Jak víte, tak jako Klára má v srdci Polsko, tak já miluji Chorvatsko. A nejen to. Moje láska se rozprostírá na Balkán obecně. Takže místem, které mám v plánu na Balkáně s karavanem navštívit je samozřejmě i Albánie. Jenže o této zemi z pohledu turisty a karavaningu moc nevím. A tak jsem pro sebe i pro vás připravila rozhovor s paní Alenou Obstovou, která je takovou českou odbornicí právě na tuto zemi. A musím napsat, že její odpovědi mě utvrdily v tom, že do Albánie prostě musíme jet! A nejen to. Jsem přesvědčena, že po přečtení tohoto rozhovoru tam budete chtít jet i vy. A to bez jakýchkoliv obav, protože v dnešním článku se dozvíte o této zemi opravdu všechno, co potřebujete.
Jak jste se vlastně dostali k myšlence navštívit Albánii?
Nejdřív musím předeslat, že manžel je náruživý automobilista a bývalý profesionální řidič a oba dva máme od malička obuté boty z toulavého telete. Tudíž jsme oba dva (a vlastně i rodiny našich dětí) nadšenými cestovateli. Takže jsme si v roce 2014 naplánovali projet autem Balkán. Trasa vedla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Makedonii, Srbsko, pak k moři v Černé Hoře, následně Bosna Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Itálie a přes Rakousko domů.
Problém v našem plánu nám činil pouze dlouhý objezd Kosova, kterým jsme si tehdy netroufli projet (neměli jsme dobrou zkušenost z minulého průjezdu). Takže manžel, který kreslil prstem trasu na mapě, najednou pronesl, že když nepojedeme přes Kosovo, tak to projedeme severní Albánií a budeme u moře hned. Nevěřícně jsem na něj zírala: „To myslíš vážně? Vždyť víš, jak je to tam nebezpečné a zaostalé… A co když se nám tam něco stane?“ A protože manžel nic z vyřčeného nebere zpět a vše, co řekne, se snaží dodržet, tak jsem věděla, že v roce 2014 budu projíždět Albánií ať se mi chce nebo ne.
Připravovala jste se na tu cestu nějak?
Protože život přeje připraveným, tak jsem si začala zapisovat vše, co jsem se o téhle zemi dozvěděla. A musím se přiznat, že jsem najednou byla překvapená, kolik tam je zajímavých lokalit, které by stály za návštěvu. Proto mě pak napadla myšlenka, že bychom si ten průjezd o nějaký ten den prodloužili… A manžel souhlasil. Když se to dozvěděli naše děti, vnoučata a přátelé, tak jsme slyšeli stejné otázky, jako jsem v první reakci pokládala svému manželovi já. A navíc ještě i důrazná varování. Nikdo nemohl pochopit proč riskujeme se svými životy, při odjezdu se s námi všichni loučili tak, jako by nás už nikdy neměli vidět a my v létě roku 2014 stanuli na albánské hranici, za níž jsme čekali veliký kulturní šok.
Albánie nás na první pohled překvapila svou úžasnou přírodní krásou, místy doslova divokou a lidmi dosud „nekultivovanou“. Je to jedna z těch malých evropských zemí měřící pouze 28 748 kilometrů čtverečních (pro porovnání dodávám – celá Česká republika jich má 78 866, takže je velká tak asi jako naše Morava).
Jak vypadal vstup do země?
Mladí celníci se na nás ale mile usmívali, bez problémů nám orazítkovali pasy a laskavě nám ukázali, že můžeme vstoupit do jejich země. A my jsme vyjeli a než se kola našeho auta stačila několikrát otočit, tak jsem doslova oněměla překvapením. Před námi se prostírala ještě novotou se lesknoucí černá široká silnice na jejímž pravém okraji nás vítala ohromná vysoká reklama Vodafonu. Tak tu bych tam tehdy coby neznalec určitě nečekala a Vodafon už vůbec ne! „Copak oni tu mají i mobilní telefony?“ (smích). Zastavili jsme vedle silnice na prvním parkovišti a s údivem jsme si prohlíželi okolní překrásnou krajinu okolo Ohridského jezera. Po okolních stráních byly rozseté téměř samé krásné velké rodinné domy s mnoha okny. Okamžitě pod námi zastavilo auto, vystoupili z něho čtyři starší elegantně oblečení lidé a za chvilku přišli k nám. Lekla jsem se, co po nás budou chtít. Oni nám ale přinesli sáček ovoce, domácí sýr a veliký kus domácího koláče.
