Když jsem dělala rozhovor s touhle partou, neubránila jsem se vzpomínce na jeden citát. G. B. Shaw říká: „Když ti život podá citron, řekni: „Jasně, mám rád citrony, a co tam máš ještě?“ Ono mnohdy, když nás život někam vede, tak bychom ten hlas měli poslouchat a nechat se vést a vézt – to v případě obytných aut. My, karavanisté a kempaři, to máme o chlup jednodušší. Tak se pojďte inspirovat o tom, co všechno se dá v (s) „obytňákem“ vymyslet i když to nemáte úplně jednoduché.
Kdo jste, naši cestovatelé? Váš příběh je tak výjimečný že vás požádám o to, abyste se nám představili po svém.
Jmenujeme se Karla a Martin Koberovi, je nám 50 let, syn se jmenuje Ondřej a je mu 21 let (je to syn z prvního manželství, Martin je tudíž otčím). Syn se narodil s DMO (dětská mozková obrna), má kombinované postižení, tedy mentální i fyzické. Je už dospělý, ale pro nás je to stále přerostlé dítě, které vyžaduje plnou celodenní péči, a to opravdu ve všem. Ale rád jezdí a užívá si to, to je to nejdůležitější.
Cestování nás lákalo snad odjakživa. Jezdili jsme kombíkem – nejprve sami – a jen okolní státy nebo po Česku a dohromady i se starším synem pod stan. V roce 2017 se babičky uvolily pohlídat na 10 dní Ondru, a nám naprosto ojediněle vznikla možnost vyjet někam dál. Vyrazili jsme tedy naší oktávkou combi na Balkán, cíl byla Albánie. Naprosto nás to nadchlo. Cestou zpět uzrála myšlenka, že bychom takto chtěli cestovat i s Ondrou, protože starší syn už byl dospělý a měl svoje zájmy. Také babičky stárnou a ubývá jim sil… Bylo nutné přemýšlet nad tím, jak si to užívat všichni pohromadě.
Ihned po návratu z cesty po Balkánu jsme začali shromažďovat potřebné informace, přihlásila jsem se na Facebooku do různých cestovatelských skupin, včetně All4Camper (smích) a manžel se soustředil na auto a technické věci. Zima nás brzdila, nemáme na takové auto garáž, všechno se dělalo venku, na první testovací jízdu jsme vyjeli „až“ za půl roku. Za dalšího půl roku jsme auto nechali přepsat oficiálně na obytné – včetně všech revizí.
Podle čeho jste auto vybírali?
Vybírali jsme podle rozměrů, jednak – abychom se dostali průjezdem do zahrady, kde parkujeme a také jsme se chtěli pohodlně postavit. Dalším kritériem byla délka postele, manžel trval na dvou metrech a 1,20 metru dlouhá koupelna. Bylo tedy, jasné, že to musí být nejméně L3H3 dodávka. Vzhledem k rozměrům a finančním možnostem nám vyšel Ford Transit. Začalo hledání po bazarech a za 14 dní bylo auto doma. Pochází od firmy, která vozila balenou vodu a o auta se dobře starala.
Jaké jste tedy podnikli a zrealizovali úpravy?
Bylo toho hodně, co jsme museli řešit. Řešili jsme velkou koupelnu se záchodem a sprchou tak, abychom se do ní vešli dva (kvůli synovi), a spaní vedle sebe, protože patro u nás není možné – Ondra se často budí a já jsem klaustrofobik, takže pod stropem je pro to mě nemyslitelné. Navíc by to zmenšovalo manipulační prostor. Dále bylo potřeba místo na přepravu dvojkola, nebo nafukovacího člunu s motorem Mariner 4, invalidní vozík a skládací kolo.
Kam jste tedy všechny tyto věci dali?
Většina těchto věcí se vejde do úložného prostoru pod postelemi, přičemž středová část postele je rozebíratelná buď celá na dvojkolo nebo částečně na denní provoz. Další úložné prostory jsou nad postelemi ve skříňkách a policích. Kuchyňku máme hned za přepážkou a za ní koupelnu do „L“, takže to umožňuje větší pochozí plochu.
Kdybyste měli před cestou někomu něco zásadního poradit, co by to bylo?
Nad touto otázkou jsme se docela zamýšleli a došli jsme k tomu, že za velmi důležité považujeme dobré pojištění s bezlimitní asistencí a odtahem zdarma z EU. I když jsme to ještě nevyužili, dává nám to klid. Těch „pár korun“ nám za to stojí. Dobré je mít zajištěný internet a alespoň základní překladač s konverzací jazyka dané země. Často se anglicky nedomluvíte a specifické věci pro nákup či opravu domluvíte pouze v něm, i vyhledávání na Googlu mnohdy funguje jen v jazyce země. Toto už vyzkoušeno máme a nevíme, jak bychom to bez toho zvládali (odešly nám postupně obě baterky, trakční i startovací, a i jiné věci bylo potřeba řešit). Také doporučujeme zjistit dopředu koncovky pro připojení elektřiny na STPL nebo kdekoliv jinde, stejně tak způsob plnění plynu. Ubírá to pak z pohody a času, když se to řeší až na místě.
