Když se nejlepší marmelády na světě vaří v obytňáku

Blance Milfait se často přezdívá marmeládová královna. A právem. Tahle dáma totiž vaří úžasné marmelády, za které v Anglii na World´s Marmalade Awards vyhrála několikrát titul nejlepší marmelády na světě. Už tohle je neskutečně zajímavé a teď si k tomu přidejte fakt, že marmelády vaří v obytném autě. I když celý příběh začal vlastně na Šumavě…

Vezměme to od samotného začátku, jaké měla Blanka Milfait dětství, dospívání a zkrátka život do přestěhování na Šumavu?

Moc si z toho nepamatuju a pětatřicet let jsem o tom nechtěla ani mluvit, málokdy jsem doma slyšela, že za něco stojím, či že mě mají rádi, nemluvě o podpoře či zájmu – a pak jsem té části života věnovala nemalý kus mojí prvotiny Příběh opravdové vášně, musel jsem a… vše už je jinak. Stálo to za prd tenkrát a trvalo mi dlouho se z toho vyhrabat útěkem na Šumavu. Už tomu ani nevěřím.

Takže to je to, co vás dovedlo na Šumavu?

Byla to touha žít. Svobodně. Sama na sebe. Na horách. Krize po třicítce, kdy do té doby to stálo za „starou belu“ a nikdo mi nikdy neřekl, že mohu o něčem snít, že bych mohla něco dokázat, nebo, že by ho zajímal můj názor. Doma, mezi kámoši, kdekoli… 

Jak vypadal váš šumavský život?

Prodala jsem domek u Plzně a vše vrazila do staré pošty na horách – kámen a vlhko. Jeden z nejstarších domů v místě. Spala jsem na půdě ve spacáku, rekonstruovala, tedy bourala, řezala, lepila… Co šlo, to jsem děla sama, co ne, za pomoci řemeslníků, se kterými to byl fakt boj. Sprchovala jsem se na zahradě z konve, občas měla teplý jídlo, „furt“ štípala dříví a po večerech běhala křížem krážem krajem. Sport to zachraňoval, lítala jsem s křídlem, lezla po skalách, lyžovala, jezdila na silničce a taky jsem čekala na prince. 

Reklama

Jak to dopadlo?

Přijel ten princ, políbil mě – a že spolu půjdeme ještě dále a výše do hor. Tak jsme šli. Jak se ale živit na konci světa, bez signálu telefonu, internetu a mnohdy i průjezdné cesty? Něco vyrábět. (smích) Marmošky jsem dělala ráda vždy a tohle nás prostě… Chytlo! Pořád spolu, podle sebe a zodpovědní jen sami sobě. Nic víc jsme nechtěli. 

Takže i k vaření jste měla dobrý vztah?

Dokonale kladný, mám tuny kuchařek, doma slušného žrouta, teď už je nás pět a za jídlem i jezdíme po světě a je jedno, zda jde o „mišelínky“ nebo buřty s cibulí. Doma pak zkouším různé kuchyně a miluju pohled na lidi u mého stolu po obědě, který jsem vařila. A ne nadarmo mám za sebou první dvě recepisné knížky a třetí právě v počítači. 

Jak vzpomínáte na své podnikatelské začátky?

V den otevření kavárny s cukrárnou na Šumavě, kam jsem nasypala veškeré úspory, mi nějak nevyšly peníze na večeři. Modlila jsem se, aby někdo ty zatracený dorty koupil a já si mohla ráno naopak koupit v konzumu rohlíky a taveňák. Měla jsem superstarou škodovku v rozkladu a neskutečnou touhu světu ukázat, že péct dorty rozhodně umím. (smích) No a pak se to zvrhlo, v dobrém slova smyslu, rozjelo a už to nešlo zastavit… Za pár let z toho byl Živnostník roku, Žena roku – atd…  

A kde se vzal nápad, poslat marmelády do soutěže?

To můj chlápek, že prý tím vyzkoušíme, co umíme, že nám napíší, jak a kde se zlepšit – a tak prostě, že uděláme krůček k lepšímu produktu. A taky zkušenosti se nám hodily. 

Reklama

Vzpomínáte si na pocity po prvním obrovském úspěchu?

Neuvěřitelný? Náhodný telefonát v ukrutné vánici, kdy jsem na cestě domů do Novohradských hor (tam jsme utekli ze Šumavy) tahala ze škarpy zapadlé auto. Hovor se několikrát přerušil, bídný signál – a pak jsem vůbec nechápala, proč mi ten chlápek volá. Nejlepší marmeláda na světě a Nejlepší výrobce na světě. Já – nikdo?! Co mám zítra dělat, sakra?   

