Neděle, 4 prosince, 2022

Příručka jadranské snoubenky – tip na knihu

Jeden ze zásadních autorů, které rozhodně nemůžeme opominout, je Blanka Čechová. Úžasná dáma, která většinu roku žije se svým chorvatským manželem u Dubrovníku.

Dubrovnik

Blanka Čechová vystudovala právo v Praze a tvůrčí psaní v Oxfordu. Několik let pracovala jako právnička v zahraničí. Psaní se věnuje od dětství. Vydala pět samostatných knih, několikrát byla spoluautorkou. V roce 2008 spolupracovala s Divadlem Járy Cimrmana jako asistentka režie při přípravě inscenace České nebe.

Tahle ukázka ze je z prvního dílu trilogie Jadranská snoubenka. Poslední díl se objeví na pultech v polovině června a my postupně nahlédneme do všech tří.

Jen ve zkratce vám povím, že se jedná o příběh českého děvčete, které se najednou ocitne v Chorvatsku. Sen? Mnohdy tvrdá nečekaná realita. Zaručuji vám, že pokud budete číst tuto knihu za zvuku cikád, se sklenkou dobrého vína a takovou tou pravou letní náladou, zamilujete si ji.

Ale i v českém kempu vás zahřeje chorvatským sluncem. A hlavně romantikou a pohodou, ale i rázovitostí Chorvatů. To víno však doporučuji určitě, třeba i doma na gauči. Možná ale raději bílé, kdybyste se smíchy „pobryndaly“, milé dámy. A ať už budete kdekoli, šumět moře uslyšíte zaručeně.

Takže víno do ruky a šup – jdeme na úryvek z knihy

Stačilo málo: smetajíc révové listí ze dvora, málem jsem dnes šlápla na hada. Kdo by čekal, že do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora vnikne plaz! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, jenž překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku a jediné, co neumí, je mluvit. (Zaznamenala jsem turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška senegalského, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)

Všimla jsem si ho až cestou zpátky přes dvůr, v ruce sklenku vychlazeného červeného střiku a rozkládací lehátko. Chtěla jsem vylézt na terasu a rozložit se tam k zasloužené čtvrthodince osamělého slunění, umírněného popíjení a čtení Dubrovnického věstníku. V cestě k odpolednímu štěstí však stál had. Ano, stál: šplhal se po hladkých betonových schodech, shánčlivě čenichal, co kde upadlo dobrého, když jsem po obědě sklízela ze stolu, ignoroval mě a tvářil se, že mu to tady patří.

Dlužno podotknout, že ignorovat mě bylo opravdu těžké a had musel vynaložit značné úsilí, aby zachoval klid: zařvala jsem jako při odrazu ke skoku z deseti metrů a vydržela souvisle ječet po celých pět vteřin, než se ozval tříštivý dopad sklenice, která nevydržela napětí, vyskočila mi z ruky a zlomyslně vychrstla červený střik přímo na bílou zeď.

Had byl zřejmě hluchý. Dál si šátral po schodech. Stála jsem v podestýlce střepů a nahmatala mobil. „Baldo, je tady had – zmija,“ zapištěla jsem, když se ohlásil.

Snažila jsem se vetknout informaci náležitou dramatičnost, protože Dalmatinec je tvor flegmatický a obzvlášť při srpnovém odpoledni je výčet událostí, které ho dovedou zvednout z otomanu, velice úsporný. Každý volající by měl předem vyhodnotit, jestli závažnost situace opravdu nesnese odkladu, protože pokud nejde o sdělení, že za pět minut dojde ke srážce Země s kometou, a domácí nechť rychle běží do sklepa pro poslední bocu vina, riskuje nepochopení.

„Jebem ti zmiju,“ vytrousí Baldo. „A jak teda vypadá, ten had?“

Hlas se mi roztřese, když vidím, jak had postupně obkroužil všechny bylinkové květináče a vrací se k druhé túře napříč schodištěm. „Je šedej, ne – šedohnědej, na zádech má černý čáry a na hlavě výstupek jako roh.“

„Tak to je asi poskok,“ konstatuje klidně Baldo. „Radši ho moc nedráždi, protože v Orebiči sérum, pokud vím, nemají a magistrála do Dubrovníku je ucpaná. U Potomje byla prej havárka. Navíc, komu by se chtělo jezdit do dubrovačkog špitala v takovým vedru, že jo?“

„A co mám teda dělat?“ zařvu do telefonu. Chce se mi brečet.

„Normálně ho zabij,“ poradí lakonicky Baldo. „Mlatni ga lopatom.“

To se mu to kecá, když neví, že lopata je pod citronem a citron je nad schodištěm.

„Nebo smetákem,“ doplní zkušený hadobijec. „Hele, zdar, mám tady nějaký jednání, musím končit. Samo polako, nemoj se nervirat. Živilji!“

Smeták mám po ruce. Chopím se ho a plížím se ke schodišti. Had dál šmejdí. Šmejd. Poskok zní jako název folklorního tance, ne jako bestie, která zásobuje dubrovnickou nemocnici pacienty.