Co vše jste už procestovali? Pochlubte se nám
Projeli jsme Polsko podél řeky Bug a Mazurská jezera, Řecko, Albánii, Rumunsko, Rakousko a nyní jsme už přes 2 měsíce ve Španělsku – s desetidenní návštěvou Portugalska, kdy máme před sebou poslední 2 týdny v této zemi. Jinak jezdíme velmi často na víkendy po Česku – vlastně celoročně, ale v mrazech se do toho moc nehrneme. To už by pro nás bylo s klukem více než náročné.
Co pro vás bylo na cestách zatím vůbec nejnáročnější?
Asi nedokážeme říct, co konkrétně bylo nejnáročnější, pokud nepočítáme samotný projekt auta. Pokud ale tato otázka byla myšlena právě na naše auto, pak to bylo vměstnat všechno co jsme potřebovali do takového vozu. Počítal se doslova každý centimetr a vznikaly kvůli tomu velmi dlouhé diskuze.
A když se zeptám na to cestování jako takové?
Docela jsme si to užili v Rumunsku, kde nás navigace nebo i papírová mapa zavedla občas tam, kam by už snad nejel ani offroad. Nemáte se tam jak otočit a čekáte kdy něco urvete, prorazíte a podobně. To byly zážitky, na které s husí kůží vzpomínáme.
Co je podle vás na takovémto cestování nejzásadnější a jaké další „nezapomenutelné“ zážitky máte za sebou?
Fungovat jako tým, což se ovšem prokáže až na cestách. Tento způsob cestování totiž není pro každého. Zážitků je dost, ale asi nejsilnější je z Řecka, kdy jsme v deset hodin večer zapadli předními koly do písku tak, že jsme leželi „břichem“ na zemi a ani offroad nás nevytáhl – přetrhla se dvě lana. Tím pomoc místních skončila a následovalo čtyřhodinové vykopávání auta z písčitokamenitého okraje pláže skládací polní lopatkou. Kdesi jsme našli široké desky, po kterých jsme nakonec vyjeli a následovalo hodinové zahrabávání vzniklého kráteru.
Teď jste ve Španělsku, jak vypadá váš běžný den?
Teď náš den vypadá tak, že pozorujeme východ slunce, užíváme si dlouhé snídaně a potom káva, kterou si meleme ručním mlýnkem dovezeným z Rumunska. Když je teplo – a dá se – tak tu kávu si dáváme samozřejmě venku. U toho probíráme další program. Následně se jdeme projít, nejčastěji kousek po pláži, nebo, když to terén dovolí, tak s vozíkem jdeme někam dál. Ondra toho bohužel moc neujde. Často také zvolíme přesun jinam. Moc dlouho na jednom místě totiž nevydržíme. Naše maximum je 5 dní, ale to jsme tehdy v Albánii jezdili na člunu kolem pobřeží, takže vlastně taky přesun.
Mohu se zeptat, pokud to samozřejmě není soukromé, vy na cestách pracujete?
Když se to tak vezme, tak já si vlastně práci vozím s sebou (smích). Mám totiž péči o osobu blízkou a pobírám příspěvek na péči. Manžel momentálně nepracuje, protože z důvodu koronaviru firma, ve které pracoval, neměla zakázky a mohutně propouštěla. Takže padlo jasné rozhodnutí toho využít a splnit si nyní to, co jsme si časově a finančně šetřili až na důchod. Nicméně manžela práce po návratu čeká, něco se naštěstí podařilo domluvit.
Kdyby bylo místo, kam byste nám rozhodně doporučili jet, které by to bylo?
Za nás jednoznačně Albánie, jako letní varianta. Každý si tu přijde na své. Krásné hory, jezera a nádherné moře s možností prozkoumávat krásná místa ze člunu a svobodné kempování… Tak to je to nejlepší, alespoň zatím – uvidíme, co přinese čas. (Zajímavé informace o Albánii najdete tady)
A co plány do budoucna?
Plánů je spousta. Na léto opět Albánie, tentokrát i se starším synem a jeho ženou. Ještě bychom chtěli jednou zopakovat Rumunsko, zejména jeho hory, které jsme předloni nestihli. Takový větší plán je Gruzie a hodně přemýšlíme nad tím, jak to zařídit, abychom tak, jak letos, mohli vyjíždět na zimu každý rok.
Karlo a Martine, moc děkujeme za krásné povídání, které, jak doufám, bude motivovat i další takové rodiče, protože není nic hezčího, než se nevzdat a plnit si své sny. Hodně štastných kilometrů. Klára
