Středa, 17 srpna, 2022

Jak i Lenka ztratila obavy a s manželem se konečně! vydali s karavanem za hranice ČR a parádně si to užili

Vždy, když mi píšete, že máte obavu vyjet za hranice naší země, tak se vás snažím motivovat a předa maximum zkušeností proč „se nebát“. Tady, v případě Lenky a její rodiny, jsem to úplně nestihla. Ale i tak Lenka sebrala odvahu, půjčila si obytnňák a parádně si to užila. Budiž vám její příběh (hlavně začátečníkům) návodem a radou „že to vážně nic není“ a čeká na vás mnoho dobrodružství a zážitků. A teď – dva krásné emaily, které mi přišly pár dní po sobě, a jsem přesvědčena, že budou inspirací i vám (samozřejmě to vše publikuji se svolením!).

Mail první – krok do neznáma

Dobrý večer, Kláro. Pročetla jsem mnoho, ale strach tam pořád je. Obracím se na Vás s prosbou. Příští pátek vyjíždíme poprvé na 5 dnů půjčeným obytným vozem Karmann Davis 620 do Polska. Nikdy předtím jsme nikde takto nebyli! Jedeme já, manžel a naše 10letá dcera. Jsme spíš stanaři, nebo radši ještě spíme pod širákem, ideálně v Čechách. Tentokrát jsme chtěli zkusit, na základě Vašich článků, i obytný vůz. Cíl byl jasný – Polsko – pobřeží Baltu – od německých hranic až nahoru. A najednou, když začínám plánovat trasu (to brzy, co?), tak mě zachvátila panika. Nejsem střelec, ráda mám naplánovanou trasu, spaní v kempech nebo jen tak někde stát… ale ZJIŠŤUJI, ŽE NEVÍM NIC! Hlavou se mi honí otázky typu: budou kempy ještě vůbec otevřené? Na to jsem nemyslela? Platím za karavan nebo za auto? Platím za osoby nebo jen za auto? Najednou také si uvědomuji, že nerozumím polštině.

Panika až naposled!

Našla jsem si mj. Váš článek s odkazy na polské kempy. Ale z toho jako laik nepoznám nic. Na první pohled z nich totiž nevidím: „kolik si mám vzít peněz, tápu ve všem, bojím se, že celý velký plán bude průšvih, my nic neuvidíme a nikam nedojedeme“ … „máme si vzít s sebou mapu, nebo stačí GPS souřadnice našich cílů? “ Jenže! Určitě mi dojdou data… jsem totiž technický antitalent. „Co je vlastně základ všeho, když vyjedu obytňákem?“

Já vím, už si říkáte „ta je zoufalá, ty buď doma huso“. ALE JÁ vůbec nevím od čeho se mám odpíchnout! Kde a s čím začít plánovat! Chci vidět moře, majáky, přírodu, možná i nějaké to město. Jenže – jak se tam domluvím? Můžu na ně mluvit česky? Píšete o Polácích moc hezky, ale strach mám stejně… Děkuji, třeba jen za vyslechnutí, můžete fungovat dokonce i jako terapeutka, věděla jste to? Zdraví Vás Lenka Mihalíková – toho času zoufalka.


A jak to celé dopadlo?

Bohužel, Lenka mi napsala v momentě, kdy jsem byla pracovně pryč a jediné, co jsem na její „zoufalé“ volání mohla udělat, bylo napsat „Leni ZAVOLEJ!“ Lenka však byla natolik ponořená do svých strachů a rozhodnutí, že zavolat nestihla, což, jak si můžete přečíst níže, vlastně bylo dobře. Proč? Protože to s rodinou zvládla na jedničku, což potvrzuje email, který mi po několika dnech přišel ;-).

Lenka už dnes ví, že na karavaningu není nic složitého. Chce to jen vyjet a nebát se!

Mail druhý … „Teď se musím smát nad meilem, co jsem Vám poslala. Snad je na místě se i omluvit :). (Leni, není za co!!!! ). Děkuji za to, že jste mi napsala odpověď ať Vám zavolám. To v tu chvíli bylo asi nejlepší :)), ale nestihla sjem to. A teď proč Vám píši… už jsme z Polska doma. Díky Vám a Vašemu webu jsem vlastně přišla na myšlenku toho, že vyjet za hranice obytňákem není vůbec blbej nápad. A nebyl! Pročetla jsem samozřejmě toho dopředu mnoho. Viděla jsem, že co člověk, to názor a podle toho jsem se i já v následujících dnech řídila. Taky nesnáším hodně lidí a lokality, kde je hlava na hlavě, a proto jsem zvolila Polsko teď na podzim. Výsledek? Ani noha… prostě nádhera. Taky však musím napsat, že jsme měli štěstí i na počasí. To však k tomu všemu patří. Nebo ne?

