Sobota, 24 července, 2021
spot_imgspot_img
spot_imgspot_imgspot_img

Jak zvládnout cestu do Chorvatska s dětmi?

Tak na tohle zapeklité téma jsem si popovídala se spisovatelkou Blankou Čechovou, která na se svou Jadranskou snoubenkou bere do Chorvatska pravidelně, ale i s dětmi to má skutečně „zmáknutné“. Aby ne, cestu na z Prahy na Pelješac podniká díky tomu, že se tam vdala, velmi pravidelně – nejprve sama s jedním dítětem a letos poprvé už se třemi.

Cestování s dětmi je disciplína sama pro sebe. Vzpomenete si ještě, jak jste se chystala na tu vůbec první cestu s tehdy ještě jedináčkem?

Ano. S ročním jedináčkem a v pokročilém stupni těhotenství – a byla to fantastická jízda: jely jsme s dcerou v mojí milované Mazdě MX5, což je starý kabriolet, kterým jsem projezdila Balkán ještě, než jsem potkala mého muže. Malá Blanička seděla v autosedačce, měla sluneční brýle a kšiltovku té nejmenší velikosti, a jízdu bez střechy si nesmírně užívala.

A jak to tedy proběhlo?

Všichni si ťukali na čelo: v Mazdě? A co kočárek? Kam dáš věci? – Vešlo se všechno: kočárek máme miniaturní, cestovní (pokud by to někoho zajímalo, je to kočárek Babyhome Emotion, ale věřím, že teď, o sedm let později, se najdou ještě  skladnější modely), vešel se do prostoru pod nohama spolujezdce. Do kufru jsem dala všechny věci včetně mého stolního počítače. Přebalovala jsem na zadní kapotě – je rovná a v ideální výšce pro pohodlné obstarání batolete.

Co se změnilo, když už byly ty dětské sedačky dvě?

Když se narodila mladší Evička, řekla jsem si – tak, teď tu Mazdu musím prodat. A takhle si to říkám každé jaro už šestým rokem. Jednou už jsem dokonce auto nafotila, v odhodlání, že ten inzerát prostě dám. Ale nakonec jsem to pokaždé (ráda) vzdala. To auto má neuvěřitelný příběh. Kromě toho, že vystupuje v mých knihách o Jadranské snoubence, tak v něm také seděl například Ladislav Smoljak. Anebo když jsem spolupracova s Jiřím Menzelem, strašně se chtěl v Mazdě projet, tak jsem ho svezla. Byl nadšený a do čtrnácti dnů si taky pořídil kabriolet, ačkoli ne Mazdu. Ale to odbíhám: se dvěma autosedačkami jsem přesedlala na Volkswagen Touran. Přece jen, sourozenecký kočárek a rostoucí objem věcí, s nimiž pokaždé cestujeme z Chorvatska a do Chorvatska, by se už do sporťáku nevešel.

Reklama

Jak se cestování s dítětem proměňuje s tím, jak dospívá?

Zaprvé, musíte mít trochu štěstí, aby dítě v autě jezdit chtělo. Pomůže, když jezdíte už s malým miminkem, aby si zvyklo, ale znám lidi, jejichž děti prostě auto špatně snáší. Ale řekněme, že máte dítě-automobilistu: s malým miminkem a kojencem, zhruba do roka věku, je to paráda – většinu času prospí. Za náročné však považuji období od jednoho roku do cca tří nebo čtyř let, kdy už dítě poměrně dost času v autě bdí, je třeba ho zabavit, ale zároveň je ještě příliš malé, aby sledovalo třeba delší pohádku (já jsem jinak velkou odpůrkyní přílišného sledování televize a pohádek na tabletu, a na děti jsem v tomto strašně přísná, ale cestování autem, to je jediná výjimka, kdy dovolím i tři díly Arabely za sebou. (smích)

Pokud jedou dva dospělí, je to jednoduché. Pokud člověk jede s dětmi sám, je to, jak se říká, výzva. Ale řešitelná: nám se osvědčila mobilní verze lega Duplo – koupila jsem k autosedačkám stolečky a na ně jsem přilepila desku na lego, takže děti ji měly na klíně, přivázanou k autosedačce. Na volném sedadle mezi sebou měly velkou krabici kostek – a stavěly si, třeba dvě hodiny. Malování taky není špatné, jen musíte zvolit okrouhlé pastelky nebo voskovky, kterými se dítě nemůže píchnout. Pak různé listování, časopisy, audiopohádky, zastávky… Nakonec ta cesta vždycky strašně rychle uteče. Větší děti, zhruba od pěti let, s těmi už je hej – zabaví se hodně samy, mohou se dívat na pohádky.