Co vás dovedlo až do karavanu?

Moc rozhovorů pro novináře, novináři všude a kam se nevešli, tam tisíce klientů.  Bylo toho pro někoho, kdo se před chvilkou vyhrabal z pár komplexů, opravdu nad míru. Tohle jsme nechtěli. Začalo mi docházet, že nejsem klasická podnikatelka, odložila jsem mobil, od té doby ho už roky nemám, nikdy jsem neměla diář a všechny investiční nabídky jsem zdárně odmítala. Žili jsme na samotě v domě bez plotu a od rozednění do pozdního večera chodili lidi nakupovat, povídat si, degustovat nebo se jen tak pozdravit, chodily fotit, natáčet a… nejeden slídit.

Nejdříve to bylo fajn, pak se z toho stal zlý sen… Odjeli jsme na sběr levandule do Provence a tam nás to napadlo, koupíme karavan a na rok odjedeme do světa. Uklidní se to a pak se vrátíme do pohodového procesu. Po návratu to bylo ještě horší. (smích) Napsala jsem první knihu, Mladá fronta ji vydala a stal se z ní bestseller. Vše dostalo nový rozměr… Ještě divočejší!

Nebála jste se, že to nezvládnete v takto nezvyklých podmínkách?

Nepřemýšleli jsme o tom. První dceři byly 3 měsíce, naložili jsme se a odjeli na Sicílii. Po měsíci už jsme byli v Africe. Nejšťastnější na světě.  

Reklama

Jak probíhal výběr a vůbec „sžívání“ s autem?

Na auto jsme měli pár atypických požadavků: Chceme ho hned, chceme automat a dvojitou podlahu a co největší (nad 3.5 tuny) s co největší garáží na polní kuchyní a veškeré zásoby pro tři lidi na měsíce na cestách. Asi za týden jsme našli přesně to, co jsme hledali (mouchy jsme objevili až pozdě), koupili a odjeli. Sžívání probíhalo online a on the road. 

Jak jste to na takhle malém prostoru zvládala?

Měla jsem možnost putovat různými obytňáky, od Hymera po Concorde – vše nad 3.5 tuny, ale tak velký obývák, jako jsme našli u našeho auta, kde se dalo na pohovce za spolujezdcem spát, jsme jinde v ten moment neviděli. Ani potom. (smích) Pro nás to nebyl malý prostor, neřešili jsme to. Prostoru jsme měli dost jak na život rodinky, tak pro vaření marmelád, psaní knížky, etiketování a kancelářské práce, neboť jsme z auta řídili i firmu, která doma dál produkovala. Takže se vezla speciální tiskárna, 2 počítače a další libůstky.  

Kde jste své výrobky například skladovala?

Garáž v karavanu a dvojité podlahy. Když jsem se vracela z Afriky lodí do Španěl, v přístavu auto musí na obří rentgen a vysvětlit celníkům stovky a stovky skleniček s marmeládou mi dalo dost práce. Asi se to ani nepovedlo, ale loď by nečekala. (smích)

Vždy jste byla nadšená řidička?

Asi ano, vyzkoušela jsem si jak okruhová auta v Mostě, tak bagr nebo naši sněžnou rolbu. V Dolomitech máme běžkařskou trať a s nadšením jezdím na inspekci se sněžným skútrem. Lítat s ním v metrových závějích vysoko v horách, kde kilometry nikoho nepotkáš, je neskutečný relax.

Reklama

Udělala jsem si papíry na sklápěčku, autoškolu absolvovala odvozem tun šutrů z kamenolomu – a pak jako ambasadorka pro Volvo si užila perfektního zázemí silného partnera. Při naší tour s londýnským doubledeckerem z roku 1966 po České republice jsem si kus Šumavy projela cvičně i s tímto monstrem bez posilovačů, zrcátek a byť jen jediné funkční kontrolky. Při první expedici jsme za rok udělali 100 000 km karavanem a běžný nájezd osobákem nemáme o moc menší.  

Máte nějaký kuriózní zážitek z té doby?

Je jich plná knížka. (smích) A staly se součástí desítek besed, které jsme poté absolvovali. Nejdivočejší asi je ten poslední, na „hlídaném“ zimovišti na Sicílii nám karavan otevřeli zloději, vybrali a nechali otevřený. Nastěhovali se tam krysy. Desítky. V podstatě ho uvnitř sežrali. Jeden den jsme s dětmi pro něj přiletěli a chtěli hned cestovat dál… To peklo si nedovedete představit – i sprchový kout byl rozkousaný, nádrže na vodu, prostě tragédie. Nepojistitelná situace. 