Veškeré moje obavy se rozplynuly jako voda v momentě, když přišel ten okamžik a my vyrazili! Vyjeli jsme v pátek celkem pozdě, jelikož auto se mohlo půjčit až v devět ráno a pak se teprve nalodilo věcmi. Takže jsme  vyjeli v 11 hodin z Karlštejna – cíl Mezizdroje. Praha – průser-2 hodiny zpoždění, a pak ještě jedno „zakufrování“ nás u Berlína zdrželo asi 45 minut. Díky tomju všemu jsme na místo dojeli ve 21:00. No co.

První nocovávání v karavanu – Horor nebo zábava?

První noc na super místě… mimochodem, tohle nocování vzniklo jednoduše… Únava dělala své, a tak jsem odvážně řekla to vámi všemi známé „tady zahni“. Následovně nás čekala lesní cesta z města, všude bukové lesy a najednou obrovské parkoviště a hooodně světýlek kolem nás … „ty vole, my jsme u hřbitova!!!!“ Pak naše desetiletá Rozárka chytla hysterii se slovy „já u krchova spát nebuduuuuu“ Manžel, který se občas projeví jako“ ty vole, je to silně věřící stát, není to blbý jim tu parkovat“? … Není říkám oběma unavená a přeji dobrou noc. Ráno nás vzbudila úklidová četa, která si nás vůbec nevšímala.

Druhý den ráno

„Hlavně chceme vidět moře! A co myslíte – no jasně, že jsme jej viděli, pak šup jen zajet do Svinoústí na maják Stawa Mlyny a pak kousek trajektem. Dobrodružství pokračuje, neb asi vteřinu před naloděním se ptám „olala, nejsme na tom druhým, co pluje do Dánska?“ – odpoěď asi už znáte (smích)

Třetí den jsme v Nierchoze a spíme u lanového parku. Taky dobrý. Navíc už jsme odvážní a říkáme si – do kempu ani náhodou, stejně jsou zavřené a tohle spaní mě baví. Jo a taky mě baví mít každý den moře. pak už Ustka, Leba a Hel – tam už ale nepojedu. Ten mě neuchvátil. Pokračujeme dál do města Gdaňsk. Výborné je, že zadám do google parkování v Gdaňsk a nějakej anděl tam zadá rovnou přesně ty souřadnice, které chceme a my parkujeme zadarmo. Jupí a super!

No a pak už jen domů přes celé Polsko. Poslední noc spíme ve Stolových horách, kde dokonce i sněží a já čekám na medvěda či vlka. Kláro, byla to krása, opravdu moc díky za inspiraci a dávám vědět – ŽE VŠE DOPADLO NA 1*!.

Leni, moc děkuji, že jsi mi dovolila tuto naši korespondenci zveřejnit, neb je přesnou ukázkou toho, na co nejen nováčci myslí, ale hlavně odpovědí na to, že není čeho se bát!. Rád jsem Tě poznala a tímto Ti přeji, a vlastně i celé tvé rodince, ať toto kouzlo karavaningu objevjujete i nadále a někdy brzy ahoooj! na nějakém výjezdu. Klára

P.S. – a jaké byly ještě poslední postřehy Lenky v mailu pro mě? Úžasné! Ostatně čtěte, předávám je sem neupravené ;-) –

Řeknu Vám, když stojíte na břehu rozbouřeného moře..napadají Vás jen 3 slova….divokost, nespoutanost, svoboda…..nádhera a to jen díky tomu, že jsem se začetla do Vašich článků a chtěla jsem taky! Naše Rozárka si velmi oblíbila Biedronku…takže při průjezdem jakéhokoliv města se ozývalo autem “ Biedróóóńka“.. a to nám zůstalo až domů..takže už nechtěla do Muzea námořnictva, ale do Biedronky.

Polsko – pro mne nejsilnější zážitek – jejich stromy a bukové lesy.Jinak – krásná krajina, bílé pláže a hlavně nikde nikdo…už jen ten bílej kůň jak běží po pláži……to jsme se s manželem chechtali…

A noc v Gdaňsku…původní plán parkovat u zoologické zahrady na parkoviště (který nevyšel) a naše Rozárka hláška celé dovolené, při které si v tichosti rovná své groše a zloté do malé peněženky a polohlasem zezadu z auta se ozve: “ Ty vole, my budeme parkovat u zoologický… první den u krchova a teď tohle… tady mě sežere lev, kterej přeskočí plot… radši bych aby mě zabil úchylák, to by se o mně aspoň psalo v novinách, takhle budu mít teda pohřeb v Katedrále sv. Víta…..(pozn autora Rozárka 10 let – začínající puberta :)))))))


spot_img

Související články

spot_img

Nedávno vydané

Štítky

spot_img