Pátek, 7 května, 2021
spot_imgspot_img

Přes Ameriku s unikátně upraveným autobusem – dávka inspirace

Lukáš Lenner je kempař vskutku nezvyklý. Nejen, že pod jeho koly padlo nemálo amerických silnic, ale vůz si k tomu postavil vážně báječný. Pojďme se tedy inspirovat.

Vezměme to od úplného začátku. Jak vedla vaše cesta do Spojených států?

Do USA jsem přišel šest let zpátky na studentské vízum společně s – tehdy přítelkyní – dnes už manželkou Dominikou. Díky výbornému prospěchu na vysoké škole jsem získal možnost stipendia na univerzitě v Ohiu. No ­– a po ukončení univerzity jsem přijal nabídku práce ve Ford Motor Co., kde se mi také poprvé naskytla možnost závodit v driftování. A takové závodní auto vyžaduje přepravu na přívěsu, který musíte zaháknout za něco spolehlivého. Ojetý kamion by vyšel třeba až na 10 000 dolarů, ale školní autobus najdete i za 1 500 dolarů. A protože už jsme i tak s Domi delší dobu přemýšleli o přestavbě autobusu na obytný vůz, bylo rozhodnuto.

V době, kdy vzniká tahle část našeho rozhovoru, kde se vlastně nacházíte?

Momentálně v LA v Kalifornii. Po dobu studia v Ohiu jsem potkal množství zajímavých lidí z celého světa, a právě sem se přestěhoval jeden můj dobrý kamarád. A když se dozvěděl, že jsem se vydal na „crosscountry roadtrip“ (jízdu napříč státy), tak mě k sobě na pár týdnů pozval.

A po studiu, už jsme to nakousli, čemu se tedy v USA vlastně věnujete?

Tři roky, jsem pracoval právě pro firmu Ford jako inženýr v oblasti termodynamiky, vývoje klimatizačních systémů. A moje vášeň vylo vždy závodění, konkrétně ten již zmíněný drift. Začátkem roku 2019 jsem dostal nabídku práce jako designový inženýr pro společnost v Atlantě, kde jsme stavěli závodní auta. Po roce práce jsem se s tímto oborem velmi dobře seznámil, a když se kvůli pandemii schylovalo k tomu, že se firma zavře, rozhodl jsem se pro dočasný odchod, tedy v mém případě dokončení přestavby autobusu a následný roadtrip.

Reklama

A jsme i toho! Kde se tenhle váš zájem o karavaning vlastně vzal?

Přišlo to souběžně s tím aktivním závoděním. Konec roku jsem se seznámil se závodníkem, který si přitáhl na závody auto právě krátkým školní autobusem. Myslím, že to byl Ford E350. To mě tak nadchlo, že jsem sám sobě něco slíbil. Příští rok na závody přitáhnu auto vlastním autobusem, který bude ale v interiéru vypadat jako obytné auto. A tak začal lov na ten pravý. No a ani ne tři měsíce potom jsem se stal majitelem 22 stop dlouhého žlutého autobusu.

Počkejte, nepředbíhejme, chceme detaily! První pocity, první akce…

Byl jsem tak nedočkavý, že sedačky jsem vyházel ven ještě ten den, co jsem ho koupil. A přestavba mohla začít. „Room layout“ (plánek vnitřku) jsem ještě neměl dokončený, nicméně už před samotnou koupí jsem trávil spoustu času na Youtube hledáním inspirace a sledováním lidí, kteří takové autobusy upravují.

Co je tedy základ?

Klíčem je vytáhnout všechno až na kostru, hlavně kvůli inspekci elektrických spojů a výměně izolace. Tyhle autobusy byly už z výroby vybavené velice lacinou a nekvalitní izolací, která postupem času začínala plesnivět. Jakmile byla stará izolace vyměněná za novou, pěnovou, mohl jsem začít s budováním interiéru.

Dobře a v jakém stavu tedy autobus přesně byl, ať si uděláme představu. No – a vlastně, kde se takový vůz vůbec shání?

Autobus jsem koupil v Ohiu a našel jsem ho na Facebook Marketplace. Měl jsem velmi specifická kritéria, proto hledání trvalo pro mě dlouhé tři měsíce. Byl jsem velice překvapený, že na šasi nebyla žádná rez, což je pro auto u Ohia vážně nezvyklé. Až později jsem se dozvěděl, že většinu svého „života prožil“ na jihu v Georgii a v Ohiu jen pak poslední dva roky. Co se týče údržby, tak takový autobus je postavený jako tank. Kromě pravidelné výměny oleje a brzdových destiček jsem měl jen jeden zásadnější problém, a to bylo opotřebované těsnění výfukového potrubí u hlavy motoru. A to jsem za pár hodin měl hotové.

Reklama

Základ máme, ale to auto vypadá neskutečně, co tedy bylo dál?

Celý proces přestavby zabral asi 8 měsíců, protože jsem na to měl čas vždy až po práci. Nejprve tedy ta izolace a elektronika. Pak jsem začal budovat interiér podle plánku, který jsem si předem připravil. Vše jsem navrhoval v programu Solid Works, kde jsem vše zakreslil prakticky na milimetry. Většina nábytku byla vyrobená na míru ze dřeva, takže skoro vše bylo možné online v digitální podobě poslat a nechat vyřezat na CNC fréze dopředu, než jsem vše začal montovat. Elektřina a voda byla potřeba promyslet opravdu pořádně a po pár týdnech měření a výpočtů jsem pak byl schopný natáhnou celé potrubí i elektriku včetně solárního systému sám.

