Asi mnoho z vás zaznamenalo, že jsem vařila v pořadu Prostřeno!. Někteří z vás se divili, že jsem do takového pořadu vůbec šla, jiní to zase oceňovali. Ať už to ale je jakkoliv, dnes bych vám ráda prozradila něco málo ze zákulisí a také to, proč jsem se do pořadu přihlásila a co si o něm myslím.
Určitě netřeba více představovat pořad, který si za ty roky, co běží na TV Prima, získal jak mnoho nadšenců, tak odpůrců. Já na něj měla neutrální názor s tím, že se mi koncept líbí, občas mě tam rozčilují „zvláštní“ účastníci a jejich taktizování, ale jinak pro podvečerní sledování, když si chci odpočinout, je to fajn.
Přihláška poslána a co dál…
Vynechám detaily ve smyslu, že se vám z pořadu neozvou obratem, stejně jako co kolem toho bylo pro mě za složitosti, neboť jsem mezitím vyměnila náš milovaný velký obytňák Carado A464 za vestavbu a musela během asi 3 dnů vyřešit kde nakonec budu vařit a hostit svou návštěvu. Povedlo se a přišlo pondělí – můj velký natáčecí den. Ze sledování v TV jsem měla představu, že štáb přijede někdy kolem oběda a začneme natáčet. Vše bude celkem na pohodu a večer přijdou hosté a všichni se najíme a užijeme si to. Pak rychlé bodování a konec. OMYL! (smích)
Samozřejmě nebudu prozrazovat všechny detaily, protože v tom je to kouzlo, co ale mohu prozradit je, že se začíná natáčet již v 8.00 hod. ráno a večer, když vše skončí, a je asi tak 21:00 hod. Máte pocit, že jste složili minimálně tři vagóny uhlí a jediné co si přejete je spánek a odpočinek (velký smích). Takže hned na začátku říkám, že smekám před všemi účastníky pořadu, bez ohledu na to jak uvařili. Za ten výkon si každý bez výjimky zaslouží 1 s hvězdičkou.
Co se tedy děje dopoledne?
Poznáváte štáb, točíte medailonky, poctivě musíte skrýt vše, co na sobě má jakoukoliv značku (což chápu, protože by to byla reklama) a než se nadějete, je něco kolem 12.00 hod. A to je ten kouzelný čas, kdy můžete začít vařit! Jak já se na to těšila. To jsem však netušila, co to znamená. Pan režisér řekne něco ve smyslu klapka a jedem a běží vám časomíra, kterou buď můžete, ale také nemusíte stihnout. Já si řekla že ji dám, protože to byla výzva. Reálně na celé vaření totiž máte necelé 3 hodiny. A tady se malinko zastavím. Vždy jsem si při sledování pořadu říkala proč jsou jedni ve stresu, jiní jsou na pohodu a proč hosté kritizují že to trvalo dlouho a museli čekat…
Tady totiž začíná to první taktizování a soutěž. Opravdu na vaření, dekorování a převléknutí se máte jen! 3 hodiny. A pokud vezmete v potaz to, že vaříte pro 5 lidí menu mající 4 chody, je to kalup. Pro mě v karavanu, kde bylo hodně málo prostoru, to bylo obzvlášť rychlé. Čas najednou letí rychlostí světla a než se nadějete, produkce hlásí že přijíždějí hosté. Nestíhala jsem nic (smích), avšak uvařeno bylo. Hosty jsem málem vítala v zástěře a o převléknutí se do něčeho jiného jsem si v ten moment mohla nechat jen zdát… (dodnes si pamatuji moment, kdy první host vystupoval z auta a já v rychlosti zahodila zástěru někam daleko za sebe a docházelo mi, že jsem se ani nepřevlékla)
…pak nastávají drobné prostoje, které jsem netušila – a kdybych poslouchala správně nenápadné nápovědy, tak jsem s tou kaší nepospíchala, neboť samotné stolování zabere min. 3 hodiny. Když jste rychlí (což já byla, neznala jsem to), tak vám jídlo vychladne…a v karavanu rozhodně žádná trouba či mikrovlnka není, takže smůla… což byl ostatně příklad mé kaše (ne, na to nezapomenu nadosmrti, neboť jsem s ní fakt mohla počkat hodinu a ne ji na plotně nesmyslně ohřívat na kostce másla, což vedlo opravdu v divnou hmotu, ale což 😉. Svou výzvu jsem splnila a dokázala, že v karavanu za reálně 2,5 hodiny uvařím, zbytek byl na další věci, které jsem stejně taky nestíhala).
A teď jak to je s tím časem a fámami, že musíte odpovídat na to, co produkce řekne atd.
Samozřejmě vás nikdo nenutí se do času vejít, jen vy si tak nějak uvědomujete, že pokud to nestihnete, hosté budou muset čekat. Obratem vás napadá otázka – nebudou naštvaní? Nebudou hladoví? A co ti, kteří chtějí taktizovat, tím jim nahraji do karet… Tady se zastavím u mnoha minulých vyjádření předchozích účastníků, kteří tvrdí, že jim pan režisér nakazoval co říkat a dělat. NENÍ TO PRAVDA. Jediné, za koho tam jste, jste sami za sebe, stejně jako cokoliv řeknete, jste řekli dobrovolně a nikdo vás k ničemu neponoukal. Ani jednou jsem se nesetkala s manipulací a podobnými věcmi od štábu. Štáb je plně profesionální a dává vám prostor k čemukoliv. A to se mi na tom vlastně strašně moc líbilo – ta volnost a neskutečně skvělá atmosféra. Všichni jsou milí, případně když tápete, umí poradit, ale nezasahují do ničeho, co by vás mohlo jakkoliv ovlivnit. Vše je tedy jen na vás. Úžasný zážitek.
