Čtvrtek, 9 prosince, 2021

Autem i pěšky po rumunském Banátu, kde najdete jednu z nejautentičtějších českých komunit na světě

Dnes vás cestovatel Pavel Chlum zavede na Balkán, kde navštívíme oblast zvanou BANÁT. Pavel totiž společně se svým kamarádem Petrem Kvardou každoročně vyráží na cesty, kde společně zažívají spoustu dobrodružství a o svých cestách následně vypráví v rámci svých přednášek po celé České republice. Říkají si Tripel.cz a na těchto jejich webových stránkách se můžete dozvědět o všech jejich zážitcích z celého světa.

No, a protože mě na jedné z přednášek jejich vyprávění opravdu hodně zaujalo, požádala jsem je, zda by i něco nesepsali pro vás, neboť vím, že právě Rumunsko se stává čím dál více zajímavou destinací pro poznávací cesty obytným vozem (nebo spíše vestavbou) a jejich zážitky a zkušenosti mohou být pro vás skvělým startem pro poznání nejen této země, ale celého Balkánu.

Na cestu do Banátu, kam se nyní vydáme, vyrazil Pavel bez Petra. Nejel však sám, ale s velkou partou kamarádů a vypůjčeným tranzitem. Takový vůz se svou velikostí vyrovná menšímu karavanu. Byla to tak pro něj nová zkušenost a bylo třeba dobře vážit, kam se s vozem dá zajet a kdy už ho musí odstavit a dál pokračovat pěšky. O to větší zážitek to však byl.

Banát je krásná historická oblast rozkládající se na balkánském poloostrově na území tří států. Nejmenší severní část leží v Maďarsku a rozkládá se kolem města Szegéd. Větší část se nachází v Srbsku a táhne se od hranic s Maďarskem podél řeky Tisa až k Dunaji. Největší je však v Rumunsku, kde se jeho hranice táhne podél řeky Mureš na severu až pokračuje po okraj Jižních Karpat na východě. Jižně pak hranice končí u Dunaje, stejně tak jako Srbská část Banátu.

Reklama

Banát je také přes všechny přírodní krásy nejen pro nás Čechy významnou oblastí, kam se před dvě stě lety přesunula spousta českých rodin. Ty tady hledali štěstí v málo osídlených koutech Rakouska-Uherska. První vesnice zde vznikla v roce 1823 na popud zdejšího magnáta Magyarlyho. Ten zde nechal postavit první vesnice a pojmenoval je po svých dcerách Svatá Alžběta a Svatá Helena. Další vesnice byly zakládány v následujících deseti letech, avšak spíše již pohraničníky z důvodu obrany hranic Rakouska Uherska. Mimochodem, víte, že Banát je jednou z nejautentičtějších českých komunit na světě? Tato komunita má i své webové stránky, které se budou v dohledné době modernizovat. odkaz tady.

Kudy vede cesta

My se do oblasti Banátu dostaneme nejrychlejší cestou z České republiky, tedy po dálnici z Budapešti. První město, které navštívíme je maďarský Segedín. Při tomto názvu napadne každého známý guláš. Málo kdo ale ví, že město je třetí největší v celém Maďarsku a je kolébkou pravého Uherského salámu. Za zastávku zde mimo nákupu pochutin rozhodně stojí monumentální římskokatolická dominanta města, katedrála Panny Marie.

V tomto místě si můžete vybrat, zda chcete raději pokračovat do Srbska anebo Rumunska jako my. Oba mezistátní přechody se totiž nacházení na okraji tohoto města. My pokračujeme dál v rámci Evropské unie jihovýchodním směrem přes rumunské hranice a města Arad, Lugoj, Oțelu Roșu a Cârnic. (po kliknutí na jméno města se vám otevře mapa)

Retezat

Retezat je třetí nejvyšší horský masiv v Rumunsku, je součástí Jižních Karpat a jeho vrchol leží ve výšce 2482 metrů nad mořem. A právě tento vrchol jsme se rozhodli zdolat na samý začátek poznání Banátu.

