Autor: Leona
Pokračování příběhu Leony. První část jste si mohli přečíst ZDE.
18. května 2019
Jelikož i my máme (protože jsme pořád jen lidi), právo vstát občas zadečkem napřed, tak jsme tím zadečkem dopředu vstávali dneska. Na parkovišti se nám očividně tak líbí, že jsme na něm strávili půl dne. Potom jsme jeli sehnat zeleninu na mojí bolavou nohu (vzpoměla si totiž, že oteče).
Zběžně jsme se podívali na stěnu Salewy (zrovna se tu konaly nějaké lezecé závody, spousta dětí a tak, všichni na naši náladu moc akční), a taky na výrobnu Technoalpin, a pak si vyjeli na kopečky dát si někde oběd. Pro velkou úspěšnost se na parkoviště ještě na jednu noc vracíme. A pro ještě větší úspěnost zjišťuji, že jsem včera v noci někde ztratila svojí krásnou červenou La Sportiva botu. Zbyla mi jenom jedna…
Nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Řekněte mi, kolik lidí na dovolené ztratí jednu botu? Jo a taky celej den prší. Koho to má bavit? Tak snad zítra – bude líp. To je na programu pokračování v cestě – směr Brenner a snad už konečně nějaký ten výhled a jezero.
19. května 2019
Dnes už krásné, i když deštivé, dobré ráno. Nasnídali jsme se na našem oblíbeném parkovišti a vydali se na okružní jízdu po Bolzanu. Potřebovali jsme dokoupit nějaké věci a také jsme se chtěli podívat na město. Ale dodávkám tu moc přáno není, všude parkování do 2,1m a ostatní byla plná, takže jsme měli smůlu, a tak opravdu jen dokupujeme nezbytné věci a vydáváme se dál, do Brenneru.
Po cestě samozřejmě panoramata jak z pohádky. Na místě parkujeme u nákupního centra a hezky po svých ,,přecházíme“ hranice z Itálie do Rakouska. Jelikož na to nejspíš nejsme moc zvyklí a ani dnes nejsme moc čilí, všechno bereme v klidu.
Navštívíme nákupní centrum Outletu na hranicích, kvůli WC. Zde, chtě nechtě, nacházím náhradu za své ztracené La Sportivy a jsem upřímně moc ráda. Zaprvé si odvážím památku a vždy budu vědět odkud botky jsou a za druhé jsou opravdu moc, moc pohodlné…
Protože ani dnes nechceme honit nic do extrémů, přejíždíme jen o 12km dál od Brenneru na Stellplatz v Trins. Zleva hory, zprava hory, kolem louky, ovce se zvonečky a potok, prostě nádhera. Připadáme si zase jako v pohádce a také konečně po čtyřech dnech zase sprcha. Taky jsme konečně někam dorazili v klidu a včas. Děláme si pomalu večeři a jsme plni dojmů z okolních panormat. No a taky si můžeme konečně v klidu sednout, najíst se, dát si skleničku a popovídat si o věcech, kvůli kterým, především!, jsme se na naši cestu vydali.
20. května 2019
Bohužel jsme si špatné počasí přivezli prostě s sebou. Takže po úspěchu z klidného dne, klidného zaparkování a klidné večeře, nás čeká neklidné probuzení do naprosto deštivého rána. Nejdřív se rozhodujeme, že bychom se vydali někam aspoň kousek na túru, ale protože se snáší mlha, máme trochu strach, že bychom nenašli ani jeden druhého, natož cestu zpátky k autu. Natož vidět něco kolem. Tak se po poradě vydáváme směr Innsbruk, který je půl hodiny od nás a vidět jsme ho chtěli též.
Po třech hodinách chození po Innsbruku jsme stejně mokří, jako myši, ale pozitivum to má – viděli jsme na sebe. Město se nám líbí, ačkoliv na nás působí poněkud hektickým dojmem. Památky tu mají dohromady asi čtyři (aspoň co jsme tak podle pohledů zjistili), a z toho jsme viděli tři, takže to považujeme za úspěch…
Mokří jako myši, ale spokojeni, se vracíme zpět k autu a jednoznačně, naprosto automaticky se shodujeme, že naše cesta povede půl hodiny zpět – do ráje. Přejíždíme tedy zpět do Trinsu.
Když jsme jeli do Innsbruku, zvolili jsme cestu po vedlejší silnici a výhledy opravdu stojí za to, ale když jsme jeli zpět, chtěi jsme zkusit dálnici přes Brennerský průsmyk. Za normálních okolností tady lidi vídají asi neuvěřitelná panoramata, ale my dva máme smůlu a vidíme zase tak akorát starou belu…
V Trinsu zaparkujeme, čekáme nějaký další obytňák nebo něco tomu podobného, ale dnes zde nejspíš budeme nocovat sami. No co, tak jsme se šli v klidu vykoupat, sprchu měli jen pro sebe a nebáli se, že ostatní musí čekat frontu. Udělali si večeři z jedné pánve, dali trochu vína a šli spát. Asi oba se stejnou myšlenkou – doufejme, že zítra bude konečně líp, přece nám nemůže pořád tolik pršet.
21. května 2019
Je nám líto, ale máme prostě smůlu. Další den nám prší. Nedá se říct, že by lilo jako z konve, ale stejně poprchává a mlha je pořád hustá, že by se dala krájet. Další den, kdy uvažujeme, jestli se drát za každou cenu v neznámém prostředí na nějakou túru, protože jsme ale tuhle dovču pojali jako poznávací, si říkáme, že toho zažijeme ještě dost a když už máme rozjetou tu štaci měst, přidáváme k ní Salcburk.