Prostě přišli přivítat hosty „z Československa“, kde v padesátých letech prý studoval jejich vynikající kamarád… Vyhrkly mi slzy do očí. Čekala jsem všechno, ale tohle skutečně ne. Nutno dodat, že i všichni další lidé, s kterými jsme se při našich dalších pobytech v Albánii setkali, byli stejně tak dobří, milí a přátelští. Tak to byl pro nás sociální šok, ale úplně obrácený, než jsme původně čekali.
Když jsme pak přijeli do prvního většího města a uviděli zdejší velice krásné moderní (ale i historické) stavby jako najdete v kterémkoliv jiném evropském městě, široké bulváry lemované stromy, útulné kavárničky a obchody plné zboží, byl to pro nás druhý kulturní šok. Čekali jsme tam totiž maličké schýlené chaloupky s lepenkovou střechou a blátivými dvorky plnými ušpiněných dětí a všude okolo nepořádek. Ne, tak to se tam nekonalo.
A jak vypadá Albánie z pohledu turistického ruchu?
Albánie je převážně hornatá země, jejíž průměrná nadmořská výška je 708 metrů nad mořem, takže pro zemědělství tu mnoho prostoru není a minulý průmysl téměř celý zkrachoval. Současná vláda ale brzy pochopila, že novou možností pro její zemi je rozvoj turistického ruchu a tomu podřizuje mnoho svých investic. Většina našich lidí má ve svých představách Albánii ovlivněnou podle filmu Hanzelky a Zikmunda z padesátých let, a navíc i negativními zprávami našich současných medií. Avšak dnešní Albánie je naprosto jiná! Celá země právě nyní prochází údobím ohromných změn. Snaží se mílovými kroky dohnat všechny evropské turistické destinace. Vždyť k Evropě právem patří, i když jí to izolací minulých režimů bylo upíráno.
Vše se tedy mění…
Ano, skutečně se tato země mění takovým tempem, že my při svém každém dalším návratu jen nevěřícně kroutíme hlavou a pokládáme si otázku „proč u nás všechno tak dlouho trvá a tady to jde jako švihnutím kouzelného proutku“. Například tam, kde ještě minulý rok byla úzká horská silnička, je vyrubaná široká bezpečná silnice s perfektním asfaltovým povrchem. Skály stojící jí v cestě prostě zmizely a vysoké stráně nad ní a pod ní jsou perfektně zpevněny. Tam, kde sice byly lepší silnice, které už ale nevyhovovaly hustotě silničního provozu, který tu je skutečně veliký, stojí najednou kusy nové dálnice. Dříve pusté dlouhé pláže nyní lemují tisíce nových přímořských hotelů a letovisek, restaurací a různých obchodů. Například městem Himara projíždělo v hlavní turistické sezóně veliké množství aut a mezi nimi se proplétaly davy turistů. Další rok jsme tu už ale viděli nádherný a dlouhý objezd, který obkroužil celé město. Nebo na zahradě, kde stál starý citrónovníkový sad, už druhým rokem stojí luxusní hotel a na hlavní ulici najdete už druhý nový supermarket, kde můžete platit kartou.
A jak tam vypadá pobřeží?
Celé pobřeží bylo zrekonstruováno. Nyní jeho převážnou většinu lemují promenády s lavičkami a vysazenými vysokými stromy. Staré a nevzhledné domy ustoupily před výstavbou nových. Například ve vesničce Quparo byla v poslední době opravená celá dlouhá vesnická pláž ve stylu vyhlídkového korza lemovaného pouličními svítilnami, které po celou noc září do tmy jako dlouhý perlový náhrdelník. A okolní horské svahy a stráně jsou poseté novými domy, hotely a penziony. A tak bych mohla procházet dalšími přímořskými i vnitrozemskými vesnicemi a městy a vyjmenovávat všechny ty rychlé proměny, které se tu udály za roky, kdy Albánii navštěvujeme.
V některém letovisku ani nevíte, na jakém pobřeží jste – italském, španělském, anebo francouzském…? Co na to říci? Albáncům přejeme, aby se jejich země modernizovala, aby se jim ulehčoval život moderními vymoženostmi, ale… my turisté, my tu obdivujeme vedle divukrásné přírody, starých historických památek a nádherného moře hlavně tu jedinečnou odlišnost země, jinakost zdejšího života a prožíváme zde hlubokou osobní svobodu nesvázanou společenskými konvencemi. Vážíme si toho, že jsme zde všemi lidmi přijímáni velice mile a přátelsky jako praví hosté. Bohužel, časem i tento odlišný svět pod vlivem globalizace zmizí a litujeme, že k našemu zármutku zmizí většina z toho, co nás sem nyní všechny přitahuje. Naštěstí však alespoň do hor a jejich odlehlých vesniček tyto proměny pronikají velmi pomalu… Ale ani to nebude trvat dlouho.