Reklama

Autem jsme chtěli dojet až na konec vyznačené cesty do kempu Cabana Pietrele. Asfaltová cesta však k našemu překvapení končí již v osadě Cârnic. Dál je cesta pro vozy mimo SUV nesjízdná. Ale naštěstí tady není problém zaparkovat a přespat v místním kempu, penzionu nebo jen tak u cesty ve vlastním voze. O bezpečnost se taky bát nemusíte.

Naše auto parkujeme nad vesnicí a spíme na karimatkách vedle něj. Je krásná teplá srpnová noc, a tak tu ani v k ránu není zima. Za svitu prvních paprsků nového dne vstáváme a vyrážíme na cestu vzhůru. Po čtyřhodinovém túře z osady Cârnic po hrubé kamenité cestě a následném šplhání skrze mladý smrkový porost jsme se ocitli vyčerpaní na hřebeni vedoucí k samotné hoře Retezat.

Těžké batohy, náročná cesta po kamenech i obrovské převýšení ze základního tábora si vybíralo velkou daň únavy. Se silami nám bohužel také rychle ubývala voda a v polovině cesty došla úplně. Nezbývalo nám ale stejně nic jiného, než se vzchopit a vrchol Retezatu pokořit. Za ním na druhé straně se totiž nachází hned několik jezer, které po filtraci nabízejí téměř neomezené pitné radovánky.

Popraskané rty jsme svlažili až po několika hodinách. To už se ale začalo pomalu smrákat. Uprostřed hor už nebyl čas vyrazit k plánovanému kempu Bacura ani sejít z horského sedla směrem k autu. Museli jsme se smířit s tím, že nám v šeru budou dělat společnost jen divocí koně a medvědi. Ti sem k těmto jezerům totiž chodí často pít. Do úplné tmy nezbývalo moc času, a tak jsme museli konat rychle. Vybrali jsme si skálou chráněné místo a postavili stany. Zbývalo už jen věřit, že žádné s místních zvířat nepřijde na návštěvu.

Reklama

V noci nás k tomu všemu zastihla bouřka, avšak všechno ostatní dopadlo dobře a ranní vzbuzení uprostřed nedotčené přírody nám bylo odměnou. Se štěstím jsme se vyhnuli pokutě za nocování mimo kempy a postupným ukrajováním nadmořské výšky jsme podél potoka opět dorazili do osady Cârnic, kde jsme měli zaparkované auto. Po pětadvaceti kilometrech v téměř dvoukilometrovém převýšení cestu autem všichni rádi přivítáme a trochu dáme odpočinout svým nohám. Vrátíme se na hlavní silnici a pokračujeme si tři hodiny jižním směrem k nejsevernější české vesnici Šumice.

Šumice

Šumice je malá vesnička se zhruba padesáti obyvateli. Cesta tam je úzká, rozbitá, ale sjízdná pro všechny vozidla. Rumunsky se jmenuje Șumița. Byla osídlena v roce 1828 převážně lidmi z Plzeňského kraje, kteří sem přišli dělat pohraničníky. Do nejbližší další české vesnice – Rovenska to mají Šumičtí asi 13 hodin pěšky. Nejbližší železniční stanice je Jablonici dvacet kilometrů daleko a nejbližší autobusová zastávka sedm kilometrů.

Ve vesnici není mimo elektrifikace ani vodovod, ani žádná jiná vybavenost. A tak není divu, že takto odříznutá vesnice přežila téměř dvě století se stále stejným národnostním obyvatelstvem. Pro nás však jedině dobře. Můžeme tu tak trávit odpoledne povídáním s místními domorodci v češtině.

Další vesnicí, kterou navštívíme směrem na jih k Dunaji bude Rovensko. Cesta tam trvá ze severní hlavní silnice skoro hodinu a dlouhou dobu byla tato jediná jednostopá asfaltová silnička jedinou spojnicí místních se světem.

