mého Já se do protagonistů dostalo, a to nejen do hlavní postavy Adama, ale i do Gereda a Dantose, a (možná pro některé překvapivě) i do některých ženských postav. Je jich v příběhu více, čtenář může hádat. (smích)
Popište nám, jak se konkrétně tato kniha rodila?
Píšu při zaměstnání, takže to jde pomaleji, než bych chtěl. Původní nápad na knihu o korporátní mašinerii je starý přes deset let, postupem času se ale více rozšířil i na zamyšlení o vývoji celé společnosti. Posledních pět let jsem s přestávkami dělal rešerše, tvořil strukturu příběhu, piloval charaktery postav. Než jsem se pustil do vlastního psaní, měl jsem přes 120 stránek poznámek. První verze románu vznikla za pouhých sedm týdnů na začátku roku 2019. Na druhé a třetí verzi jsem pracoval další půlrok.
V tomto případě to není jen fráze, kde jste čerpal inspiraci? Nejsem totiž sama, kdo měl pocit, že se jedná o jakousi vizi, předzvěst…?
Moje KORPORAC€ a svět, do kterého je vsazena, jsou fikce. Já doufám, že společnost, kterou popisuji, se nikdy do této podoby nedostane. Některé věci se už ale dějí již dnes, např. masivní dotace, robotizace, vynucená sterilizace zaměstnanců atp. V knize je vše úmyslně mírně přehnané, aby to dostatečně ve čtenáři zarezonovalo. Konec je záměrně vyhrocený, ale nemyslím, že úplně nereálně. S ohledem na současné politické napětí ve světě nikdo neví, odkud a s jakou rychlostí se příští radikální změna systému přiřítí.
Jak byste si přál vy sám, aby kniha na čtenáře působila?
Byl bych rád, aby román čtenáře přiměl zamyslet se nad současným vývojem společnosti a vyhroceností mezilidských vztahů. V knize popisuji jeden z možných kolapsů sytému, ale začíná to a končí u jednotlivce, jednoho konkrétního člověka – v románu záměrně pojmenovaného Adam. Tím Adamem může být každý z nás.
V tom se shodneme. V tak trochu korporátním světě žijeme dnes všichni, je podle vás nějaká cesta, jak se tomu bránit?
Zaprvé – udržet si kritické myšlení a odvahu neustále se ptát „Proč“. Zadruhé – vzdorovat systému (nařízením, předpisům, bojácným šéfům, úředníkům, populistům…). A v neposlední řadě zatřetí – nestát se zpohodlnělou ovcí, která je zvyklá, že když zabečí, dostane nažrat trávu, a tak je vlastně se životem spokojená.
Co je pro vás osobně obecně nejlepší relaxací a únikem?
Rozhodně nezávislé cestování, vždy s adrenalinem v množství větším než malém. Naposledy to byl výstup na nejvyšší sopku Asie, iránský Damávand, 5610 m n.m., předtím pár sopek v Nikaragui nebo 14 dnů v horách Kyrgyzstánu. Na světě naštěstí zůstala ještě spousta krásných zemí, která si udržela svou autenticitu a kam se dá relativně bezpečně vycestovat.
Skočíme tedy na cestách, ještě ne v cíli. Z našeho povídání totiž vyplynulo, že Pavel Hénik není jen bezvadný spisovatel, ale také cestovatel, jak naznačila už poslední odpověď. A má toho tolik co říci, že mi přišlo líto vás o to připravit. Proto se tešte ještě na další, velmi inspirativní rozhovor, tentokrát právě o cestování.