Spousta lidí vnímá Albánii jako nebezpečnou zemi, jak to vidíte vy?
Lhala bych, kdybych nepřiznala, že při prvním vstupu do Albánie jsem byla plná obav. Ale ty se po krátké chvíli rozplynuly a nyní tuto zemi mohu s klidným svědomím každému doporučit, protože ji po těch několika letech, co se sem s pravidelností tažných ptáků vracíme, vnímám jako naprosto bezpečnou. Ani my a ani nikdo z našich přátel anebo členů naší facebookové skupiny „Český, slovenský a polský turista v Albánii“ se nikdy s žádnou ohrožující situací nesetkal. Samozřejmě že i přes všechny dobré zkušenosti, které s životem v Albánii máme, dodržujeme všechna základní bezpečnostní pravidla – nevystavujeme zbytečně na odiv drahé věci, nenecháváme je bez dozoru, nenavštěvujeme vyloučené lokality apod.
Jací jsou Albánci lidé?
Velice přátelští, milí a ochotní vám kdykoli pomoci. Rádi s turisty navazují kontakt, mají zájem se o vás dozvědět co nejvíce. Problémem, hlavně u těch starších, je ale to, že umí většinou jen albánsky, a tak domluva probíhá „rukama nohama“ doplněná o kreslené obrázky, případně si zavolají na pomoc děti či mladé lidi, kteří mluví anglicky. Nikdy jsme se nesetkali ani s náznakem toho, že by nás chtěl někdo nějakým způsobem podvést nebo okrást, nezaznamenali jsme ani jediný projev negativního chování vůči nám. Ostatně kde se vám ještě dnes stane, že by policista zastavil nekonečnou kolonu aut v obou směrech jen proto, aby nám umožnil vrátit se na křižovatku, kterou jsme omylem přejeli a z ní dodatečně mohli odbočit ve správném směru. Nebo kde vás majitel venkovské restaurace pozve přespat dovnitř do lokálu, protože nemůže přenést přes srdce, že bychom měli spát venku před jeho restaurací v autě… Samozřejmě i zde mají svoje vnitřní problémy – politické, ekonomické, sociální i národností (jih obývá mnoho etnických Řeků), ale nic z toho se běžného turisty nedotkne. Z našeho pohledu je tu svět ještě v pořádku.
Jakým způsobem se tam dá tedy nejlépe domluvit?
Albánština je pro turisty skutečný problém. Je to řeč nepodobná žádné jiné řeči na světě, ačkoliv patří mezi indoevropské jazyky stejně jako naše čeština, italština, angličtina nebo třeba řečtina. Má 36 písmen, velmi složitou gramatiku a slova, která nejsou vůbec povědomá. Naštěstí se ale lidé ve škole učí některý ze světových jazyků. Starší generace ovládá ještě částečně ruštinu, což starší skupina našich turistů může využít. Lidé z pobřeží také často ovládají italštinu, protože si ji upevňovali dlouholetým poslechem italské televize, kterou zde na pobřeží mohli přijímat. Nyní tu jako znalost cizího jazyka převládá hlavně angličtina, která se povinně učí ve škole a mladí ji vcelku dobře ovládají.
Jak náročná je cesta do Albánie, kudy jezdíte vy?
Myslím si, že pro lidi, kteří rádi cestují, není cesta nikterak náročná. Hned na začátku ale musím upozornit na fakt, že Albánie nemá s okolními zeměmi železniční spojení (a uvnitř země je v provozu pouze jedna vlaková trať, kde vlaky tahají ještě staré československé lokomotivy). Dá se však využít přímé letecké spojení Tirany s Prahou.
Někteří samostatně cestující turisté využívají k odletu vídeňské letiště a někteří dokonce i to budapešťské a pak si na tiranském letišti Matky Terezy propůjčují k cestování po zemi osobní auto. Dá se sem přicestovat i lodí z některého italského přístavu nebo z řeckého ostrova Korfu. V dnešní době ale nejvíc zájemců o pobyt v Albánii využívá dopravu po vlastní ose – buď na motocyklu nebo osobním či obytným autem.
Kudy se dá do Albánie nejrychleji dostat autem?
