Autor: Leona
Asi mám tak nějak v popisu života, že na dovolené odjíždím vždy za pět minut dvanáct, až když je toho na mě prostě moc. Tentokrát to byla nejspíš totální únava materiálu, možná sociální vyhoření kvůli práci, rodinným záležitostem a tak podobně. Jediné řešení, které (u mě stejně jako před čtyřmi lety) bylo východiskem byla CESTA. Nejspíš proto, že je to jednou za čas něco, co prostě potřebuješ.
Někteří lidé jezdí na dovolenou několikrát do roka, já a můj přítel bohužel takoví nejsme. A tak jedeme, dokud nám stačí dech a najednou ten dech prostě není. Jelikož jsme z Mostecka, což není zrovna chvaloslavné místo na žití, asi má na nás vliv i toto okolí, ve kterém žijeme.
Já sice pracuji na horách jako lanovkář a zasněžovač, ale věř mi, i na hory můžou jezdit zázračný exponáty lidí. A tak tě to jednoho dne prostě a jednoduše unaví. Začneš si říkat, pokládat otázky, proč tady ,,hniješ“, žiješ, snažíš se žít, možná spíš přežíváš. No a tak, po nějaké době tohohle našeho ,,přežívání“, jsme už ani jeden nevěděli kudy kam. Jediné, co jsme věděli bylo to, že pokud oba někam neodjedeme, tak se tady prostě a jednoduše udusíme … No a tak někdy před pár dny vznikl nápad, že někdy neplánovat je mnohem lepší, než plánovat.
Dalo se nejbližší datum a řekli jsme si, že pojedeme. I přes vztahovou krizi jsme si řekli, že odjedeme spolu, že to prostě zkusíme, protože nemáme ani jeden co ztratit. A tak se začlo jen řešit ,,JAK“. Protože ani já, ani Pája, nejsme lidé, kteří by si zaplatili zájezd a odletěli někam k moři, protože nejsme ani jeden líní lachtani ležící u vody, a protože máme tak trochu oba rádi dodávky, protože na naší dvoučlennou rodinu vlastníme rovnou každý svou, volba byla jasná. Jedeme transitem. No a kam? Nevím, je spousta míst, která jsme chtěli vidět, tak se prostě naplánuje jen nějaký okruh, který by se tak cca mohl jet.
Jelikož jsme měli onu krizi, byli jsme každý ve svém domově. Pája hlídal zrovna dceru a já se konečně chytla nové myšlenky „jak přežít a neudusit se“. A tak zatímco v jedné části města se staralo o dceru, ve druhé části města jsem já začala ležet u internetu, v mapách, ve věcech, v seznamech. Docílila jsem toho, že jsem za tenhle krásný večer naplánovala cestu přes Moravské Toskánsko, dolů do Tater, přes Bolzano, Wolfgangsee a Český Krumlov zpátky.
Jenže čím víc jsem v mapách ležela a hledala, Tatry se tam moc nevyjímaly. Řekli jsme si, že chceme najet tak dva až tři tisíce kilometrů a Tatry by byly velká zajížďka. A tak jsem nelenila a plánovala dál. Nakonec jsem dala dohromady cestu na Moravu potom někam do Itálie a zpět přes Rakousko a ten náš Český Krumlov. Čím víc jsem hledala, tím víc věcí jsem zjišťovala. Hlavně aby měl člověk připojištění do zahraničí, které se dnes dá úplně v klidu zařídit z pohodlí domova, přes internet. Potom taky abychom s sebou měli nějaký normální atlas, protože wifi a jinému připojení přes telefon opravdu moc nevěřím.
Začla jsem taky zjišťovat, jak to v Itálii a Rakousku chodí s přespáním. Náš transit sice nemá žádnou úpravu podle které by bylo z venku poznat, že se jedná o obytné auto, ale přeci jen, úplně nejmenší také není. Tady po čechách to člověk neřeší, vždycky se domluvíme, ale pokud chceme do ciziny a ani jeden neumíme tak úplně mluvit, je lepší si tyto věci dopředu zjistit, než se pak někde dohadovat s cizí policií či tak.