A jak je to, když jste host?
Protože jsem vařila v pondělí, tak jsem si následnou pozici hosta neskutečně užívala. Také jsem měla ohromné štěstí na „partu“. Takže byla legrace. Nicméně! Pokud si myslíte, že za ten týden máte šanci se více poznat, není to tak. Celý pořad, resp. jeho koncept, je opravdu dobře udělaný a vy do posledního dne natáčení své „soupeře“ znáte opravdu jen od sezení u stolu. Po celou dobu je zakázáno spolu komunikovat bez dohledu produkce, a pokud byste to nedodrželi, sankce jsou veliké. Přišlo mi to rozumné, protože když například v úterý sedíte u stolu s druhým hostem, ale nevíte kam jdete další den a máte hádat, stejně jako tipovat věci ze života budoucího hostitele pro další den (kde bydlí, je svobodný/ženatý, má děti atd.), tak kdybychom si vše „vykecali“ hned, je po soutěži. Tohle mě fakt bavilo.
Určitě vás teď napadá otázka „jak se to produkci daří ohlídat“. Jednoduše. Vy do poslední chvíle nevíte kam jedete na natáčení k hostovi daného dne. Souřadnice místa, kam máte přijet, dostanete opravdu jen pár „minut“ před natáčením a každý dostane o trochu jiné. Rozhodně adresu nečekejte. Pak vás svolají, vy se potkáte (to už pod dohledem produkčního) a jde se na to. Další otázka, která vás napadá, je určitě spojena s povídáním si mezi natáčením, kdy hosté stojí ve skupince a mají prostor si vše říci. NE ne, tak to není. Vše je zase pod dohledem a přiznám se, že jsem to produkčnímu Martinovi, který nás měl na starosti, nezáviděla. Tendence si vše vykecat tam byly (smích). Ale Martin „vládl“ pevnou rukou a nedovolil to. Ostatně od té doby už dlouho nechci hrát hru jmenující se slovní fotbal (veliký smích). Kdykoliv jsme mezi natáčením měli tendenci se rozpovídat (my hosté čekající na další chod hostitele) a nechtěně prozradit něco o sobě (když ještě nebyl váš den, o bodování nemluvě, to by byl průšvih), Martin zavelel a řekl slovo… hru znáte, takže se pak slovně kopalo až nám to lezlo ušima i mozkem ven (smích).
Jak je to s bodováním – je to zmanipulované?
NENÍ. Nikdo vám neříká jak máte bodovat ani co k tomu říci. Vše je opravdu na vás, stejně jako už jsem výše zmínila, že vám nikdo neříká co máte dělat během svého dne i dne, kdy jste host.
… a jsou ty bagetky domácí?
Tak tohle snad vstoupilo do dějin pořadu (smích). Já si vždy říkala, proč se ti hosté baví tak nějak divně u stolu a proč řeší právě tohle atd. Nevím, jak to bylo u jiných sérií, ale tady mi to došlo hned… No protože u stolu si nesmíte prozradit nic, co ještě nezaznělo. Nesmíte se vzájemně ptát odkud jste (až na ty, co mají už odvařeno) ani na další věci, které byste normálně u stolu probírali. Proč? Protože budete s koncem večera hádat ke komu jdete a jak ten člověk „žije“. Takže tak nějak zjistíte, že opravdu je nejlepší se ptát na ty bagetky (veliký smích). To vám ale nebrání se nasmát a užít si to jinak. To jen na dosvětlení, že hra je fér a jste jejím účastníkem se vším všudy.
Šla bych do toho znovu?
Rozhodně ANO! Pro mě to byl opravdu neuvěřitelný zážitek, na který budu vzpomínat do konce svého života a určitě vám o tom budu povídat, až se potkáme někde karavanem u večerního ohně nebo u grilování. Jen je pravda jedno – musíte mít štěstí na partu. Já jej měla a dodnes jsem s některými účastníky (zejména s Blankou) v kontaktu. Blanka se stala mou velkou kamarádkou a jsem za to ráda… I takové dohry může mít tento pořad. Proto doporučuji se přihlásit. Pokud si zachováte svou tvář, nemusíte se bát ničeho. Čeká na vás kopa zážitků a možná i další hezká přátelství. Tímto také moc děkuji panu kameramanovi „Jankovi“, se kterým byla legrace – a když v den mého vaření mi trochu tekly nervy, Janko vždy našel humor, kterým mě povzbudil. Stějně tak děkuji i režisérovi Michalovi, který nejenže vládl pevnou rukou, ale pro úsměv a milá slova podpory nešel daleko. Také děkuji zvukařům a celé produkci. Pro mě opravdu velký zážitek a říkám – děláte to dobře! DĚKUJU. A kde shlédnout tento díl? Tady (jen se bohužel musíte zaregistrovat, ale není to nic složitého). Přeji hezké pokoukání.
P.S. Ještě dlužím odpověď na to, proč jsem se do pořadu přihlásila – odpověď je jednoduchá. Protože mi přišlo super přijmout výzvu a dokázat, že to v karavanu jde taky.
Tímto ještě závěrem děkuji společnosti Hykro, která mi zapůjčila přívěs kde jsem vařila (do našeho malého obytňáku bychom se nevešli, avšak jste jej měli možnost vidět). Také děkuji Davidovi Mádlovi, který mi s nadšením zaslal víno, které hosté v karavanu měli možnost ochutnat a zároveň jej dostávali jako dárek… a jedno z největších poděkování patří Zoopark Zlečín, kde natáčení probíhalo. Perfektní místo.