Nejrychleji se sem dostanete trasou, která vede po dálnicích přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, do Kosova (pozor, zde ale neplatí naše zelená karta!) a z něho po dálnici přes Albánii až na břeh moře. Nebo variantou ze Srbska do Horní Makedonie a odtud do vybrané albánské destinace po běžné silnici. My ale nyní už nejsme časově omezení, proto je pro nás i cesta už součást dovolené. Navíc jsme dříve cestovali pouze osobním autem a nyní jezdíme s malým přívěsem, takže nám ani náročnější horské terény nevadí. Za ty roky jsme pro vstup do Albánie i výjezd z ní vyzkoušeli různé trasy. Tedy i přes Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu či Řecko. Snažíme se pokaždé alespoň část cesty jet někudy, kudy jsme ještě nikdy nejeli. Díky tomu jsme třeba vloni náhodou objevili úžasné vodní dílo Plužine v Černé Hoře a nebo v Bosně a Hercegovině vynikající restauraci Antik v Brodu u Foči či rozlehlý komplex kláštera Svete Petke na severní straně města Bijeljina.
Takže silnice tam jsou dobré?
Zde zase musím začít v historii. Albánie byla v minulé době velmi přísně izolovaná od okolního světa a nebylo zde dovoleno ani vlastnictví osobního auta. Proto každý správný Albánec vlastnil dobrého koně, na kterém překonával všechny vzdálenosti. Ti chudší vlastnili osly. Proto nebylo nutné v této zemi budovat silnice. Stačily úzké horské „oslí stezky“ a několik vojenských silnic. Pokrok se ale zastavit nedá a po revoluci koncem devadesátých let byl tento zákaz zrušen a na místních komunikacích nastal nebývalý ruch. Každý Albánec chtěl koně vyměnit za pořádné auto. Tím se stala značka mercedes. Najednou byla země zaplavena mercedesy všech výrobních ročníků. Chyběli ale zkušení řidiči. Ti, co měli to štěstí a naučili se řídit někde v cizině, tak pak doma na dvorcích učili řídit své sousedy. A v této době se Albánie dostala na první místo v Evropě v dopravní nehodovosti, o čemž svědčí množství smutečních pomníčků hlavně vedle horských silnic. Snažili se tu totiž jezdit všichni muži bez rozdílu věku i předchozích zkušeností.
Jak se to tedy proměnilo?
Prvním úkolem, který stál před vládou, bylo vybudovat síť kvalitních silnic a zavést autoškoly a řidičské průkazy. Za ta léta, co Albánii známe, se kvalita řidičů významně zlepšila. Byla vybudovaná přímořská magistrála vedoucí od severu k jihu, pak silniční spojení mezi většími městy, začaly se budovat části dálnic, pak dálnice z kosovských hranic na pobřeží, a nyní se postupně budují silnice do vesnic v dříve nepřístupných horách.
Silnice se tu budují rychle a hlavně kvalitně. Vždyť jejich asfalt patří k nejkvalitnějším na světě. Takže žádnou obavu z cestování po Albánii mít nemusíte. Pouze v případě plánovaných cest do horských vesniček nebo odlehlých míst je nutné si předem zjistit v jakém stavu je silnice tam vedoucí. Během turistické sezóny je také nutné mít na paměti, že silnice budou přeplněny vozidly a že ještě občas i nyní některý řidič, uvidí-li na chodníku známého, naráz před vámi bez výstrahy zastaví, protože si s ním chce prohodit pár slov. Prostě opatrnosti není nikdy nazbyt a Albánie je navíc hornatou zemí se silnicemi vinoucími se spíš pod vrcholy než údolími.
Jak je to s tankováním v Albánii?
Co se benzinek týče, tak to bych viděla na dvě krajnosti. V místech, kde je země rovná (např. podle moře, v údolích, podél řek apod.), případně okolo velkých měst, tam je benzinek víc než zájemců o benzín. Místy jsme jich na jednom kilometru napočítali i šest na jedné straně a stejný počet na druhé straně silnice. Jsou různých jmen, ale nejčastěji se jmenují Kastrati (jméno se vztahuje ke jménu národního hrdiny Gjergji Kastrioti alias Skanderbeg, 1405–1468). Pozor ale! Ne u každé zdejší benzinky se dá platit kartou. Potřebujete-li platit kartou, tak doporučuji tankovat ve větších městech. V horách je naopak síť benzinek stále ještě velmi řídká. Je tedy nutné na to pamatovat a vjíždět do nich s plnou nádrží a v případě možnosti pak palivo doplňovat.
Jaké jsou v Albánii kempy, co máme očekávat?