A tak jsem zjistila, jako naprostý laik, že jsou placená parkoviště, za celkem dobrou cenu (kolem 10E), kde člověk nikomu vadit nebude a dokonce si v mnoha případech může vychutnat i sprchu a WC. Mapy jsem měla taky nějakým způsobem připravené, a to jak v mobilu, tak vytištěné a pro jistotu ještě autoatlas. Takže jsem s myšlenkou na ,,přežití“, celkem klidněji oproti předešlým dnům, usínala.
12. května 2019 – druhý den, co víme, že vznikla myšlenka na cestu.
Kam pojedeme, víme jen cca. Když jsme jezdili jako malí, o všechno se nám starali rodiče. Najednou jsme dospělí a musíme si, pokud chceme, vše plánovat sami.
Ležela jsem už druhý den v knížkách, na internetu a pořád si tak nějak něčím nebyla jistá. Už před lety, při mé cestě po Francii a Španělsku, jsem viděla nedostatky, které člověk těžce podcenil, a tak jsem letos nechtěla opomenout nic. V plánování mi hodně pomohly internetové stránky https://all4camper.com//cs/kontakt/ od paní Velinské. Na webu jsem se dočetla spoustu užitečných informací o jednotlivých destinacích a kempování ,,na divoko“. Dokonce jsem se odhodlala a napsala paní Velinské email. Zavolali jsme si (velice sympatická paní) a poradila mi co a jak (díky za to!). Což mě všeobecně trochu uklidnilo.
Je neděle večer a my si konečně sedli s Pájou u piva a začli konzultovat cestu spolu. Ukázala jsem mu všechno, co jsem vyhledala, naplánovala. Domluva zněla, že plánů už bylo dost, a tak nebudeme cestu plánovat časově a bod po bodu. Dali jsme dohromady opravdu jen místa, která bychom chtěli oba vidět. Podotýkám, že ačkoliv náš transit existuje (je teda Pájovo), na takovéhle cestě ještě nebyl. Bylo tedy potřeba zkontrolovat auto hlavně z technické stránky. Já už takhle cestovala, Pája vůbec ne. Takže jsme jen tak nějak čekali, co z naší cesty vzejde a jestli náhodou nedojedeme pouze na Moravu a dál se raději ze strachu ani nedostaneme.
13. května 2019
Chtít vstát v klidu kolem osmé, v klidu všechno stihnout a nějak v rámci oběda vyrazit, je pro nás nejspíš nadlidský výkon. Já jsem sbaleno měla, partner na tom byl hůř. Namísto klidného rána jsme vstali před šestou (asi jsme nemohli ani dospat) a už jsme prostě neusnuli. Než abychom vše v klidu připravili (auto, věci, pojištění, atd.), nastal nekontrolovatelný zmatek. Já ještě musela narychlo do banky, abych se přesvědčila, že mi bude v cizině vše fungovat, k autu nám chyběla náhradní baterka a hever, který by tu kravičku v případě nouze udržel.
Každý jsme si šli po svých a zmatek řešili tak nějak v rámci možností, abychom se moc nezdržovali a vůbec někdy vyrazili. Vzhledem k tomu, že jsme si večer dali nějaké to pivo, bylo fungování o to lepší… Nicméně, sjednaný odjezd kolem oběda (pro normální lidi myšleno kolem dvanácté hodiny), samozřejmě neproběhl. Odjížděli jsme něco kolem druhé (dřív to prostě nešlo). Když už jsme seděli v autě a rozloučili se s rodinkou, zjistili jsme, že se musíme vrátit pro startovací kabely. Pak jsme pro změnu zjistili, že jsme v koupelně nechali kanystr s vodou (příjemný začátek), a tak jsme se pro jistotu hned dvakrát vraceli.
Ve dvě hodiny jsme tedy opravdu vyrazili a konečně jedeme! Svištíme si to směr Praha. Akorát bohužel se zastávkou v obchodě, protože pan manekýn nemá sebou jediné normální sportovní kalhoty, které by aspoň trochu vydržely, kdyby pršelo. No a pak už zase jedeme.
Marně po cestě hledám u spolujezdce ve stínítku zrcátko po tom, co zjišťuji, že to je asi to jediné, co jsem si já pro jistotu nevzala. Jsem zklamaná, když zjišťuju, že ani u spolujezdce není. Po cestě obdivuju každýho transportéra, kterýho vidím, protože to je prostě srdcovka, a protože po cestě jich člověk potká nespočet. Jedeme pořád a pořád, směr Morava (pro ten náš začátek).
