Není Červená Lhota, jako Červená Lhota

Před pár dny jsem zaznamenala zprávu, jak si jeden řidič zadal do navigace cíl cesty, bohužel si nevšiml, že vynechal písmenko z názvu a dojel do úplně jiného města, dokonce i do jiné země, než původně zamýšlel. Řeknete si, „to je pako, to se snad nemůže stát“ a přitom si ťukáte na čelo.

Nicméně v těchto řádcích, které jsem stačila napsat výše, zjišťuji, že jsem vynechala tolik písmenek, že já bych dojela maximálně do města Aš. Takže příště už si na čelo ťukat asi nebudu.

Reklama

Nevím jak vy, ale jako dítě mě výlety po hradech a zámcích zrovna nebraly.  Až postupem času se to změnilo.

Miluju tyhle výlety do historie. Vnímám tu zvláštní atmosféru a představuji si, jak to kdysi všechno zvládli postavit, aniž by měli k dispozici stavební stroje a materiál, ochranné a jistící pomůcky, atd. Vybírám si literaturu o životě z dob dávných a ráda si vybírám místa, kde žili moji předci a moc mě to baví.

Jedno z míst, která jsem chtěla navštívit osobně, byl zámek Červená Lhota. Proto při plánování výletu volba padla právě na něj, i přesto, že šlo o jednodenní výlet a vybrané místo je od nás vzdálené 175 km a 3 hodiny cesty (jednosměrné).

Byl večer, když jsme se rozhodli a já měla zmapovat trasu. Vše jsem vyhledala, a protože jsme neměli možnost tisku trasy a mobily jsme ještě měli bez fotoaparátu a internetu, tak jsem nechala připravenou trasu na PC a předpokládala, že na ni manžel alespoň koukl. Před spaním jsem PC vypnula. Ráno, v pěti lidech samozřejmě nastává chaos.

Reklama

„Sníííídaněěěěééé!!! Ještě musím připravit  sváči na cestu, jo, ještě pití nemám … kdo je stále v té koupelně???. Kdo máte slabší žaludky, zapijte si Kinedryl, ještě sbalit foťák z nabíječky, kdo jste již dnes okupoval koupelnu ustupte vlevo, zbytek do fronty!, bla, bla, bla,…..“

V tom se manžel začal zajímat kudy a kam pojedeme. Takže večerní snažení přišlo vniveč a můžu jít hledat znovu. Zadám trasu s cílem Červená Lhota. Na kus papíru zaznamenáme průjezdové body a konečně vyrážíme. Cestou stavíme na neplánovaných zastávkách, tzv. „zvracecí“ pauzy, jelikož o užití Kinedrylu jsem doma mluvila asi jen 5x a co se týče syna, tak je to málo a nestačil tu informaci ještě vstřebat …

Ještě pár zatáček a konečně míjíme ceduli Červená Lhota. Vytahuji fotoaparát a zahajuji soutěž o to, kdo jako první uvidí zámek! Je to napínavé. Se zapnutým fotoaparátem číhám společně s dětmi, kdy ho zahlédnu, to už ale baterie pomalu začíná blikat, na znamení, že číháme nějak dlouho. Přijíždíme na konec vesnice, kde je pouze mlékárna.

O kousíček dál manžel zastavuje na malém plácku, odkud si to míří k pánovi v černém ohozu, který má pod sebou minimálně 500 lidí. Ano, je to hrobník. Manžel chce zjistit, kde je v Červené Lhotě zámek. Pán kroutí hlavou a prý u nich nikdy žádný zámek neviděl a pokud myslíme TU Červenou Lhotu, tak je prý snad někde ve východních Čechách … „Tak to asi ne, pane“, říkám si. Odtud právě jedeme. Volám domů, příteli na telefonu – mé sestře, zasedne k internetu a hledá. Pak se z repráku v mobilu ozývá výbuch smíchu se slovy „jste zhruba o 105 km jinde!“  

Reklama

TO! SNAD! NE! A kde že jsme to skončili? V Červené Lhotě, přeci! Kde je chyba? Když jsem zadávala trasu večer do vyhledavače, tak jsem zadala i slovo „zámek“ a poslalo nás to správně do TÉ Červené Lhoty u Tábora, ale ráno ve spěchu už jsem slovo „zámek“ vynechala a tak nás to hodilo „těsně vedle“, sice do Červené Lhoty, ale u Třebíče. Ale vlastně jsme měli kliku, že jsme zůstali v ČR a nevyhnalo nás to za hranice, no ne? Nakonec jsme těch cca 105 km dojeli do našeho tentokrát již správného cíle!

Ponaučení: vzít si včas Kinedryl a pasy pro případ, že skončíme někde za hranicemi.

Autor: Iveta Jedlinská

0