Světoznámá poutní cesta svatého Jakuba končí v Santiagu de Compostela. Jenže Španělsko je pro milovníky putování krajinou zemí přímo zaslíbenou. Turistické značení pro pěší tady najdete „na každém rohu“ a nejedná se jen o cesty s náboženskou tematikou. Proč? Protože Španělé rádi chodí. A protože vím, že mnoho českých karavanistů to má podobně, v dnešním článku se tedy budu věnovat tomuto tématu.
Španělé rádi chodí
Obléknou si na sebe funkční prádlo a vyrazí svižným tempem. Chodí kolem řek, jako v kaňonu řeky Júcar u Cuency. Rázují si to na promenádě kolem Mar Menor i v olivových sadech pod městem Úbeda. Chodí sami, ve dvojicích, s hůlkami i bez. Rychlá chůze je tady nepřehlédnutelný fenomén, kterému se věnují staří i mladí. Není divu, že země je protkaná značenými turistickými trasami. A pokud cestujete obytným autem, nabízí síť značených tras skvělý způsob, jak vidět Španělsko z nevšední perspektivy. (více tipů ze Španělska)
Za svatým křížem do města Caravaca de la Cruz
Vyrážíme od Mar Menor do vnitrozemí. Dálnice RM-15 nás vede přes vinařský region s centrem ve městě Bullas stále dál na západ. První zastávkou je Cehegín (mapa). Město rozložené na několika pahorcích nad řekou Argos protíná poutní cesta z Cartageny do Caravaca de la Cruz. Na první pohled nenápadný Cehegín rozhodně stojí za návštěvu. Je totiž plný barokních domů a paláců, které spojují křivolaké uličky. Jejich styl je vlastně jednoduchý: masivní zdobený hlavní vchod, nad ním balkón a nesmí chybět hrdý erb majitelů vytesaný do kamene.
V samém centru města, na temeni pahorku, stojí na sloupech nevšední stavba: arkády. Bývaly to jakési VIP tribuny pro místní honoraci, která z nadhledu mohla sledovat kratochvíle a slavnosti odehrávající se na hlavním cehegínském náměstí. A je odsud nádherný výhled do kraje pod městem. Honorace měla vkus. Mimochodem, více podobných tipů včetně route planneru najdete na oficiálních stránkách spain.info.
Z Cehegínu jedeme starou silnicí a míříme do nedalekého města Caravaca de la Cruz (mapa). Poslední úsek tvoří letitá platanová alej rovná jako pravítko. Cíl poutníků je v bývalé pevnosti nad městem, kde podobně jako v Santiagu de Compostela dostanou v kanceláři razítko, že trasu absolvovali. Zdejší bazilika, v dubnu 2021 pokrytá lešením a přesto prozrazující bohatou barokní fasádu, skrývá známou relikvii: Svatý kříž z Caravacy – důvod, proč sem křesťanští poutníci míří.
Kdo chce město zažít v „plné síle“, měl by sem vyrazit na začátku května. To tam vrcholí náboženské slavnosti, jejichž součástí jsou soutěže s koňmi. V 19. století totiž začali skupiny zdejších mladíků závodit, kdo dříve vyběhne i s koněm k hradní bráně. V současnosti se pořádají dvě soutěže: o nejrychlejší „sprint“ k hradu a o nejkrásnější ručně vyšívaný koňský postroj. „Atmosféra nabitá energií, chlapi v černých kalhotách, bílých košilích a s šerpami kolem pasu v barvě svého spolku. Koně naložení měchy s vínem a s postrojem, který by jim mohla závidět nejedna nevěsta. A pak úprk do kopce, něco jako Nerudovkou nahoru. Jenže pozor, čtyřčlenný mužský doprovod musí s koněm držet tempo, počítá se čas koně i jeho doprovodu,“ popisuje Zuzana Churanová ze španělské centrály cestovního ruchu.
Celou parádu připomíná nejen sousoší kousek od vstupu do pevnosti, ale také muzeum dole ve městě (více o slavnostech čtěte zde: murciaturistica). Tam také rozhodně nevynechejte trochu omšelou Calle Mayor lemovanou jednou památkou za druhou.
GR 247
Pokračujeme stále na západ. Cíl je národní park na horním toku řeky Guadalquivir (španělsky: Parque Natural de las Sierras de Cazorla, Segura y Las Villas). Do obce Hornos (mapa) vedou silnice s kvalitním asfaltem, nad kterými by každý motorkář zaplesal. Cesta se místy pohybuje v nadmořské výšce 1200 metrů nad mořem a překvapivě husté jehličnaté lesy tak střídají holé vrcholy kopců.
Samotný Hornos je zajímavý dochovanou maurskou pevností a velmi fotogenickými výhledy do údolí řeky Guadalquivir i na okolní horské velikány. Všude kolem obce šplhají do úbočí olivové sady. Neklamná známka toho, že jsme v regionu Andalusia, který je produkcí oliv proslavený. Národním parkem prochází červeně značená okružní turistická trasa GR 247, která pěší turisty zavede na oba hlavní hřebeny nad Gvadalquivirem. Velký okruh má 21 etap, ale v krajině jsou vyznačené i kratší varianty treku. My se na GR 247 napojujeme, když sjedeme na odpočinkové místo v soutěsce pod přehradou (souřadnice: 38.1791903N, 2.8308022W).
Samo o sobě je tohle tábořiště úchvatné místo. Představte si hučící vodu, nad ní se sklánějí fíkovníky osypané plody a nad tím vším se tyčí desítky metrů vysoké, prakticky kolmé stěny skal. Vyrážíme proti proudu po značce, která kličkuje na strmé stráni a mezi balvany.
Pak se úžlabina rozevře. Jako bychom vešli do jiné krajiny. Z mokřadu je slyšet kuňkání žab pod džunglí rákosu. Listnaté stromy vystřídaly borovice. Připadáme si jako v lužním lese, nikoliv uprostřed španělských hor. Když se trasa začne drápat kolmo proti vrstevnicím směrem k hřebeni, otáčíme se s ohledem na Juniora zpět k obytnému vozu. Jako krátká ochutnávka nám to stačilo, ale víme, že bychom rádi zkusili i víc. Snad někdy příště.
AUTOR: Aneta a Tomáš Málkovi, Adamova velká cesta.
Adamova velká cesta Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí? Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku.
Ve spolupráci se španělskou centrálou pro cestovní ruch Turespaña, www.spain.info
A čím jedou?
Expediční Weinsberg CaraBus 630 ME - obytná vestavba do dodávky Fiat Ducato - výkon motoru: 160 koní - počet míst na jízdu, na spaní: 4/3 - expediční výbava instalovaná ve společnosti Hykro: solární panel, měnič napětí, zdvojená nástavbová baterie - více o voze čtěte ZDE