Ještě za světla dorazíme do Mikulova. Protože už se stmívá, hledáme místo na zaparkování zázračné krabičky. Útěchu nacházíme kousek od Nových Mlýnů na parkovišti. Před námi stojí jeden karavan, jinak pusto prázdno. Zákaz jsme nikde neviděli a tak parkujeme.
Druhý den máme v plánu se přesunout jen o pár kilometrů kolem Kyjova, protože bychom se rádi podívali na Moravské Toskánsko. Po tom, co si uděláme něco k večeři, připijeme si na první noc na neznámém místě, jdeme v klidu spát a doufáme, že se nám nic zlého nestane.
14. května 2019 – Noc proběhla naprosto v pořádku – takže žijeme.
Jak už jsem psala včera, jedním z cílů bylo vidět Moravské Toskánsko. Chtěla jsem totiž vidět ,,hnědá pole s třešní uprostřed“. Proto jsme se dnes vydali na výlet po okolí Kyjova.
Kyjov jako takový nás nenadchnul, ale pár kilometrů od něj jsme našli hezké místo u Bukovanského Mlýna. Čišté hezké místo s možností oběda či večeře v restauraci. Taky tam mají moc hezké černé kozičky a koně (ovšem kozy byly umečené a koně nenažraní). Pokochali jsme se hezkým místem a pokračovali dál. Chtěli jsme si hlavně vyfotit ta panoramata.
Že je opravdu o co stát, jsme se hned přesvědčili, protože jsme u polí a luk každou chvíli stavěli pro jinou fotku na památku (dokonce i to ,,hnědé pole s třešní“ uprostřed jsme našli, jen ta třešeň už rozkvetlá nebyla). Řekli jsme si, že jednu noc na našem parkovišti, jak jsme si ho nazvali ,,na Matyldě“, ještě strávíme, a tak jsme se pomalu začali vracet přes Velké Pavlovice do Mikulova.
Velké Pavlovice se nám oboum moc líbily, velmi příjemné prostředí a sklípek vedle sklípku. Pája dokonce překonal svůj strach z výšek a vylezl se mnou na 18,6 m vysokou rozhlednu Slunečnou ve Velkých Pavlovicích. Vypadal sice, že ho budu každou chvíli křísit, ale ustál to (dostal pochvalu). Jen jsme měli zrovna to štěstí, že slunečno moc nebylo a nahoře foukal vítr asi jako na podzim na Sněžce. Potom už jsme se pomalu vraceli do Mikulova.
Tam jsme ještě vyšplhali na Svatý Kopeček, kde jsme chvilku pobyli u pohledu na celé krásné město. Dál jsme se vydali přímo do města, abychom si koupili nějaké to pravé moravské na večer. Pán ve vinařství už měl sice zavřeno, ale byl tak milý a ochotný, že nám 1,5 litru veltínského ještě stočil. Po odpovědi, co jsme u nich v Mikulově navštívili, na nás jen nevěřícně koukal, že jsme šli na Svatý Kopeček bez vína (nejspíš zvyk), a tak jsme si na chvíli připadali jako břídilové, ale což. Dojeli jsme na naše parkoviště a pod vlivem veltínu si sdělovali zážitky a těšili se na další nový den. A zkušenost, kterou můžeme jen potvrdit, na Moravě to víno fakt nějak líp chutná.
15. května 2019
Že se vyspíme a vyrazíme brzy ráno, si říká asi každý. Pro nás bylo brzy ráno v devět hodin. Než jsme dokoupili co bylo ještě potřeba (jídlo, hygienu, atd), než jsme se na benzínce vystřídali o normální záchod, a než jsme se v pekárně u WIFI a čerstvého koláče poradili, kam že tedy pojedeme asi tak dál, bylo zase krásných dvanáct hodin.
Dál jsme se vydali přes Vídeň směrem do Rakouska. Rakouskem projíždíme a míjíme krásnou krajinu, travnaté louky střídají hory tyčící se skoro k nebi. Kolem hor se všude prohánějí mraky. Kdyby člověk neseděl v autě a nevalil to po dálnici, měl by pocit, že se přesunul do pohádky.
Přes Rakousko opravdu jen projedeme a blížíme se pomalu k Itálii, protože bychom rádi na jeden, dva dny, dojeli až k moři. Ještě v Rakousku zastavujeme na Rastplatzu, kde nás mile překvapí nejen krásný výhled, ale také čisté toalety a dokonce možnost se za 1E vykoupat.
