Ivana a Pavol dokázali, že když se chce, všechno jde a v cestování nemáme my – karavanisté a kempaři – v podstatě žádné limity. Proto jsem moc ráda udělala rozhovor s touhle výjimečnou dvojkou, která jasně dokazuje, že splnit si přání o dalekých cestách není vůbec žádný problém, ani když nemáte velký obytný vůz. Stačí jen sebrat odvahu a vyjet.
Tak začátkem, jak se nám, milí cestovatelé, sami můžete představit?
Jsme slovenský pár Ivana a Pavol, který si zamiloval cestování. Už během studia na univerzitě v Bánské Bystrici jsme často cestovateli na různé stáže a studovali v zahraničí. Nicméně naše cestování nabralo na obrátkách v momentě, když jsme si koupili své první auto – malý Opel Corsa – se kterou jsme procestovali během studií víc než 30 různých zemí v Evropě. Od Španělska po Norsko. V posledním ročníku univerzity jsme dokonce skončili na stáži na Islandu, kde se nám to zalíbilo natolik, že jsme si tam našli práci a pak dva roky na tam žili.
Nechybí vám nyní Island?
Přestože Island patří mezi naše nejoblíbenější země, a během života na ostrově se nám splnil nejeden sen, měli jsme mnoho dalších cestovatelských cílů… A proto jsme dali výpověď z práce, vystoupili ze zajetých kolejí a komfortu a rozhodli se vydat do neznáma – splnit si své cestovatelské sny na cestě kolem světa.
Tak to je výzva. Co člověka vede k takové akci?
Vedlo nás k tomu to, co asi každého člověka s dobrodružnou duší. Chuť poznávat, vidět vysněné daleké končiny, poznat cizí kultury, tisíce jedinečných míst… A hlavně milujeme život na cestách a svobodu, kterou to přináší.
No – a proč právě Corsou?
Corsu jsme koupili ještě jako naše první studentské auto před cestou do Lisabonu. Když jsme byli ještě studenti, hledali jsme hlavně něco s malou spotřebou a chtěli jsme i malé auto, protože jsme tehdy neuměli moc dobře parkovat v přeplněných městech. S naším rozpočtem a těmito kritérii to vyhrála právě jednolitrová Opel Corsa. Kromě cesty do Portugalska jsme s ní v té době neměli žádné větší plány. Časem jsme však zjistili, že na cestování v podstatě nic lepšího nepotřebujeme. A tak se postupně rodily nápady na cesty po celé Evropě, a nakonec až na cestu kolem světa.
Co jste všechno do současné chvíle procestovali?
Při předešlých cestách – Malta, Česko, Rakousko, Lucembursko, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Portugalsko, Gibraltar, Monako, Andorru, Itálii, San Marino, Řecko, Ukrajinu, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Německo, Belgii, Holandsko a Island.
A při cestě kolem světa?
Při cestě kolem světa jsme s naší malou Corsou navštívili Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Rusko, 11 států USA a 20 států Mexika. Kanadu nepočítáme, protože se nám nepodařilo získat potřebné pojištění pro auto a viděli jsme z ní jen Vancouver. Při čekání, než se Oplík přeplaví přes oceán na další kontinent, jsme navštívili Taiwan, indonéské ostrovy Sumatru, Jávu, Komodo a z malé části Bali. Pandemie a uzavření hranic nás zastihlo těsně před hranicí s Guatemalou a Belize, kam už se nám bohužel nepodařilo dostat.
Měli jste auto na cestu nějak speciálně upravené?
Tady je link na naši obytnou přestavbu: togetheronroads Přece jen je lepší jednou vidět než stokrát slyšet. (smích) I v tak malém autě, jako je třídveřová Corsa, máme postel a spoustu úložného prostoru pod ní. Postel za předními sedadly je dlouhá 185 centimetrů a my vysocí centimetrů 174. Pod ní máme tři oddělené úložné prostory na náhradní díly, nářadí, kempingovou výbavu, benzinový a plynový vařič, oblečení, kuchyni a zásobu jídla na cca 10 dní. Krom toho v autě vozíme asi 60 litrů vody, 10 litrový kanystr na benzín, 2 rezervní kola, 4 batohy, pár knih, dvě sady na šnorchlování, 2 foťáky a objektivy, stůl a židličky, ukulele, notebook… A velký kopec dalších věcí.
A po technické stránce?
V autě jsme vyměnili původní 44Ah baterii za 75Ah a se solárním panelem vydržíme bez problémů kempovat i několik dní a dobíjet si notebook, foťák, telefony či světla. Na střeše, pod střešním boxem, máme solární nádrž na vodu s připojením na sprchu. No a pak, během našich cest, Corsu stále vylepšujeme, doplňujeme co nám chybí a přizpůsobujeme našim potřebám.