Reklama

Rovensko

Rovensko, založené v roce 1827, má aktuálně kolem šedesátiobyvatel. Rumunsky se jmenuje Ravensca a je z českých vesnic v Banátu nejvýše položená a nejvíce izolovaná. Díky tomu se zde nejlépe dochoval původní jazyk. Do dalších nejbližších českých vesnic je to odsud pěšky – 15 km do Gerníku a 30 km do Bígr.

Vesnice jsou společně propojeny červenou turistickou značkou, vyznačenou Klubem českých turistů. Místní obyvatelé se živí především zemědělstvím či pronájmem opuštěných domů. Elektřina do obce byla zavedena až v roce 1994. Ve vesnici je jeden obchod spojený s hospodou. Výběr v obchodě je však dostačující a můžete platit i českými korunami. My se zde ubytujeme u paní Mojžíšové, která mimo chatek nabízí ubytování i v sousedních, dříve opuštěných domech. Mimo krásného výhledu z okolních strání paní Mojžíšová i výborně vaří, a tak si zde nemůžeme na nic stěžovat.

Gerník

Gerník (rumunsky Gârnic) je největší a jediná obec s vlastním obecním úřadem, pod který spadá i sousední rumunská vesnice Padina Matei a další osady. Žije v ní kolem 250 obyvatel. Obec vznikla roku 1827 na popud Rakouské monarchie, která chtěla v této řídce osídlené oblasti zajistit ochranu zdejší vojenské hranice. Místní obyvatelé se živí především zemědělstvím a v poslední době se tu rozvíjí také agroturistika. Dlouhou tradici zde má také výroba vápna v zemních pecích. Ve vesnici jsou tři obchody spojené s hospodami. Chleba lze koupit v nově postavené pekárně u pana Pekaře. Ten peče hned několikrát týdně čerstvé pečivo. Když budete mít štěstí jako my, můžete si tu dát k obědu i výborné pečené maso s bramborem a třeba místní pivo Ursus.

Svatá Helena

Svatá Helena (rumunsky Sfânta Elena) se nachází nad mohutným zářezem Dunaje ve výšce asi 400 m n. m.. Žije v ní kolem dvou set obyvatel. Založena byla přistěhovalci z Čech roku 1824 a je tak nejstarší funkční vsí založenou českými přistěhovalci. V obci stojí dva kostelíky, škola a hospoda. Většinu zdejších živí zemědělství. Mezi nejvýznamnější plodiny zde patří pšenice a kukuřice. Část obyvatel zaměstnávaly také nedaleké rudné doly, ženy ze vsi zase jezdí do Moldavy prodávat mléko, smetanu a sýry na pravidelné trhy.

Reklama

Přes malebnost vesnice a přívětivost obyvatel nás tu dost otravovali potulní psi a všudypřítomný hukot větrných elektráren. Ve vsi je spousta možností ubytování, ať už oficiálně nebo u místních doma. Není tu ani problém vůz zaparkovat a přespat ve svém. My jsme se rozhodli nenocovat přímo ve vesnici, ale na jejím okraji. Bohužel však, vzhledem k odhánění psů, jsme nakonec byli nuceni plán změnit a přenocovat na místním fotbalovém hřišti obklopeném plotem. Brzy ráno nás budí místní obyvatelé, kteří vyjíždějí obdělávat svoje pole a mávají a smějí se na nás. Super pocit. Ostatně tady je pořád dobrá nálada, i když je tu život podstatně těžší než ve střední Evropě.

Po snídani sjíždíme po pohodlné asfaltové silnici k Dunaji a kocháme se krásnými výhledy na přehradu Železná vrata, jež leží na samé hranici Rumunska a Srbska.

Reklama

A jak pokračovala cesta? Další informace získáte na webu cestovatelů www.tripel.cz, instagramu pavelchlum nebo v cestovatelské skupině na facebooku – Tripel cestovatelé . Já moc děkuju klukům za hezký „otvírák“ k Rumunsku a už se těším, až mi pošlou sepsaná základní doporučení pro ty, kteří se do této země chystají.

spot_img

Související články

spot_img

Nedávno vydané

spot_img
spot_img

Štítky

spot_img