Jenže protože nám čas ubíhá, a protože nechci sáhodlouze překládat, a protože v tom chodit ještě moc neumíme, sprchu odmítám. Pája mě sice přesvědčuje, že na tom nemůže být nic složitého, ale protože nás tlačí čas, abychom někam dojeli, chci hned pokračovat dál. Později toho lituji, obsloužit sprchu totiž nebylo opravdu nic složitého, stačilo vhodit 1E a hezkých 15 minut máte čistou sprchu s teplou vodou. No a já se zbytečně bála. Někdy holt musíme přiznat, že ti chlapi mají občas i pravdu.
To už ale pokračujeme dál směrem do Itálie. V necelých osm hodin večer stojíme na pláži v Bibione. Jásáme nad krásnou pláží, nad vlnami v moři a těšíme se, až ho uvidíme druhý den, za denního světla. Teď ale musíme najít místo, kde pro tuto noc zůstaneme. Nakonec nacházíme místo na parkovišti u pivovaru a obchodu. Zákaz tu nikde nevidíme a spolu s námi tu stojí ještě další karavan a pár aut kolem. Nedokážu říct, kolik lidí by tu bylo o sezóně, ale protože není, máme klid. Abych pravdu řekla, jsem trochu nesvá, aby se nám v noci nechtěl podívat někdo na naše hnízdečko, ale protože je pozdě, nezbývá než zůstat a s klidným svědomím se snažit usnout. Dáme si večeři, po kalíšku vína a za zvuku projíždějících aut kolem, se snažíme usnout (třeba i přežijeme).
P. S. Když večer voláme domů rodině a do telefonu zazní ,,snídali jsme v Mikulově, obědvali před hranicemi Rakouska, svačili v Rakousku a večeříme v Bibione v Itálii“, musím se začít smát, takhle za sebou to zní opravdu komicky.
16. května 2019 – Ráno se tedy probouzíme v Itálii v Bibione.
Noc jsme přežili, nikdo nás neobtěžoval ani nekontroloval, vyspali jsme se dobře. Krásně nám svítí sluníčko, a tak nás to donutí brzy se sbalit a pokračovat dál. Shodujeme se, že když už jsme takový kousek, musíme se určitě podívat do Benátek, a tak vyrážíme. Když přejíždíme most do Benátek, nevíme, kam se dívat dřív. Jediné, s čím je celkem problém, je parkování.
Hned na okraji města sice parkoviště je, ale je také totálně přeplněné. Potom, co nechtěně vjíždíme za závoru někam do přístavu, paní nám vysvětluje, že zde není parkování, ale vjezd pro zaměstnance. Hledáme dál a místo nacházíme, jen trochu dál od centra města. Parkují zde téměř všechny zájezdové autobusy, karavany, nejspíš všichni. Za parkování tu ale dáte 25E, jinak to nejspíš bohužel nejde.
Centrum začíná cca 20 minut od tohoto parkoviště. Hned co do něj vejdete, nevíte kam se dřív dívat, dýchne na vás kus historie, různorodost lidí a všude vidíte prostě a jasně jen a jen nádheru. Všude tady na maximum funguje lodní doprava, asi stejně jako u nás v Praze funguje pozemní taxi. Turisté zde naplno využívají služeb nejen lodní dopravy na okolní ostrovy, ale také po městě jako takovém, či romantických projížděk na gondolách.
My jsme bohužel takové projížďky nevyužili, protože její cena je 80E za půl hodiny. Gondoly jsou prý drahé, jejich údržba též a životnost je 15-20 let, proto je nejspíš tak vysoká cena, a to jsme opravdu investovat nemohli. I tak jsem ale kolem sebe koukali doslova s otevřenou pusou a nemohli se vynadívat. I z gondol na vás totiž opravdu dýchne historie, tradice, romantika.
My šli do prohlídky města po hlavě a nevzali si mapu, což určitě doporučujeme, protože je nám víc, než jasné, že jsme spoustu důležitých míst a památek bohužel vynechali. Když jsme vyfotili asi tak tisíc fotek, na každém mostu si dali hubana a pokochali se výhledy už jen do uliček Benátek, pomalu jsme se jali odchodu. Auto na parkovišti stálo zcela v pořádku. Dali jsme si malou svačinu, pokochali se ještě výhledem na moře a přístav, zaplatili krásnou částku za parkování a vydali se dál, vstříc Veroně. Ačkoliv se to ani nezdá, v Benátkách opravdu téměř prochodíte boty, takže nás tato ,,procházka“ tímto malebným městem opravdu zmohla.
