Tentokrát mám pro vás zajímavé povídání s Lukášem Lavičkou o tom, že když se do něčeho zamilujete, jdete si za tím i přes mnohé překážky. Lukáš se nejdřív zamiloval do auta a pak do svobodného cestování a sním spojeného životního stylu. Věřte mi, že ho s Maruškou rozhodně nepřehlédnete, na tohle auto je radost se podívat.
Lukáši, na začátek, můžete se nám, karavanisto, představit?
Je mi 33 let, živím se jako podlahář a volný čas (moc ho není) se snažím trávit s rodinou a sportovat, basketbal, běh, snowboarding, běžky… Rád maluju, vyřezávám si ze dřeva a samozřejmě relax v přírodě bez lidí – hlavně na horách, které s rodinou milujeme (manželka Martina, syn Dominik 11).
A jaký jste tedy cestovatel?
Nenáročný flegmouš, kterému je jedno, kde se zrovna vyspí, hlavně, když to bude na nějakém pěkném místě a s pohodovými lidmi kolem, protože i cesta je cíl, to je motto výletů s naším busíkem (Maruškou). Tam si člověk tu cestu neskutečně užívá.
A co tedy máte už všechno odcestováno?
Pokud se budeme bavit – odcestováno s Maruškou – tak toho zatím moc není. Letos jsme nějak tak dokončili renovaci, která trvala 5 let. Ze začátku to byly spíše jen zahřívací kilometry v okolí. Potom jsme vyrazili do našich milovaných Krkonoš. Odtud se Máně zpět už nechtělo (se nedivím) (smích) a domů se nechala vézt na podvalníku. Ještě si kamarádka přála svatební fotografii s autíčkem, tak jsme vyrazili na Moravu.
Omezovala vás nějak situace spojená s koronavirem?
Vůbec nijak, do zahraničí jsme se nechystali a naše země má mnoho krásných míst, která bych chtěl navštívit.
Představte nám tedy vaši Marušku…
Volkswagen Transporter T2B z roku 1974. V originále 9místný busík. Pohání ho vzduchem chlazený benzínový motor 1.6, který má celých 50 koní, takže si asi dokážete představit, jak trhá asfalt. Je to vlastně auto, které moc nejede, v zimě netopí a létě je v něm vedro, prostě ideální auto na výlety. (smích)
Ale není to úplně obyčejný Transporter…
Samozřejmě venek auta jsem se snažil nechat tak jak má být (plus – mínus). Interiér jsem předělal, tak jak se nám líbí a při cestování nám to bude nejvíce vyhovovat. Rozkládací lavice na spaní, tapicírunk, lednička, skříňka, novodobé rádio. Za veteránistu se určitě nepovažuji, abych měl vše do šroubku origo… Autíčko bylo děláno aby nám na cestách co nejvíce sedělo a cítili jsme se v něm příjemně. Aby jezdilo neustále po výletech a ne, aby objíždělo veteránské srazy. Pokud nás budete chtít někdo někde potkat, tak spíše na krásném místě s výhledem nebo u vody než na rozpáleném náměstí na srazu.
Jak to vlastně všechno tedy začalo, kde se vzal tenhle nápad?
Když bych to měl vzít od začátku, tak tohle autíčko se mi líbílo už od mala, přijde mi prostě roztomilé. Když jsem začal pracovat a založil rodinu, tak na něco takového nebyl vůbec čas natož finance, i když jsem po očku inzeráty pořád sledoval. Když jsem s každým dalším rokem viděl, jak tyhle auta v inzerci pomalu mizí a stoupá jejich cena, tak už jsem prostě musel, protože později už bych si tento můj sen asi nesplnil. Našetřeno toho moc nebylo, tak jsem koukal po těch nejhorších kusech, nezbylo nic jiného, než se zajet podívat na to co by šlo. Většinou u nich bylo napsáno – souhrn náhradních dílů. (smích) Jedno jsem vyhlédl 300 km od domova a poprosil jsem kamaráda, jestli se na něj nezajedeme podívat. (Samozřejmě s podvalníkem, aby se nemuselo náhodou dvakrát).
