Jak všichni, kdo nás sledujete pravidelně, víte už je to sedm dní co se nám Klárka vydala na cesty. Byla prakticky násilím donucena si trochu odpočinout, ale to by nebyla ona, aby to nějak i s „prací“ neskloubila, že… Každopádně v tomto případě si zároveň plní i jedno přání – testuje vestavbu, konkrétně Westfalia Sven Hedin zapůjčenou od od německého výrobce přes společnost Blue Rent, ale teď už je to prostě „Sven“ (tak si jej během pár dní pojmenovali) , což napovídá, že se jí to zřejmě líbí.
No a zatímco Klárku k tomu vede touha být trochu mobilnější a zjistit, jestli tím, že už cestují převážně jen ve dvou, nebude tohle pohodlnější varianta oproti obytce veliké, já cestuji povětšinou s vestavbou, dokonce také Westfalií, ale montovanou ve Fordu, nicméně podstatě menší (rozumějte té, ve které si nestoupnete a nemá záchod, třeba…), tak naopak pošilhávám také po nějakém Svenovi. No – a i když je mi jasné, že mi vše bude po návratu líčit, tak mě přece jen takové to „BYLO TO“ (doplňte jak chcete) až tak nebaví, protože v domácích podmínkách toto všechno vypadá trochu jinak, rozhodla jsem se, že ji přepadnu přímo na cestě. Když díky menšímu vozidlu tak parádně rychle zvládají ty přejezdy, tak má určitě fůru času, ne?
Takže, milá Klárko, nejprve mi pověz, kde jsem tě vlastně teď chytla?
Ahoj, Kačko. Aktuálně jsme v historickém městě Zamosc, které je dokonce zapsané na seznam UNESCO. Stojíme u hradeb bývalé tvrzi a před chvilkou jsme se vrátili z večeře. Sice bych mohla vařit, ale vařit v Polsku je jako nosit dříví do lesa, neboť polská kuchyně je vynikající a já, kdykoliv jsem tady, tak si nějakou jejich dobrotu musím dát. Obzvláště v tomto kraji, který je hodně poznamenán i Litevskou, Ukrajinskou a Běloruskou kuchyní.
Vrátíme se ale na úplný začátek, trošku jsi bojovala s tím, jak se sbalit (připomeň mi, že ti někdy půjčím své auto na testování, to teprve uvidíš). Tak tedy, máš všechno, nebo ti prostě něco schází? Teď už to můžeš prostorově zhodnotit.
Mám-li být upřímná, tak vývoj od prvního dne, kdy jsme převzali vestavbu na 12denní testování ve spojení s cestováním po mém milovaném Polsku, je obrovský. Mám natočené video (ještě nezveřejněné, to si nechávám na konec cesty pro srovnání), kdy jsme přijeli domů a já řešila jak se mi tam vše vejde. Chybělo mi asi tak 7 skříněk oproti našemu Caradu A461 a také jsme zjistila, že v kuchyni mám o více jak 2/3 méně úložného místa. Takže skoro vše, co jsem si předem připravila do tašek, šlo zase hezky zpátky do našeho obytňáku a začala jsem balit znovu, tentokrát však minimalisticky. Pocity se ve mně vážně mísily. Od radosti, že konečně! pojedeme vestavbou až po to, že to nemůžeme zvládnout, protože přeci TOHLE VŠECHNO POTŘEBUJI, jsem na to zvyklá a bez toho nejedu. Daví se mi smál, já chytla asi tak 20minutový „hysterák“, že to bez těch věcí nedáme, pak se nadechla a začala nosit věci do Westafálie znovu, tentokrát již opravu umírněně
a s přemýšlením o věcech nezbytných a zbytných (smích).
No a ten posun? Neuvěřitelný a kdyby mi někdo v rámci oněch 20 minut řekl, že jsme doposud vozili blbosti, tak jej asi „zabiju“. Jenže ona je to pravda! Až teď, po těch 5 dnech začínám vidět, jak málo člověk na cestách potřebuje a jak býváme rozmlsaní. Například nádobí a zásoby. Já byla zvyklá, že vezu dvě pánve, tři hrnce, kompletní jídelní soupravu pro 6 lidí… No a tady mám 2 skleničky, dva hrnečky, 4 talíře, jeden hrnec a jednu pánev. A ono to stačí! To samé zásoby. Já jsem takový sysel a vždy mám ráda naplněnou „spíž“ – co kdyby někdo přišel a musela jsem pohostit i návštěvu atd. Ale až na této cestě mi došlo, jaký to je nesmysl. Kolikrát vlastně člověk během kempování někoho hostí – a hlavně, pokud ano, vždyť pozvaní kolegové karavanisté mají své nádobí a vždy ještě také na stůl něco přinesou… Taková drobnost. Ale až tady se ukázala jako hodně rozdílná.
Navíc – cestování s vestavbou je úplně jiný styl dovolené. Není třeba mít zásoby na „horší či nečekané“ časy. Chybí něco? Stejně jsem skoro denně v pohybu a tak to prostě dokoupím. No a tak to děláme teď po cestě a je to super.