A co nejzajímavějšího ve vaší kempařské kuchyni vzniklo?

Desítky receptů jako součást právě první knížky, nejen marmelády, pekla jsem, smažila, grilovala, žádné limity! Marmelády jsem vařila z místních surovin v téměř čtyřiceti zemích, ale nejvíce nás dostali dnes už kamarádi, které jsme potkali v Maroku a pak se sešli opět v jižním Španělsku, Aldíci. Muž se zmínil, jak miluje ptáčky a na druhý den je Zdenka prostě udělala. Ta vůně, dokonalost sama. Těch pár setkání s českými karavanisty na srazech to bylo vždy o dobré kuchyni!  

Co všechno jste vlastně procestovala a co vás nejvíce zasáhlo?

Všechny evropské země, Afrikou dolů na Západní Saharu a do asijského Turecka. Druhá expedice měla vést přes Sibiř do Mongolska a dolů do Číny. Objednali jsme od MANu šasí na stavbu expedičního speciálu, dostali potřebná povolení, záštitu od velvyslance v Číně a… nějak se mi povedlo otěhotnět. Porod by vycházel na hranice mezi Mongolskem a Čínou, tak jsme narychlo postavili nový projekt, Čínu odložili a vyjeli po dvacítce ostrovů světa, opět s marmeládami.

Reklama

A druhou dcerku jsem porodila pod Etnou na Sicílii. Taky nás málem nás zasáhlo pár projektilů při sporu s narkotrafikanty v pohoří Atlas. Byl to příšerný zážitek jedné noci spojený se zátarasy, maskovanými drogovými přepravci, kdy jsme jednoho i přejeli, následující honičkou a nehodou, která nám zachránila život. Dodnes tu hrůzu připomínají šrámy nejen na autě.  

Jak se vše začalo proměňovat, když přicházely děti?

První dcerka se narodila v dodávce na dálnici, pak jsme odjeli do Afriky a na cestě strávila první rok života. Druhou dcerku rodím za ukrutné noční bouřky v poloplesnivé porodnici s Messině, po 2 týdnech vyrážíme na druhou expedici na 8 měsíců. Co to znamená? Nic to pro nás neměnilo! Neumím si představit cestovat bez dětí. A když omylem nějak musíme bez nich, vyčítáme si to. Chystáme třetí expedici do jižní a východní Afriky, kde budu s dcerkami psát další knížku a… Už abychom mohli odjet!

Třetí prcek se narodil opět na silnici, přicházel uragán do Dolomit, zničil, co se dalo, nemohla vzlétnout helikoptéra a laviny uzavírali jednu cestu za druhou. Škody za miliardy a my zůstali pod dolomitskou nejvyšší horou po porodu měsíc odříznuti od světa. Měnit plány, necestovat? Vyměnit dobrodružství a plný život za fabriku nebo panelák? Kdepak. Naše plány se mění jen tom slova smyslu, že pro náš další obytňák musíme mít pět míst na jízdu s bezpečnostními pásy. A to není jen tak. 

Jak vůbec dokáže rodina žít a vlastně i podnikat takovou dobu v obytňáku?

Když se mají všichni rádi, nejsou tam třecí plochy a cíl je fakt jednotný, jde to samo. Jasně, musí tomu odpovídat auto rozměry například, ale potkali jsme na cestách rodinky naskládané do busíků nebo vestaveb a nikdo si nelamentoval. 

Reklama

A závěrem – bylo třeba něco, co by vám vyloženě vadilo?

Pohon na předek a váha auta vzadu. Malé nádrže na vodu nebo trošku titěrná toaleta, ale rozmazlenost vládne světem. (smích) Vyloženě jsme si to užívali, takže… Nevadilo nic! Snad, ehm, ano, český servis našeho karavanu! Ale zase jsme se díky jejich šlendriánu a lžím dostali do německého servisu konkrétní značky, přímo ve výrobní fabrice a tam se během pár hodin postarali o nápravu všeho potřebného, omluvili se a pak už jsme jezdili jen tam.  

Jak vidíte, Blanka Milfait má vážně o čem povídat a my samozřejmě nadšeně posloucháme. Proto vás čeká ještě druhá část rozhovoru, kde se mimo jiné dozvíte, jak pod jejíma rukama vznikl kemp. Blanko, děkuji.

Autor: Kateřina

1+