Kterou z věcí, co jste měli s sebou, jste ocenili nejvíc?
Z těch běžných věcí je určitě skvělé mít stále k dispozici kuchyň. Nebo v teplotách okolo -15 stupňů jsme určitě ocenili naše teplé spacáky. Jinak nás napadá mapa. V dnešní moderní době je to čím dál tím víc výjimečné, ale vždy jsme se snažili mít s sebou aktuální mapu oblasti. A pak samozřejmě GPS či Google Earth jsou fajn, ale není nad to mít celou krajinu jako na dlani a přehledně si značit všechny informace a možné trasy.
A je něco, co vám naopak připadalo zbytečné?
Těch zbytečných věcí jsme s sebou měli opravdu hodně. Příště toho budeme brát o dost méně. Z těch zbytečností například různé držáky, úchyty, stabilizátory a podobně na natáčení videí. Měli jsme toho dva velké GoPro kufříky a v podstatě jsme nic z toho nepoužili.
A co stan?
Stan… jsme líní ho rozkládat a brali jsme ho kvůli Jižní Americe. (například jsme chtěli udělat „trek“ k prameni Amazonky). Ale zbytečně jsme ho rok a půl vozili v autě. V budoucnu bychom nákup stanu řešili až přímo na místě, kde bychom měli v plánu jít na delší turistiku. Ale i tak jsme víc používali hamaku než stan.
A co tedy dalšího?
Dva velké turistické batohy. Jeden z nich jsme nepoužili ani jednou a tam, kam jsme ho při odjezdu do auta dali, tam jsme ho zase našli. A pak spousta oblečení. Téměř všude se dá oblečení nakoupit laciněji než u nás, a tak bychom raději nyní cestovali s méně věcmi a dokupovali podle potřeby na cestě. Například navíc – některé oblečení jsme si na cestách chtěli koupit jako „funkční suvenýr“, ale nakonec k tomu nedošlo, protože jsme měli spoustu věcí ze Slovenska a bylo nám líto je vyhodit. A další věc je knihovna. Doma krásná věc, ale vozit v autě knihy, které už jste před rokem přečetli, se omrzí. Neradi čteme něco na notebooku a upřednostňujeme papír. Nicméně se asi donutíme zvyknou si na čtečku. (smích)
Vím, že to ale ještě není všechno…
Množství náhradních dílů. Jednoznačně tu platí Murphyho zákony – není možné mít s sebou všechno. Pokaždé se pokazilo jen to, co jsme zrovna neměli. A spousta nářadí. Je super mít ho po ruce, ale například, i kdybychom měli rozebrat celou Corsu do poledního dílu, tak bychom nevyužili celou 118 dílnou gola sadu a dva kufříky nářadí k tomu. Na složitější úkony bychom stejně museli do servisu, takže mít s sebou nářadí na generálku motoru je zbytečné. A pak dva druhy sprch. K tomu jsme si ještě vyrobili po cestě nádrž na vodu.
Dva druhy sprch?
Proč tolik? Nevíme. Prostě se nám do auta vešly. (smích)
Jak jste vůbec cestu plánovali a podle čeho jste vybírali další cíle?
Do cest se vždy snažíme zahrnout hlavně co nejvíc našich vysněných míst. To je hlavní kostra plánu. K nim se postupně přidávají desítky dalších, o kterých jsme četli v různých článcích a knihách, nebo jsme je viděli v dokumentárních filmech, seriálech, či o nich prostě slyšeli.
Zaznamenáváte nějak své zážitky?
Když narazíme na něco zajímavého, vždy si to poznačíme do cestovního zápisníku. Ke každému státu, který plánujeme navštívit, si potupně vypracováváme náš osobní atlas (v podstatě takové naše Lonely planet od nás pro nás). Na cestách si vždy necháme poradit od místních a často navštěvujeme různá místa, která nám doporučili. Občas je hledání míst jen o náhodě. Na mapě se nám líbí nějaký výběžek, pohoří, a tak tam jedeme. Například ve Španělsku jsme jeli do města Bilbao, jen proto, že nám název připomínal Bolba Pytlíka z Pána prstenů. (smích) Občas to vyjde a narazíme na skvělá místa.
Jakým způsobem jste svou výjimečnou cestu financovali?