Ačkoliv v minulosti zde kempy pravděpodobně vůbec neexistovaly, a v této malé zemi bylo rozseto pouze pár hotelů, tak Albánie velice rychle zareagovala na touhu turistů prožít svou dovolenou nejen v luxusním hotelu, ale také ve volné přírodě. Proto začaly nejen při mořském pobřeží, ale i v horách rychle vznikat desítky kempů, které rok od roku zlepšují nejen své prostředí, ale i nabízené služby. My jsme několikrát pobývali v kempu Moskato v Livadhu (česky Louka) u Himare, který se rozkládá v olivovém háji na pobřeží Jónského moře, na jehož konci se rozkládal ještě druhý, ale mnohem větší kemp Kranea. Prvním rokem jsme zde byli jedni z prvních hostů. Vybavení bylo velmi primitivní. Dnes má kemp už svou vlastní restauraci a velký moderní objekt se sociálním zařízením. Voda v umývárnách je zahřívána solárními panely. Stání pro karavany jsou terasovitě upravená. Kemp se navíc každým rokem i prostorově rozšiřuje.
Dvakrát jsme se také zastavili v kempu Legjenda ve Skhadaru, který nás okouzlil svou pohádkovou atmosférou a polohou přímo pod pevností Rozafa. Ruka majitele architekta je tu znát na jeho uspořádání i každém detailu dekorace – kruhový plavecký bazén, stání pro karavany mezi jabloněmi, malý hotel, originální bar se zahrádkou, kde si u stolku můžete nabíjet telefon a nebo zapojit notebook. Dále pak romantické dřevěné chatky zdobené vyřezáváním, honosná restaurace ve vlastní zahradě plné květin, vody, okrasných stromů i zahradních dekorací, osvětlená fontána, oddělené místo pro turisty se stany, veškeré sociální zázemí včetně kuchyně a prádelny… Mohla bych o tomto kempu psát dlouho, ale ten se prostě musí vidět.
Další kemp, který jsme navštívili, byl v městě Ksamil a byl zase úplně jiný. Majitelé proměnili celou svou zahradu na stání pro karavany a vrch svého nedostavěného dlouhého domu nabídli turistům se stany. V přízemí bylo možno si pronajmout velmi hezky zařízené pokoje s balkony. Na dvoře domu bylo perfektně čisté a velmi vkusné sociální zařízení s místem na vaření, vyprání prádla a půjčením si knih (majitelka byla učitelka).
A co v horách?
V horách je už kempů méně. My jsme dvakrát pobyli v kempu Farma Sotira (asi 1 000 m n. m.), kde se zaměřují na agroturistiku, chov pstruhů a vyjížďky na koních. I zde mají venkovní bazén a podél horského potoka stojí velmi vkusné sruby, kde je možné si rezervovat ubytování. V místní restauraci vám na vaše přání připraví vynikajícího pstruha, kterého před vámi vyloví z některé z nádrží. A ta chuť! Dobře jsme se také cítili v zajímavém, velmi pěkném a hodně prostorném kempu Lake Shkodra Resort, který leží na břehu Skadarského jezera a založil ho holandský manželský pár. Ve všech kempech jsme se setkali s bezvadnou čistotou a příjemnými cenami, které jsou daleko nižší než u nás či třeba v sousedním Řecku.
Dá se tam kempovat i „nadivoko“?
Mám radost, že i na tuto otázku mohu s klidným svědomím odpovědět ano. Nikdo vás tu nebude pokutovat za stání mimo kemp anebo vás z místa vyhánět. A na některých plážích jsou přímo místa, kde se s kempováním nadivoko už přímo počítá – na jižní rivieře je to např. v Borshi, Quparu, Piqerasu (pláž Bunec), kde se parkuje přímo na pláži. Někteří naši známí v Albánii ani do kempu nejezdí. Totéž platí i o kempování v horách. Zde si ale musíte dát pozor nejen na velmi „ostré“ ovčácké psy, ale i na to, abyste nezaparkovali na soukromé louce. Zde je vhodné dojít si do domu pro svolení. Jistě vám ho dají, protože pro ně bude čest, že mají hosty z ciziny a pravděpodobně vás ještě pohostí jídlem, eventuálně vám nabídnou i nocleh v jejich domě.
A co albánské moře a pláže? Jaké je tam koupání a co třeba ježci…
Albánie je na své západní straně téměř celá omývána mořem. Celková délka pobřeží měří 500 kilometrů, z toho pláže mají 420 kilometrů. Nutno dodat, že zdejší moře patří k nejčistším v Evropě. Na severu je to moře Jadranské a na jihu moře Jónské. Obě moře se stýkají přibližně u přístavu Vlora. Velmi frekventované pláže jsou pak okolo velkých měst – Vlora, Saranda, Himare, Ksamil nebo mezi Durres a Kavaje.
Severní pobřeží omývá Jadranské moře, jehož dno je tu písčité. Okolo letoviska Velipoje a Shengjin jsou písky tmavě zbarvené, proto se tu zdá voda zakalená. Mořské dno ale jen velice pozvolna klesá, takže je tu vhodný pobyt pro rodiny s velmi malými dětmi. Velké řeky vytvořily svými nánosy při svém ústí do moře naplavené roviny a takto vzniklá mokřadla a laguny jsou známými hnízdišti a přechodným domovem mnoha druhů stěhovavých ptáků (kormoráni, pelikáni, kolpíci a další).