Opouštíme naše krásné, oblíbené, romantické místo v Trins a po snídani a ranních procedurách vyrážíme vstříc tak uznávanému Salcburku. Na parkoviště máme tentokrát štěstí, neboť ho nalézáme hned kousek od centra města. Jen na konec místo 7E, se kterými jsme podle ceníků počítali, platíme E14 (do dnes jsme to nepochopili, nejspíš nám počítali cenu za autobus, nebo nevím). Centrum nacházíme během pár minut, všude jsou ukazatelé a značení. A musíme uznat, že se zde krása opravdu snoubí s nádherou. První co vidíme je most, kde lidé uzamykají do zámků svou lásku či sny, hrad, kostely, na ulici se hraje na harmoniku, všude rozmanité uličky s obchůdky nebo sochu samotného Mozarta.
Dáme si konečně něco k jídlu, ochutnáme tortillu a bagetu s čerstvými rybami z obchůdku přímo pod Mozartovým domem. S otevřenými ústy dál obdivujeme krásy Salcburku. Samozřejmě si nezapomeneme koupit proslulé Mozartovy koule. Nejdřív nechápeme, co na nich lidé mají, ale po ochutnávce jdeme přikoupit další, jsou totiž opravdu výborné.
Salcburk nás okouzlil, ale víme, že v něm nemůžeme zůstat věčně. A tak na večer přejíždíme (po pozdní návštěvě Orlího hnízda, které jsme díky času viděli jen z podkopce), do oblasti v okolí jezera Wolfgangsee. No a protože neznalost neomlouvá, parkujeme samozřejmě na stellplatzu u toho posledního – Ebensee. Mimo sezónu, ačkoliv psali, že je od dubna, jim tu ale nejspíš nic nefunguje. A tak jsme vzali za vděk aspoň záchody s doprovodem pavouků. I nad jezery se stahují mraky a padá mlha, takže asi tak nějak tušíme, co přijde ráno :).
22. května 2019
Ráno nevypadá jinak, než ta předešlá. Opět déšť, takže jsme se nezmýlili. Už jsme se tomu museli smát, protože se tomuhle ani déšť říct nedalo, prostě, suverénně ,,chcalo“… Po snídani a bezradných pohledech jednoho na druhého se vydáváme aspoň k jezeru Wolfgangsee a chceme se projít kolem vody. Výhled je o trochu lepší, ale pršet nepřestává. Túry v okolí nastudované nemáme a upřímně, počasí nás opravdu odrazuje. A i když jsme celkem vybaveni, vždycky jsme po hodině, dvou, stejně mokří.
Cestu, která začíná ve Stroblu, si projít jdeme. Obdivujeme čistou vodu, skály kolem, čistou přírodu, panoramata, ale je nám líto, že při troše slunka by se nám koukalo líp. Okolo jezer se ještě aspoň projedeme, nafotíme nějaké fotky, zastavíme u pár výhledů, ale dál už se přesouváme do Čech, na jih, k Lipnu. Věříme, že se k jezerům ještě vrátíme, protože bychom opravdu rádi vyrazili někam na kopečky, ale prozatím jsme se spokojili i s krátkými zastávkami a počkáme si, jestli příště vychytáme lepší počasí.
Večer už parkujeme ve Frymburku v kempu Vřesná přímo u Lipna. Jsme rádi za česky mluvící paní na recepci a kupodivu – svítí tady sluníčko. Takže si posedíme u vody, spadne z nás trochu strachu z neznáma a sdělujeme si zážitky.
23. května 2019 – všude dobře, doma nejlíp?
Když už nám nebylo přáno za hranicemi a v Čechách nám dokonce svítí sluníčko, vydáváme se směr stezky korunami stromů. Je totiž pravda, že ani na mnoho místech tady, doma, člověk nebyl. No a protože jsem lanovkářka, tak jsem ráda, že zase vidím jak to funguje v jiném areálu – Lipno. A taky jsem ráda, že i když jsme si nevylezli na žádnou tu horu, vylezli jsme aspoň na tu stezku korunami. Výhled tam odtud stál taky za to. Pája už nejmíň po třetí překonává strach z výšek a víme, že se ještě máme na co těšit, protože nás čeká ještě náš oblíbený – Český Krumlov, kam já osobně, jezdím od mala moc ráda.
Na cestě jsme byli od pondělí do pátku dalšího týdne – 12 dní. Najeli jsme 3000 km a projeli spoooustu krásných měst i míst (nejen těch, která jsou zmiňována). I když jsme zprvu měli z cesty opravdu obavy, kde budeme spát, aby se něco nestalo s autem, apod., nakonec jsme si vše, až na nepřízeň počasí, maximálně užili. V Rakousku jsme za dálniční vinětu zaplatili 10E na 10 dní (takže něco přes 250,-Kč). Viněta platí téměř na všechny dálnice, jen některé úseky jsou zpoplatněné ještě zvlášť. V Itálii je to s dálnicemi horší, jsou tam mítné brány, kde se platí podle ujetých úseků. My jsme takový úsek jeli jen jednou takže jsme zaplatili kolem 13,5E.
Opravdu, až na počasí můžeme tuto dovolenou zhodnotit – za jedna. Ale byla pro nás opravdu poznávací. Zjistili jsme jak co funguje, kde hledat místa na spaní, atd., určitě se na některá místa velmi rádi vrátíme – do hor, k jezerům. Auto nás nezklamalo.
Tak ahoooj a zase někdy příště. Leona