Zabralo to čas, ale jste šikovný! Stejně, co z toho bylo vůbec nejnáročnější?

Nejnáročnější byla instalace klimatizace. Paradoxně. (smích) Samo o sobě by to byla „brnkačka“, protože jsem v této oblasti vzdělaný, ale vybrat místo a čas byl problém.

Tak to nám tedy přibližte…

Věděl jsem, že autobus v budoucnu eventuálně prodám. A jak všichni dobře víme, Američané mají klimatizaci velice rádi. Byl jsem už měsíc na cestě, když jsem dorazil do Texasu a tam jsem i já sám poznal, že klimatizace je prostě nevyhnutelná věc. A protože z výroby tu žádná nebyla, měl jsem dvě možnosti – střešní jednotku jako na běžných obytných autech, nebo klasicky mini split AC. Jako inženýr v téhle oblasti jsem si pak spočítal, že nejlepší pro mě bude 9000BTU Mini Split. Jednotku jsem objednal přes Amazon (díky Bohu za možnost urychleného dodání během dvou dnů), a na instalaci jsem si vyhradil dva dny. Bohužel, v té době bylo v Dallasu okolo 45 °C, takže pracovat jsem reálně mohl tři až čtyři hodiny denně. Ano v noci nebylo pod 30 °C, takže se skoro nedalo ani spát. A když si k tomu připočtu hady a škorpióny, kteří brali odstavený autobus jako dočasný domov (jeden den jsem našel velkého zeleného hada smotaného ve sprše, další den zase škorpion v šuplíku s jídlem…), tak bych to charakterizoval jako jeden z nejnáročnějších týdnů.

Uf, máte to za sebou. Ať máme představu, na kolik vás celá tahle přestavba vyšla?

Odhadem včetně autobusu přibližně na 22 000 dolarů (přibližně 512 000 Kč).

Reklama

Co všechno jste tedy procestoval?

Za těch celých 6 let, co v USA žiji, jsem viděl většinu východního pobřeží a část severu, takže celý roadtrip s autobusem byl zaměřený primárně na jih a západ. Někde jsem se zdržel déle, například v Coloradu, ale třeba Oklahomu jsem vysloveně projel, jen, abych si ji mohl odškrtnout.

Nocoval jste kempech, nebo nadivoko?

Noci, které jsem strávil v kempu, bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Skoro všude se dá najít místo, kde přespat v přírodě, ale věděl jsem i kde mohu zaparkovat ve městě. V divočině s tím obecně vůbec není problém, na západním pobřeží jsou dokonce vyhrazená veřejná místa, kde můžete kempovat zadarmo 14 dní.

A co tedy ta města?

Ve městech je to náročnější, ale kdo hledá, najde. Zatím nejlepší místo, které se mi podařilo najít, byla ulička nedaleko Golden Gate bridge v San Franciscu. Stál jsem tam týden bez jakékoli pokuty nebo poplatků. Hned přes ulici byl obchod s potravinami a ten výhled na Golden Gate každé ráno byl neuvěřitelný. Kdo by chtěl tuhle lokaci ještě víc přiblížit, může mě kontaktovat na instagramu @lukaslenner.

V čem je tedy podle vás americké kempování specifické?

Řekl bych, že když se v Americe řekne Let’s go camping (jedeme kempovat), znamená to víc takový výlet, stahovačku. Na druhou stranu je tu víc (oproti České republice a Slovensku) rozšířený takový ten styl permanentního žití v přívěsu nebo obytném autě. Lidé si stále víc uvědomují ceny nájmů a celkové náklady a tohle berou jako jistý způsob osamostatnění se od systému.

Reklama

Které místo vás tedy zaujalo vůbec nejvíc?

Jednoznačně národní park Arches v Utahu. Poprvé jsem tam byl v létě 2016 a kdy jsem se ve večerních hodinách vracel k východu a ubytování, viděl jsem daleko v pustině u jednoho z oblouků stan osvětlený jen baterkou. Hned jsem si slíbil že ti také musím alespoň jednu noc takhle prožít. A měl jsem obrovské štěstí, že se mi letos podařilo rezervovat místo pro autobus přesně tam, kde jsem viděl ty lidi před čtyřmi lety stanovat. Bezkonkurečně jsem tu prožil tu nejkrásnější noc, co se týče pozorování hvězd a padajících meteoritů – to vše díky skoro neexistujícímu světelnému smogu.

A závěrem, jaké máte plány do budoucna?

Plánuji se vrátit do Evropy (tomu se ještě budeme v dalším rozhovoru věnovat). Kempařská vášeň a dobrodružný život mě nadchl až když jsem žil v USA a nikdy předtím jsem neměl šanci procestovat podobných způsobem ani vlastní zemi. Takže možná na mě někde do roka čeká třeba Mercedes Spriter a vydám se poznávat celou Evropu.  

Pozn. red. V době, kdy náš rozhovor vychází, je už Lukáš, alespoň na čas, zpět v Evropě. Nicméně, ještě se v další části rozhovoru těšte na reportáž z festivalu Burning Man, tedy neskutečné akce, která je snem snad všech milovníků svobodného cestování. Přinesu vám to povídání za pár dní – a já bych tedy jela hned. Také uvidíte videa ze vzniku i interiéru autobusu. Jinak Lukáše budeme monitorovat i na evropských cestách, protože on vážně ví kam, a s čím jet!

Reklama

Související články

Nedávno vydané

spot_img