Jižní pobřeží omývají vody Jónského moře a mořská voda je tu azurově modrá, křišťálově čistá, hluboko průzračná a mořské dno tu klesá daleko prudčeji do hloubky než na severu. Moře tu je teplé dlouho do podzimu. My se tu běžně koupeme ještě v říjnu. Pobřeží je rozeklané skalními zátočinami, se strmými horami na pobřeží, které prudce spadají do moře, a s úzkým většinou oblázkovým pobřežím. V některých místech jsou pláže jen obtížně přístupné z pevniny, proto zde začali nabízet dovoz na tyto nádherné pláže lodí.
Toto třeba můžete využít přímo na pláži v Livadh či ve městě Himare. Pláže nabízejí krásné koupání téměř v každé přímořské vesnici. Dříve zde mezi místními lidmi nebyla tradice koupání se v moři. Někteří lidé přišli, vykoupali se a odešli. Všichni tradičně dodržovali turistickou sezónu trvající pouze od července do srpna. Což byla doba, kdy za Hodžova režimu mívali dovolenou. Myslím si, že zahraniční turisté objevili krásu albánského pobřeží v plném rozsahu dříve než většina domácích lidí. Když jsme sem přijeli poprvé, tak bylo na pláži víc cizinců než domácích. Později se začal projevovat zájem o delší pobyty u moře i mezi domácími a na plážích se začaly objevovat slunečníky a lehátka k pronájmu a počet domácích a zahraničních turistů na plážích se začal zvyšovat a turistická sezóna se začala pomalu prodlužovat.
Nyní má mnoho kempů otevřeno od května do listopadu a některé dokonce celý rok. Nejvíce lidí je zde tak od poloviny července do konce prvního týdne v září. V pozdějších dnech jsme už mnohdy na dlouhé pláži skoro sami. Jižní pobřeží je pro koupání zajímavější, ale vzhledem k tomu, že pláže a dno jsou oblázkové a mnohdy i kamenité, doporučuji mít s sebou boty na plavání. Ježků se ale bát nemusíte. Vyskytovali se hlavně v oblasti Ksamilu, ale byli již vyhubeni. Občas ale k pobřeží připlouvají skupinky delfínů a svými vodními hrátkami baví lidi na pláži. Ve zdejším moři žije okolo 300 druhů ryb.
Kdybyste měla Albánii srovnat třeba s Chorvatskem, jak to vidíte?
To se těžko srovnává. Letní pobyty u moře mají v Chorvatsku dlouholetou turistickou tradici a je tomu přizpůsobena veškerá infrastruktura všech přímořských vesnic i měst. Počet turistů v nich mnohdy několikanásobně převyšuje počet domácích obyvatel. Navíc většina lidí poskytující turistům své služby k této činnosti přistupuje jako k svému profesnímu povolání a vy jste pro něho klient. Albánie však nemá dlouhodobé zkušenosti s turistickým ruchem. Po revoluci v podstatě začínala od nuly – nebyly zde ani zkušenosti a ani infrastruktura. To vše se tam teď buduje za pochodu. Kdo do Albánie začal jezdit již dříve, tak se mnohdy pohyboval v panensky čisté přírodě v místech, kde mnohdy ještě ani lidská noha nešlápla. Museli počítat s tím, že tu mnoho přepychu nezažijí, ale zato jim tato zem nabízela možnost se po ní pohybovat s pocitem hluboké osobní svobody. Pokud jste v dané lokalitě nenašli hotel, žádný problém to nebyl. Přespání vám nabídli v první chalupě, kde vás posadili k rodinnému stolu a dosytnosti před spánkem nakrmili. Ráno při loučení vám do rukou strčili ještě kus domácího sýra a zvali vás k další návštěvě. Na pláži jste si mohl postavit stan případně přespat jen tak na karimatce na písku. V restauracích jste se mohl levně najíst a pokud jste se tam za rok vrátili zpět, majitel anebo zaměstnanci zajásali, protože vás poznali a velmi srdečně vás vítali.