A ještě k tomu nádobí – má to ještě jednu velkou výhodu – není ho tolik ve dřezu, vše ihned myju a díky tomu jsou odjezdy vždy do max. 10 minut. Tohle jsme s naším obytňákem neznali. Tam od slova odjíždíme k realizaci vždy bylo cca 30 minut.
Máš tedy vlastně ještě vůbec pocit, že jedeš s obytňákem?
Mám. Je to zvláštní, ale ano. Je to asi dáno tím, že tu mám ledničku, koupelnu, zázemí pro chladné dny a samozřejmě spaní. Když jsme „Svena“ přebírali, říkala jsem si, že to bude trochu složitější, než jsem si myslela, neboť má na délku jen 6 metrů a v duchu jsem se bála, že si budeme připadat spíše jak v osobním voze, než v obytňáku. Ale není to pravda. Pocit mám stejný, jako když jedeme naší alkovnou.
Chválila jsi, jaká je paráda, že můžeš během stání v koloně připravit „sváču“. Vždycky jsem ale přemýšlela, protože já teplá jídla vařím mimo auto, jestli ti celý interiér nenačichne. U obytka je to přece jen něco jiného, ale dovedeš si představit, případně zkoušela jsi vařit něco jako třeba guláš? Tedy smažení cibulky a podobně…
Tak já jsem v obytňáku zvyklá vařit celoročně a nepřijde mi na tom nic divného. Samozřejmě, bramboráky asi smažit nebudu a řízky také ne (no,
i když jednou jsme je smažili a to bylo minulý rok na Vánoce, kdy jsme Štědrý den trávili na zasněženém parkovišti pod sjezdovkou a nešlo to jinak). Každopádně pokud máš otevřené střešní okno – to považuji za nejdůležitější, neboť tím nejrychleji odvětráš (teplý vzduch jde nahoru)
a nevaříš vyloženě aromatické věci viz. smažení, tak se vaření v obytňáku bát nemusíš.
Další věc, proč mě láká tahle varianta, je koupelna a záchod, protože nejsem úplně fanynka společných umýváren. Jako pohodička, ale když je jiná cesta, proč ne… Takže umyješ si tam s naší délkou vlasů v pohodě hlavu? A co třeba holení nohou? Pánové (většinou) prominou, vy si představujte, že se třeba potřebujete podrbat na palci u nohy.
Teď jsi mě pobavila, neboť sice máme za sebou několik sprchování, ale na vlasy jsem si tady ještě netroufla. To mě čeká zítra. Každopádně si nemyslím, že to bude jiné, než v našem Caradu a ty vlasy si umyji naprosto s přehledem. Co se týče další otázky, tak to je už horší (smích). Ono by to tak nějak šlo, ale zaneřádit si odpad vážně nechci, takže to na cestách, a i na této, řešíme sprchou v kempu či večer na pohodu, kdy je klid a nikdo nikde, u jezera. A proč ne. Není to toxické, je to přírodní a je to třeba. I když někdo může mít názor jiný, já si myslím, že pokud to nejde jinak a je třeba se takto zkulturnit, tak to ničemu nevadí. No a kdyby byla zima? Tak tam je to asi jasné – pokud chce člověk opravdu pořádnou očistu, měl by jet minimálně jednou za pár dní do kempu a tam je problém vyřešen.
A jsem u zásadní věci – spaní. To ležení napříč mi totiž leží v hlavě. Takže, jaké jsou dojmy z první noci a zároveň, jak to hodnotíš po těch několika dnech, protože podle první noci se nějak více hodnotit dá těžko, ale teď už bys měla mít všechny možnosti prozkoumané.
Tak my ležení napříč máme i v alkovně a má jej většina obytňáků, takže to mě nepřekvapuje, co je ale tady ve Westfalia Sven Hedin zvláštní, je ta „roztahovací postel díky vytahovacímu oknu. Určitě si pamatuješ mé první video z první noci, kdy jsem říkala, že je to fajn, ale člověk nad 185 cm by měl problém. Tady se musím přiznat k jedné věci a s Davím nás pobavila
a rozhodně nenapadlo, že děláme něco špatně. Takže – když vysuneš to okno, tak ti vznikne dalších cca 25 cm. Jenže ty cm jsou zúžené a ještě je to nepohodlné, neb v tom místě je matrace rozpůlena. No a my, jak s Davím jsme zvyklí spát na nějakou stranu, automaticky si dali hlavu do toho vytaženého prostoru. Což bylo nepohodlné a byla pak tendence couvat, což ubíralo na délce prostoru. Tím jsme došli k závěru, že člověk nad 175 cm nemá šanci…jenže! My jsme spali obráceně a tak kde jsme měli hlavu, tam měly být nohy (smích), což nám došlo před druhou nocí a otočili jsme se. Od té doby spíme jak miminka a přijde nám, že prostoru je více než dost…
Myslíš si, že by si v takovém autě vystačila rodina s malým dítětem?
Pokud budu hovořit o tomto typu, což je zmiňovaný Sven Hedin, tak to si představit rozhodně nedokážu. U dalšího typu vestavby ano. Ale toto je vážně jen pro dvě osoby.