Co pro vás ona cesta na jih vůbec znamená?

Mám to asi spojené se vzpomínkami na mou první cestu v Mazdě, když jsem jela na Pelješac: ten posun k jihu, k moři, znamená svobodu. Takové to – hurá! Nadšení, nejen z prázdnin. I z toho, že můžeme jet. Pokaždé si vzpomenu, jak jsem jela s maminkou do Jugoslávie jako osmiletá – bylo to úžasné, ale směly jsme jen my dvě. Bráška s tátou museli zůstat doma. Na to už se dneska zapomíná.

Máte nějaké své osobní rituály a tradice?

No jéje! Zlomový je průjezd tunelem Sv.Rok – když z něj vyjedete, tak poprvé vidíte moře. A přestože do cíle je to ještě daleko, tak opticky máte pocit, že už jste u moře – blízko. Pokaždé si pustím nějakou chorvatskou píseň, některou z mých srdcovek, a spolehlivě se rozslzím. Holčičky už vědí, takže pro mě mívají připravený kapesník. Jim to tak nepřijde, jsou napůl Chorvatky, doma jsou v Dalmácii i v Praze. Letos pojedu poprvé sama s holčičkami i se synem, kterému je osm měsíců. A zase: všichni mi říkají – ty jsi fakt blázen. Manžel se nabízí, že pro nás přijede. Moje maminka by radši chtěla s námi – pro jistotu. Ale já všechny razantně odmítám, protože tu cestu si opravdu užívám. Nespěcháme, máme svoje oblíbené zastávky, a v neposlední řadě využijeme i to volné sedadlo navíc, protože nemáme zrovna málo věcí.

Reklama

Jak vypadá příprava na cestu?

Balím tak týden dopředu, na etapy, jinak je to šílený stres. Důležité je dobít tablet, mít tam správnou sestavu pohádek, a nachystat svačinky. Kinedryl, pokud vím, že pojedeme nějakými serpentýnami nebo do hor. Jo – a vemi se nám osvědčil skládací cestovní nočník: když jede člověk sám s více dětmi, je to skoro jediné řešení. Představa, že se potýkám na kdovíjakém záchodě na pumpě s dětmi, řvu na ně, ať na nic nesahají a ony mi pak stejně padají po hlavě do mísy, to je nemyslitelné. Takže na cestovní nočník nedám dopustit – pokaždé ho kupuji jako dárek novopečeným rodičům z řad našich známých. Zprvu se dívají trochu divně, a za rok nebo za dva mi všichni děkují.

Kdy vyjíždíte?

Co nejdříve ráno. To je základ. Dopoledne rychle uteče, pak máme delší pauzu na oběd, a po obědě děti usnou, takže jedu pár hodin v klidu, sleduju krajinu, přemýšlím si a dumám o nových námětech.

Asi to nejezdíte na jeden zátah… Kde zastavujete?

Spáváme dvakrát – jednou v Rakousku a podruhé někde v okolí Záhřebu, takže cesta je rozdělená na tři zhruba stejně náročné úseky.

Proradíte nám třeba nějaké hospůdky, kde je to cestou na Pelješac s dětmi fajn?

Milujeme Štýrsko a tamní vinařské stezky. Okolí městečka Gamlitz – tam se dá zastavit snad všude a nebudete zklamaní. Jinak s přibývajícím počtem dětí se snažím, aby restaurace a nocleh byli v témže objektu anebo alespoň poblíž.

Reklama

A co hřiště? Máte nějaká oblíbená?