Nevěděli jsme, kde budeme spát, a tak jsme asi 17km od Verony odbočili k vinicím a dojeli k nějakému hrádku na vršku. Dali jsme si kafe, trochu se najedli a přemýšleli, jestli zde máme zůstat nocovat. Zjistili jsme, že podle kamer okolo bychom nejspíš dost riskovali noční probuzení od policie a také tu bylo celkem dost rušno, takže jsme po doplnění energie vyrazili ještě o trochu blíž Veroně.
Nakonec jsme dorazili přímo do Verony, a když jsme zjistili, že to tu nočním životem žije, netušili jsme, kde auto necháme, abychom mohli v klidu přespat. Teprve tehdy nás konečně napadlo vyhledat Stellplatz na parkování. Podařilo se a my našli Stellpatz přímo mezi vinicemi, kousek od jezera Lago di Garda (Lazise). Měli jsme to 20 minut od Verony, což bylo krásné. K dispozici jsme zde měli čisté toalety, sprchu a také aspoň trochu relativní jistoty, že večer můžeme spát ,,naprosto“ v klidu. Mohli jsme chvíli vypnout, dát si v klidu víno a pořádně se vyspat.
17. května 2019
Ze Stellplatzu jsme vyrazili úplně v klidu kolem desáté. Měli jsme čas, taky dobrou snídani a v noci naprosto klidné spaní. Jediné, na co jsem trochu doplatila bylo, že jsem chtěla díky nabízenému komfortu využít zrcadlo, abych šla do Verony jako člověk. Jenže když jsem se k němu spěšně blížila, přivřela jsem si nohu do dveří a to takovým způsobem, že ze mě byla pajda a do normální boty jsem nohu nedostala (krása holt asi fakt něco stojí).
Nohu jsme ošetřili a přesunuli jsme se do Verony. Co tu na vás asi všude opravdu dýchne, je láska. Tak nějak je to tu cítit ve vzduchu. K Juliinu domu i s balkonem tu ale proudí opravdu davy, davy turistů, asi něco jako u nás na Václaváku. Ty vás chtě nechtě trochu odradí, ale pokud vydržíte, výsledek opravdu stojí za to.
Dál jsme pokračovali, jak jinak, než bez mapy, ale protože jsme se shodli, že z památkového ústavu opravdu nejsme, památky jsme nevyhledávali. Jen jsme se tak potulovali městem a vnímali atmosféru jako takovou. Prochodili jsme tak zase asi čtyři hodiny a upřímně, docela nás to zmohlo.
Dopravili jsme se k autu a jali se odjezdu směr Trento. No a protože je Pája skleróza (to ti chlapi taky umí), chtěl mi dát u Juliina balkonu přívěsek. No a co myslíte? Samozřejmě, že ho nechal v autě. A tak jsem přívěsek místo u balkonu, dostala na parkovišti. Aspoň, že to bylo pořád ve Veroně a díky za něj, protože nejsem holka náročná, i tak jsem byla šťastná jako blecha. Jak už jsem řekla, vydali jsme se směr Trento. A proč? protože je to po cestě? Jo a taky proto, že ten pán, co s ním žiju, kdysi dávno závodil auta do vrchu.
Už tušíte? No jasně, z Trenta totiž vede 17 km dlouhá trať mistráku až na Monte Bondone. No co vám budu povídat, jedna zatáčka střídá druhou a nejednomu člověku se z dodávky v tomto ohledu udělá špatně. Nicméně nahoru si dojel, měl radost, takže splněno. Dolů jsme sice málem utavili brzdy, ale taky jsme dojeli.
Po malé zajížďce na trať jsme se vrátili dolů do Trenta a začali si hledat nocleh. No a protože já chtěla do Bolzana, protože výroba sněžných děl Technoalpin, a protože lezecká stěna Salewa, tak jsem se snažila nás přiblížit. A přiblížila, na krásné, bezplatné a klidné parkoviště poblíž Caldara (Kaltern). Dobrou noc a pokračování již brzy!