S odhodláním hrdiny z amazonských povídek Otakara Batličky napřáhnu koště a – rozmyslím si to. Proč bych ho, kruci, měla zabíjet? – napadne mě. Co mi udělal? Jen se tu nachomýtnul. Je to mírumilovný tvor, nechce mi ublížit. Třeba jen v tom horku hledal vodu. Však my dva se nějak domluvíme i bez pravěkých metod.

Jako předznamenání přátelského vyřešení sousedského sporu šťouchnu do hada rošťácky násadou koštěte.

Je to jeden z nejhorších nápadů, které jsem v poslední době měla.

Had se vymrštil do neuvěřitelné výšky, v letu se zkroutil do otazníku a vykřičníku, načež s hlasitým syčením zaujal polohu „spirála“ o schod výš. Čímž jsem pochopila skutečný význam názvu poskok.

„Ty bestie jedna nevděčná, zákeřná a hnusná!“ ječím na poskoka ode dveří jako blázen, který v dubrovnické nemocnici vyprávěl, jak doufal, že územní střet s jedovatým tvorem lze vyřešit domluvou.

V poslední křeči mrštím po hadovi koštětem na způsob oštěpu, ale netrefím se. Had sebou škubne, důrazně sykne a zašustí do praskliny mezi kameny 
v boku schodiště, které jsem si jaktěživa nevšimla.

Znovu volám Baldovi a referuji o mezitímním neúspěchu s likvidací jedovatých plazů, jakož i o nálezu tajné skrýše mezi kameny.

„Zmija je pobjegla u rupu – do díry,“ hlásím.

„Jebem ti sunce!“ – rozčílí se Baldo. „Tos ho nemohla alespoň omráčit, hodit do kýblu a odnést do lesa? Jestli měl míň  než sedmdesát čísel, tak to asi bylo mládě, béba. Nic by ti neudělal.“

„Chceš říct, že béba tady má někde maminku a sourozence? Že tady s námi bydlí?“

„Lijepo sam ti rekao – ubij ga. Ali kad me ništa neslušaš…“

„Tak já jdu číhat k díře, počkám, až vyleze, a pak ho skřípnu.“

„To se načekáš,“ ušklíbne se Baldo. „Béba je sice malá, ale není blbá. Vyleze jinudy. Voni mají celý systémy chodbiček, kypří půdu jako krtica. A po zdech jak lezou, to bys koukala! Praví spidermani. Zavřem radši na noc okna. Etoga na – tak hodně zdaru.“

Po tradiční sekvenci „pláč – sebelítost – vztek – panika – bleskové sbalení – bleskové rozbalení – náhodná racionální myšlenka“ jsem vyrazila na konzultaci 
k tetě Bíbě.

„Zaměstnej kočky,“ poradila mi. „Nasypej jim zbytky do dvora a na schodiště, budou se ti tam motat celou noc. Žádnej had se neukáže. A jídlo možná přiláká i munga.“ „Jakýho munga?“

„Tys nečetla Knihu džunglí?“ diví se teta Bíba, která stejně jako zbytek vesnice předpokládá, že jakýkoli, kterýkoli a číkoli překladatel přečetl tisíce knih 
a všechny si je do písmene pamatuje.

„Mauglího jsem četla, ale už je to dávno.“

„V jednom tom příběhu je mungo hlavní hrdina – nepřítel nebezpečných indických hadů. Je to hlodavec velký jen jako krysa,“ připomíná teta Bíba. „Když se na ostrově Mljet přemnožili hadi, pár mungů tam z Indie dovezli. A oni se během pár let tak rozmohli, že na ostrově nezbyl had ani jeden, a nezbylo tam navíc ani jedno slepičí vejce, protože mungové je chodili krást. Trajektem se dostali na pevninu, takže teď je máme i u nás.“ Mungo, můj hrdino, miluji tě! Rozmístila jsem po dvoře zbytky a utemovala okna i dveře, takže jsem uvnitř domu docílila teplotního rekordu 55 stupňů ve tmě. Radši se uvařím, než abych pošla zákeřným nočním uštknutím do zátylku!

Před půlnocí volal zprostřed bujaré opilé vřavy Baldo. „Já jenom, jestlis ucpala i větrák v koupelně! Jsou to bestie vynalejzavý!“ zakokrhá a zavěsí. Do hodiny prý bude doma a – pozor – bude mě chtít kousnout do krku.

Zvedám se z postele a temuju díru v koupelně ručníkem. Pot ze mě jen leje.

Jebem ti… větrák!

Líbilo?

Celou Příručku jadranské snoubenky koupíte prakticky v každém knihkupectví. A brzy se těšte na Návrat jadranské snoubenky.

Autor: Kateřina

spot_img

Související články

spot_img

Nedávno vydané

spot_img