Milujeme hřiště v restauraci Frischehof v Leibnitzu. Je tam dlouhatánská klouzačka, zahrádka, skvělé jídlo, vnitřní herna. Přesně, jak si to člověk představuje. A jinak hřiště na některých pumpách, v Chorvatsku hlavně Tifon, protože tam mívají dobře vybavené dětské jídelníčky a koutky.

Děti je potřeba cestou motivovat od etapy k etapě… Třeba trampolínou nebo zastávkou s dobrou svačinkou.

Řešila jste už někdy takovou tu totální krizi, že se prostě muselo zastavit, kde to šlo, protože dítko prostě odmítlo v cestě pokračovat?

Řešila jsem párkrát akutní zastávku na wc v odstavném pruhu na dálnici, protože prostě nebylo nikde nic v dosahu. A to byl vždycky docela adrenalin. Jinak naštěstí děti cestou velmi spolupracují a chápou, že se holt vždycky nezastaví tam, kde by zrovna chtěly, protože ačkoli jedeme punkovým, volnomyšlenkářským stylem, tak někdy dojet přece jen musíme.

Dubrovník – krásná odměna na závěr cesty.

Ptám se teď jako matka, řidička a cestovatelka. Přemýšlíte někdy nad tím – a co když se cestou stane něco s autem? Přece jen, když člověk jede sám, je to jiné…

Upřímně: nepřemýšlím. Říkám si, že až to přijde, tak to budu holt řešit. Mám pojištění a všechna telefonní čísla, většinu cesty jedeme buď po dálnici nebo poblíž osídlených oblastí, takže nejsme nikde v divočině.

Dá se říci, že máte na cestu nějaký itinerář, podle kterého fungujete?

Ano – těšíváme se na ty noclehy. V Rakousku pokaždé jinde. Když jedeme přes Bratislavu, tak stavíme v úžasném penzionu kousek od Eisenstadtu, kde je (opět) hřiště, spousta hraček, luxusní jídlo, dětské stoličky, milí majitelé – člověk se tam prostě těší. Anebo někde ve Štýrsku, poblíž Leibnitzu. V Chorvatsku máme také několik variant, ale nejraději spíme v Apartment Sabljaci, na břehu stejnojmenného jezera, děti to tam milují.

Reklama

Jak vidíte letošní sezónu v Chorvatsku?

Myslím, že to bude jedna z nejlepších sezon: možná bude o něco méně lidí, ale v každém případě domácí, Chorvaté, budou ještě vřelejší než obvykle. Protože se chvíli opravdu báli, že tato a možná ani žádná další sezona nebude. Pokud dorazíte až na dolů na jih, podívejte se na stránky boatdubrovnik.com. To je loď mého manžela, na které pořádá úžasné výlety kolem Dubrovníku.

A jak se má Jadranská snoubenka?

Letos jsme dotiskli trilogii v novém přebalu, je to opravdu krásné, má to sjednocený grafický rukopis a šmrnc. Teď se chystám přeložit Snoubenku do chorvatštiny. A zanedlouho vychází srbský překlad knihy Totál Balkán, tam jsem velmi zvědavá na ohlas, jaký román bude mít v Srbsku i jinde na Balkáně. (o této knize jsem psala v článku Příručka jadranské snoubenky – tip na knihu)

A jak se těší na léto a co plánuje Blanka Čechová?

Neplánuji, obzvlášť v současné době. Když vyjde náš tradiční měsíc na Pelješci, bude to skvělé. Když ne, budeme na vsi u tchánů, což má také svoje kouzlo. Jezdíme občas na naší lodi, kterou máme rádi, jsem zvědavá, co bude na moře říkat syn. A já se budu pokoušet zvolnit, tak jako pokaždé na jihu, kde se říká – polako, pomalu. Před nedávnem mi bylo čtyřicet, nějak mě zaskočilo, jak ten čas letí, ale právě proto musí člověk zpomalit – vychutnávat si život, vzít si příklad z Dalmatinců. Ti to umí dokonale.

Kdysi dávno jezdila Blanka Čechová po Balkáně v Nissanu Terrano – ve službách mezinárodních organizací.
spot_img

Související články

Reklama
spot_img
spot_img

Nedávno vydané

spot_img