Zatím jsme vše platili z vlastní kapsy. Kromě rodiny a kamarádů, kteří nám pomohli s praktickými přípravami na cestu (hlavně děkujeme Richardovi Meszárošovi, který s námi strávil nejeden víkend v garáži při přípravách auta), nemáme žádné sponzory. Vše si zkrátka financujeme sami. Hned po ukončení univerzity jsme odešli pracovat do zahraničí. První měsíce jsme strávili jen jako dobrovolníci v neziskové organizaci. Sice jsme neměli žádný příjem, ale získali jsme spoustu zkušeností, zdokonalili se v cizích jazycích, a hlavně si v cizině našli kamarády, kteří nám pomohli najít práci. Na cestu okolo světa a na všechny přípravy se nám v podstatě i s dostatečnou finanční rezervou podařilo našetřit za 14 měsíců.
Věřím, že bude těžké vybrat jen jeden, ale co nějaký nejsilnější zážitek?
Bylo jich spousta. Ale jeden, na který rádi vzpomínáme, je z Turecka. V Turecku byly v některých oblastech časté vojenské kontroly, takzvané check pointy. Na cestách stály barikády, obrněná vozidla a několik vojáků. Většinou se jednalo jen o kontrolu dokladů od auta. Ale jednou nás v tureckém Kurdistánu odvedli bokem. Chvíli se o nás zajímali – kdo jsme, co jsme, kam jdeme. Nečekali jsme nic špatného, jen jsme si mysleli, že nás nepustí tam, kam máme namířeno. Potom se nás ale velitel základny zeptal, jestli bychom si dali čaj. Byli jsme trochu zaskočení, ale takové pozvání se přece neodmítá.
To tedy určitě ne, jak to pokračovalo?
Komandér do vysílačky zavelel a za chvíli už napochodoval mladý voják s tácem plným čaje. Takovým servisem by se mohli inspirovat i slovenští policisté. (smích) Ale jen u čaje to neskončilo. Během krátkého rozhovoru se z rutinní kontroly vytvořilo i pozvání na oběd přímo na vojenské základně. Během oběda nás neustále obskakovali, nosili pití, čaje, zajímali se o Slovensko, o našich tradicích, jazyku, ale i naší cestě. Dokonce nám dali spoustu dárků – jako vojenské čapky, šátky, trička s nášivkami, lahve místního piva a pár dalších drobností. To už jsme nevěřili svým očím, co se okolo nás děje, ale aby toho nebylo málo, tak jsme vpodvečer skončili na kurdské svatbě v nedaleké malé vesničce. Na svatbě pod otevřenou oblohou, kde se sešla celá vesnice, nás přivítal ženich, hned pro nás našel jídlo a pohostil nás jídlem a pitím. I před jazykovou bariéru jsme si báječně rozuměli a svatebčané se nás pokoušeli zasvětit do tamních svatebních zvyků. Chvílemi jsme na svatbě byli hlavní atrakcí a tolik fotek, selfíček a videí jsme ještě nezažili. Jen doufáme, že se nevěsta neurazila, když jsme tolik pozornosti strhli na sebe. (smích)
A pokud bych se zeptala za zážitek nejdramatičtější?
V podstatě jsme se přímo ve vyloženě nepříjemné situaci ocitli jen jednou. Na cestě v Mexiku nás zastavil neznámý muž, o kterém jsme si mysleli, že je to jen další policejní kontrola. Když však přistoupil k autu, všimli jsme si, že nemá uniformu – a právě naopak. Působil neupraveně a otrhaně. Začal nám pokládat klasické otázky – odkud jsme, kam jedeme, co tu děláme – prostě jako obvykle. Co bylo ale znepokojující, tak za opaskem měl zbraň. Během naší cesty jsme si na zbraně celkem zvykli, dokonce i když se na cestách objevil pick-up s kulometem na střeše. Už to pro nás bylo celkem běžné. Zbraně ale byly vždy v rukách státních složek. Tentokrát se jednalo jen o maličkou zbraň, ale za opaskem neznámého, podezřelého člověka…
Počkejte, jen tak zbraň…
Ano. Dokonce ji neměl ani v pouzdře, ale jen tak volně za páskem u kalhot. Starou, sešlou zbraň.
Jak to pokračovalo?
Ten neznámý muž nám sebral doklady a poctivě je kontroloval. Porovnával, jestli sedí značka na autě s tou v techničáku. Ptal se nás, kolik nám je a porovnával, jestli to sedí s datem narození v dokladech. Po pár dalších otázkách se zamyslel, podal nám doklady a jen mávl rukou ať jedeme pryč. Celá tahle situace působila zvláštně.
Zjistili jste, kdo to byl?
Netušíme, kdo to byl. Se starou, sešlou zbraní za opaskem určitě ne policista. Neokradl nás, ale spíš se o nás až přespříliš zajímal. Když jsme se o tom bavili s našimi přáteli z Mexika, ti nám potvrdili to, co jsme si mysleli. Zřejmě to byl někdo z kartelu. Kartely s Mexiku si kontrolují svá území a chtějí mít přehled o tom, kdo se kde pohybuje. A po všech těch otázkách, na které se nás ptal, nám to přijde nejpravděpodobnější. Mnohokrát jsme se ptali policie na bezpečnostní situaci v oblasti, a oni nám potvrdili, že to tu moc bezpečné není.