Dnes už to ale asi není úpně stejné…
Ano. Postupem času se i zde začala budovat turistická infrastruktura, neboť se tu turistika stala důležitou složkou národního důchodu. Díky tomu se Albánie začíná pomalu podobat jiným evropským letoviskům. I do ní bohužel proniká globalizace…
Co tu ale zůstává dál? Pocit úžasné pohody, klidu, vnitřní hluboké svobody, společenské nesvázanosti a pocitu, že tu jste vítáni a že patříte k jejich přátelům. Je mi jasné, že se do budoucna nebude měnit jenom infrastruktura měst a vesnic. Bohužel se budou postupně měnit i sociální vztahy mezi lidmi. A to tak, že se postupně změní i celá Albánie a její podoba se přiblíží Chorvatsku. Nicméně zatím je ještě jiná, a proto stojí za návštěvu.
Je něco, na co se před cestou do Albánie speciálně připravit?
Doporučuji se naučit pár základních slovíček typu: Děkuji, prosím, dobrý den… a koupit si průvodce Albánií a nějakou mapu. Nezapomeňte také vyměnit koruny za eura.
A co třeba zásobení albánských obchodů? Je tam třeba problém něco sehnat?
To je další věc, která nás velice mile překvapila. Dobře zásobené obchody jsou nejen ve velkých městech, ale i v každé malé horské vesničce nebo městečku, kde jsou většinou ale jen obchody se smíšeným zbožím. Supermarkety sem ještě nepronikly. V místních obchodech najdete nejen albánské výrobky, ale i ty zahraniční – nejvíc z Itálie a Řecka.
Naopak jsem byla překvapena velice širokou nabídkou jednotlivých produktů, např. druhů pracích prášků, jogurtů, cukrovinek, uzenin nebo třeba nápojů. Co tu je doopravdy vynikající, to jsou výrobky místních pekařů, cukrářů a sýrařů a nabízené ovoce a zelenina vynikající chuti pěstované bez zbytečné chemie. Za ta léta jsem nezjistila nic, co bych tu nemohla nekoupit. A naopak si mnohé výrobky vozím domů (olivový olej, oregano, horský léčivý čaj, med, sýry v nálevu i ty tvrdé, dětem bonbony, těstoviny a mnoho dalších výrobků). Vozím si je nejen proto, že jsou velmi kvalitní, ale i jejich cena je samozřejmě nižší než u nás. A pánové, nebojte se, i pivo tu mají dobré. A není se čemu divit. Vždyť pivovar v Korči pomáhali zakládat Češi!
Na co se máme připravit v restauracích? Jaké jsou v nich ceny a co menu?
Albánská kuchyně je chutná a zdravá. Je silně ovlivněna kuchyní řeckou, bulharskou, černohorskou i tureckou. Hodně se v ní používá zelenina, sýry, maso a hodně, hodně koření. Typické je používání olivového oleje, česneku, bylinek, sýrů, jogurtu, lilku, paprik, rajských jablíček, brambor a zelí. Ve vnitrozemí převládá vynikající skopové, jehněčí, telecí a kůzlečí. Pak také sladkovodní ryby, jako je pstruh, úhoř či kapr. Z potravin je to čerstvé ovoce, zelenina, husté jogurty a balkánský sýr. Na pobřeží jsou to navíc mořské ryby a mořské plody (krevety – ty jsou zde ale velké, pak humři, mušle, slávky, chobotnice a sépie). Ve větších městech najdete rybí restaurace, ceny rybích jídel jsou však o něco dražší. V některých restauracích, hlavně v centrální Albánii, se dokonce podávají i jedlé druhy žab! – specialitou jsou pak samozřejmě grilovaná žabí stehýnka. Jako předkrm se nabízejí kuřecí játra, různě upravený lilek nebo pórek, dolma (plněný vinný list) nebo nakládaná kapusta a byrek (pečivo plněné masovou nebo zeleninovou nádivkou).
A co nejčastější úpravy?
Nejoblíbenější úpravou je grilování. Oblíbenými jsou i skopová srdce, játra, ledvinky, mozky a ostatní vnitřnosti. A také drůbeží maso. V částečně muslimské zemi mnoho z vás překvapí konzumace vepřového masa. Díky blízkosti Itálie vás však nepřekvapí různá úprava těstovin či pizza.
Přílohou k masu (albánsky „mish“) jsou hranolky nebo toasty polité olivovým olejem a zeleninová obloha nebo saláty (bramborový, fazolový, kapustový, řecký, hlavně rajčata a okurky, jogurt a kysaná smetana). Vynikající jsou místní jogurty, balkánský sýr a ovoce (hrozny, broskve, meruňky, melouny a další). Jako rychlé občerstvení se podává suflleakë (kebab), šiškebab (kousky marinovaného grilovaného masa na špejli) nebo zapečené bagety. Gyros se tu podává v chlebové placce pita s dresinkem tzatziki. Preferovaným dezertem je čerstvé ovoce a ovoce v medu. Zákusky se většinou po obědě nejedí, pouze někdy si dávají xupa (pudink s vlašskými ořechy). Dortíky v cukrárnách jsou přeslazené, ale velice chutné (inspirace tureckou kuchyní). Základem je často med a sušené fíky. Tyto zákusky se jedí ke kávě během „xhiro“ – podvečerní procházky.