Jistě, tomu rozumím, jistota je jistota (smích) a začínám tušit, jak to dopadlo…
Auto stálo v metrové trávě a kopřivách, při otevření šoupacích dveří se z nich staly padací… Ale přirovnal bych to, jako když si jedete pro štěňátko, prostě ho chcete a s prázdnou se nevrátíte. Oslepen počátečním nadšením busíka beru…
A co zážitky z první cesty, tedy cesty domů?
Cestou zpět asi 32x stavíme a sbíráme vše co nám pomalu upadává.
A příjezd domů?
Vše to začíná zděšením manželky, co nám to stojí za vrak na dvoře, tak ji ujišťuji, že to přes zimu trošku poladím a v létě vyrážíme na výlet. Musím podotknout, že nejsem automechanik a o autech jsem toho moc nevěděl. Začínám pomalu vše rozebírat, vše si pečlivě fotím a pokud jeden šroubek nevyndávám hodinu, tak mě to pořád baví. Najednou zjišťuji, kolik je v autě součástek. Když už není busík jen na jednom místě, ale začíná být roztahaný po celém dvorku a do toho ještě v domě, začíná přituhovat. (smích)
V létě jste tedy asi nevyjeli…
První léto hotovo určitě nemám a mám na dvorku opískovanou kastli (z které zbyla půlka) a zbytek auta všude možně kolem, počáteční nadšení opadavá a je mi z toho trochu do breku. Dokonce jsou myšlenky i na prodej, ale v tomhle stavu bych dostal tak 3,50 za kg… A strašně nerad prohrávám, natož sám se sebou.
Tak výsledek vidíme, dopadlo to jedničku, ale jak to pokračovalo?
Další roky neustále něco objednávám, řeším, nerozumím, vracím, ptám se a platím. Dnes je tomu cca 5 let od začátku renovace, a ještě pořád nemám hotovo, i když už jezdíme.
A co tedy bylo nejsložitější?
Složitých bylo celých 5 let co auto mám, nedá se nijak specifikovat jedna věc. Přijde mi, že jsem měl zádrhel snad ve všem. (smích) A nebýt super lidí kolem, co jsem během renovace poznal, tak bych to nikdy nezvládl. Na druhou stranu, ten pocit, po této době do Marušky sednout a jet na výlet, je k nezaplacení.
Přibližte nám ty pocity, ať z toho také něco máme…
Volant jak v autobusu, krásně se to pohoupává, lidi se na vás smějí, mávají a ukazují zvednutý prst, a ne ten prostřední. (smích) Tohle prostě člověk musí zažít a už se toho nebude chtít nikdy vzdát. Zastavíš, kde chceš, dáš si šlofíka, probudíš se s krásným výhledem do krajiny a pokračuješ dál. A samozřejmě největší výhoda – v koloně jsi vždy první. Při první jízdě a nastartování jsem měl co dělat, aby mi neukáplo. Tady si nekupuješ jen auto, ale i určitý životní styl.
Na kolik vás celá úprava vlastně vyšla, jestli to tedy není tajemství…
Tato úprava mě vyšla na pět let života, po kterých mám krásný pocit. Na peníze musím odpovědět stejně jako manželce (kdyby si to náhodou přečetla), přestal jsem to počítat. (smích)
Lidé na vás tedy reagují pozitivně, jak už jste naznačil…
S kýmkoliv jsme se potkali, tak jsme parádně pokecali. Samozřejmě jsme trošku více nápadní než klasické auto, ale s tím se počítá a za námi se na cestách přišli podívat jen samí pohodoví lidé…
A co s Maruškou plánujete do budoucna?
S Maruškou máme v plánu Rumunsko, zastavit, přespat kdekoliv a užít si krásnou přírodu. Máňa je soběstačná, tak nemusíme řešit ubytování. Myslím, že přesně tohle k tomu autíčku patří, nikam nespěchat a užívat si pohodu v přírodě. Zdraví vás a krásné cestování přeje Láva s rodinou.