Tak to pojďme odlehčit, kde vás to nejvíc oslovilo?
Tak to je tedy těžká otázka.
Pročpak?
Protože každý den by zřejmě byla trochu jiná odpověď. Každé místo je v něčem unikátní. V něčem vyniká… Rádi vzpomínáme na všechny své cesty. Možná je to nejčastěji asi Tchai-wan a budhistické chrámy se svou spirituální atmosférou. Tádžikistán a zářivá tyrkysová jezera, ve kterých se odrážejí zasněžené vrcholky hor… Ve Fanských horách, oblast okolo Pamírské magistrály, která působí jako z jiného světa.
Tak nám ho popište?
Zelené pastviny, liduprázdná pustina na Střeše světa.
A překvapení?
Obrovsky nás překvapila úžasná divoká příroda a skvělé kempingové možnosti v USA a pak Mexiko svou historií, zvyky a kulturou, kterou jsme si zamilovali. A samozřejmě onen drsný Island, kde jsme žili téměř dva roky a máme na to úžasné vzpomínky.
A když se ještě zeptám na výjimečná setkání?
Těch bylo opravdu, opravdu, opravdu, opravdu mnoho. V drtivé většině potkáváme lidi, kteří jsou milí. Zajímají se o nás, zajímají se o Slovensko a snaží se nám pomoct nebo poradit. A to bez rozdílu původu, národnosti nebo vyznání.
Povídejte to mě zajímá…
V Kazachstánu nás pozvali na večeři do mešity a nechali nás v ní i přespat. V Tádžikistánu nás nechali přespat v restauraci na Pamíru a pomohli nám i opravit auto. V Rusku nás nejednou podarovali suvenýry na památku a vždy si s námi rádi povídali. Stejně tak v USA nás mnohokrát zvali na večeři, nabízeli nocleh. Nebo nás viděla jedna americká umělkyně a věnovala nám svou knihu, kterou napsala. A takhle bychom přišli na desítky dalších příkladů. Občas tomu nemůžeme věřit, jak lidé dokáží být pozorní, nápomocní a shovívaví… A prostě jen šťastní z toho, že mohou někomu pomoci a poradit. Za každé podobné setkání jsme neskutečně vděční a s mnoha lidmi, které jsme během cest potkali, jsme neustále v kontaktu.
Nepanovala u vás v tak malém autě někdy „ponorka“?
Ne. Nikdy. Spolu žijeme už několik let a v podstatě jsme poslední roky, ať už pracovně nebo na cestách, spolu nonstop téměř 24 hodin denně. I během naší cesty okolo světa jsme ani za osmnáct měsíců nepocítili nějaký pocit ponorky, nebo, že bychom si od sebe potřebovali odpočinout. Dokonce i těch hádek bylo jen minimum… A v drtivé většině se jednalo jen o to, co budeme jíst. (smích) Když často vidíme jiné páry, které ponorku zažívají i během dvoutýdenní dovolené, velice se tomu divíme a jsme rádi, že nás se tohle opravdu netýká.
Co vás nejvíc překvapilo po návratu?
Popravdě – asi téměř všechno. Na jednu stranu se toho na Slovensku moc nezměnilo, ale na druhou stranu nám všechno připadalo jakési jiné a cítili jsme se na Slovensku jako cizinci. Po návratu zpět do Evropy jsme zažili asi největší kulturní šok z celého našeho cestování. Například už jen taková voda. Během našich cest byl v mnohých oblastech s pitnou vodou problém. Občas jsme ji kupovali poměrně draze. Často jsme byli mimo obydlené oblasti, a tak jsme šetřili s každou kapkou. A po příjezdu na Slovensko nám teď úplně běžně teče z kohoutků, a dokonce pitnou vodou splachujeme záchod. Možná si to člověk ani neuvědomuje, je to pro něj banální a přirozená věc, ale když o ni přijde a opravdu musí hlídat každou kapku, tak si uvědomí její cenu. A podobné je to v mnoha dalších rovinách…
A závěrem, jaké máte plány do budoucna?
Po skončení naší cesty okolo světa jsme původně chtěli žádat o víza (Work and Travel,Working holiday) do Kanady, nebo na Nový Zéland. Vzhledem k aktuální situaci to ale asi nebude možné, a tak to zkusíme za rok. A mezitím uvidíme. Uvažujeme, že se vrátíme na Island a máme ještě spoustu vysněných míst na světě… Uvidíme, co přijde jako první.