Jak je to s nápoji?
Z nealkoholických nápojů se pijí nápoje soudobých mezinárodních značek. Coca-cola se ale vyrábí přímo v Albánii a má skutečně vynikající chuť. Hodně se tu pijí místní minerální vody i energetické nápoje. Zdá se mi, že nejoblíbenější je tu posezení u malinkého šálku kávy. Dokonce ji pijí častěji než raki. Domlouvají se u ní všechny důležité věci a její vypití trvá minimálně půl hodiny.
A jaký je postup? Nejprve se káva smísí s cukrem a teprve poté se zalije vařící vodou. Jsou 4 druhy kávy: „e ëmbël – velmi sladká, „e mesme“ – sladká, „me pak sheqer“ – s trochou cukru a „sade“ – neslazená. Existují zde i automaty na espreso. Voda v kohoutku je obvykle pro pití bezpečná (je chlorovaná), ale Albánci upřednostňují místní minerální vody, limonády a sycené nápoje.
A co alkohol, jak je v Albánii přijímán?
Alkoholické nápoje se tu ve větším množství v restauracích nepijí a opilé lidi jsme tu nikdy neviděli. Z místních červených albánských vín se pije Merlot a z bílých tokajské víno vyrobené vinařstvím Rilindja v Korci. V Berati vyrábějí Cabernet, Calumet zase ve Shkodëru. Rozlévaná vína v restauracích jsou často dost mladá. Oblíbené je i pivo, které se vaří v Tiraně (Birra Tirana) a v Korçe. Jsou tu běžně k dostání i piva z dovozu. Ze silných alkoholických nápojů se tu nejvíce pije „raki“ – čistý alkohol destilovaný z hroznové šťávy, z moruší a ze švestek. Nejlepší je vždy ta domácí.
Po celé zemi je velmi známý brandy koňak „Skënderbeg“, pojmenovaný podle albánského národního hrdiny. Pozor ale. V obchodech mohou být k dostání i méně kvalitní. V restauracích jsou ceny o něco nižší než u nás, maximálně stejné, ale porce jsou velké. Pečivo snědené k jídlu se neplatí a na konec jídla většinou přinesou jako pozornost podniku talířek s ovocem. My chodíme jíst hlavně tam, kam chodí místní. Zde jsou ceny nejnižší.
Také jsou mírné rozdíly v cenách – podle místa – v horských vesnicích je jídlo levnější než ve přímořských letoviscích. Sami Albánci říkají, že nejvyšší ceny jsou v Sarande. Konkrétní ceny jídel v různých restauracích najdete na stránce naší skupiny Český, slovenský a polský turista v Albánii pod heslem „Kam na jídlo“.
A jaká je kvalita tamních jídel?
Musím se přiznat, že právě jednou z věcí kvůli které se vždy tolik těším do Albánie je jejich kuchyně. Proč? Protože vzhledem k nižším cenám si můžeme dovolit stravovat se částečně právě v restauracích. A jídla jsou v nich velice chutná, zdravá a celkem i lehká.
Je dobré měnit před cestou peníze?
Když jsme přijeli poprvé, bylo obtížné nalézt místa, kde by se dalo platit kartou. Ale rok od roku jich tu přibývá a dokonce se tu už i v menších městech objevily bankomaty. Pozor ale na poplatky při výběru z automatů některých bank! Proto je lepší si s sebou přivézt i částečnou finanční hotovost, nejlépe v eurech. Kurz leků k euru aktuálně klesá. Dříve to bylo za euro 145 leků, nyní tak 120–122 leků. Když si chceme v rychlosti převést cenu z leků na koruny, tak si stačí uvědomit, že 100 leků je přibližně našich 20 korun.
Závěrem Klára dodává: Milá Alenko. Opravdu moc a moc děkuji za tento rozsáhlý, obsahově plnohodnotný a informačně vyčerpávající rozhovor, který jste s Kačkou udělala. Přiznám se, že když jsem teď před zveřejněním četla, okamžitě jsem zatoužila se do této země vrátit, byť se nám její první návštěva úplně nevydařila. Díky Vám po jeho přečtení vím, že naše letošní dovolená (pokud tomu nezabrání omezení v rámci COVID 19) bude v této zemi. Ještě jednou moc a moc děkuji! Jste úžasná! A Vaší facebookové skupině Český, slovenský a polský turista v Albánii pod heslem přeji mnoho nadšených členů. Klára