Jak moc se rušíte/nerušíte když chce třeba jeden pracovat na počítači a druhý spát?
My se celkem rychle v novém režimu zajeli. Tak nějak přirozeně, ale úplně jinak, než jsme byli doposud zvyklí v Caradu. Například tady Daví chodí spát dříve, já pak vyndám počítat a večer ještě pracuji. Mám na to klid, Daví spí, nebo si čte a je pohoda. No a ráno je to zase obráceně. Daví vstává o cca hodinku dříve než já, nasnídá se, jako správný muž se zkrášlí a po mém probuzení zalézá do postele na půl hodinky, což mi stačí na to, abych zase já sama sebe dala do „pořádku“ a uvařila ranní kávu pro oba, kterou pak společně vypijeme, připravíme auto na odjezd a jedem.
Já sice srovnání díky přívěsu mám, ale zajímalo by mě, co ty na to. Jaké to je, nemít dveře, ale šoupačky? Působí to na tebe nějak?
Pokud myslíš venkovní šoupačky, tak ten rozdíl ani nevnímám. Beru to dveře jako dveře. Ale asi tuším, kam tím míříš – na chladné dny a zimu, neboť otevřené šoupačky rychleji vyvětrají obytný prostor. Popravdě jsme tu zažili jen dva opravdu chladné dny a fungovalo to stejně. Otevřít, zavřít
a hotovo. Prostor se samozřejmě rychleji ochladí, ale díky jeho velikosti se stejně rychle ohřeje. Takže tady s tím problém nemám a umím si představit cestovat i v chladných a deštivých dnech.
A další věc, nepřijde ti (i když vy v kempech tolik nejste), že máš přece jen méně soukromí? Myslím tím teď, že jsi prostě víc v kontaktu s okolím a je ti zkrátka víc vidět do obýváku a kuchyně.
V kempu jsme ještě nebyli. Tedy až na jedno odpoledne v Suwalkach, kde jsme dělali asi hodinu servis auta a pak odjeli nocovat k jezeru. Nicméně máme za sebou noci i na parkovištích a popravdě – já jsem už tak za ty roky vycvičená, že to neřeším. Když otevřu dveře a někdo se podívá – tak mi to nevadí a když chci soukromí, tak ty dveře zavřu, zatáhnu roletky, nandám na přední sklo clonu a je to. Takže tady rozdíl nevidím žádný. Je to stejné, jako když cestuješ s klasickým obytňákem.
A co úklid/údržba vnitřku? Paradoxně někdy bývají malé prostory větší problém, než velké…
To je zajímavá otázka a dva dny jsem shodou okolností nad tím přemýšlela a pozorovala náš dočasně zajetý režim. Takže – i když se říká, že v malé prostoru je úklid leckdy náročnější, tak to tak nevidím. Tady jsi nucena vše uklízet hned. Nemáš možnost to posunout. Tedy máš, ale pak se necítíš příjemně, protože to nádobí ve dřezu tě štve, stejně jako neuklizené prádlo. Vše je více vidět. Takže jsme se zajeli tak, že ihned vše jde na své místo… Tento režim budu muset zavést po příjezdu u nás, neboť je to celkem fajn.
A hlavně díky tomu jsou odjezdy vážně max. do 10 minut. Auto je připravené stále na odjezd.
Co mi ale trochu vadí, oproti bydlení v obytňáku, že se rychle zanosí venkovním prachem podlaha. Takže při každém zastavení – i na parkovišti – pořád zametáme. Je to dáno hodně i tím, že mi tu chybí botník a boty máme stále odložené na podlaze u dveří, neb se automaticky zouváme. Obzvláště, když Daví řídí v bačkorách (nechce zaneřádit obytný prostor)
a i já sedím na sedadle spolujezdce bez bot. O to více musíme zametat, ale
o to více máme čisto a nenosíme si nepořádek do postele, která je od sedaček vzdálená cca 2 metry.
Je něco, na co jsi narazila, o čem by sis s konstruktéry přece jen vážně pohovořila?
To zatím neprozradím. Prostřehů je hodně, ale ještě o tom s Davím diskutujeme a prozradíme na konci cesty.
A upřímně, není to v tom větším obytku přece jen větší pohoda? To je totiž otázka, kterou ti budu klást asi opakovaně.
Tak o tomhle se bavíme každý večer stále dokola a dokola. Přehráváme si situace, když cestujeme s naší obytkou vs tím, co prožíváme teď. Prozatím je závěr nejednoznačný. Má to své výhody i nevýhody, v něčem se s Davím shodneme a v něčem ne (on by kupoval vestavbu hned, já jsem opatrnější). Takže ani na tuto otázku ti ještě neodpovím, neb si to nechám na úplný závěr po návratu.
I když to může dělat dojem, že Klárka tak trochu tajnůstkaří, opak je pravdou. Je tak plná dojmů, že jsem se nakonec rozhodla rozdělit rozhovor na dvě části. Už zítra se tedy těšte na pokračování, tentokrát plné zejména cestovatelských tipů. A dozvíte se třeba i kdo Klárku neskutečně naštval a jak se s ním vypořádala.
