Už dávno jsme to chtěli uskutečnit, a vždy se našlo něco, proč ne. Po krásných dovolených s cyklistickými cestovkami se stany, polní kuchyní, později v penzionech, apartmánech v severní Itálii (Garda ,Ledro…) to chtělo změnu. Navíc jsme si pořídili pejska (parádního Chodského psa) a chtěli s ním začít cestovat trošku jinak. Takže jsme oživili dávný sen – dovolená v obytňáku.
Hledání půjčovny, která by byla ochotná nám auto půjčit, ani netrvalo dlouho. Prostě jsme měli štěstí, a v květnu jsme se jeli na toho krasavce mrknout do brněnnské půjčovny obytnakempoevrope.cz . Potřebovali jsme vidět naživo náš přechodný domov na 15 dnů. Termín na září jsme si ihned nadšeně zamluvili a tím náš nápad zpečetili.
Kam pojedeme? V tom jsme měli od začátku jasno. Severní Itálie je naše srdeční záležitost, takže jsme k tomu nabalili další cíle a vznikl nám krásný okruh přes Rakousko, Německo, Itálii a Slovinsko. Habrůvka- Traunsee- Sylvensteinsee- Lago di Breies- Misurina (Antorno)- Passo Giau- Bovec(Vodence)- Trenta- Habrůvka.
Začali jsme zjišťovat, kde vlastně budeme s autem parkovat. Kempy? Poprvé jsme zjistili, že existuje něco, co se jmenuje STPL a hned se nám to začalo líbit. Spát na parkovišti? A to jde? Jasně že to jde, samozřejmě jen tam, kde to není zakázáno. Díky cenným radám ve dvou facebookových skupinách jsme objevili aplikaci park4night, a pak už to plánování šlo jednoduše. Deníček se plnil souřadnicemi i s alternativami, kdyby se nám někde nelíbilo (líbilo se nám ale nakonec všude). Další tipy na aplikace a stránky najdete v tomto článku. Pak už stačilo jen navařit, zavařit a zamrazit proviant na 15 dnů a vše zvážit (není to legrace, opravdu jsme vše doma zvážili a pro jistotu vyrazili na naši Tour s menším množstvím vody, abychom případně v Rakousku neměli potíže s nadváhou). Při návratu domů nás zvážili, ale to už jsme se nebáli nadváhy, zásoby byly snědené, vodu nazbyt jsme taky nevezli, a tak nás jen odmávli.
Na samém začátku jsme si řekli, že celá cesta je náš cíl, nejen dosáhnout jednotlivých míst, ale prostě si to užít a kochat se, pokud možno mimo dálnice. Jen první a poslední den jsme pojali spíš jako přepravní a frčeli po dálnici.
Protože jsme s sebou měli našeho Badíka, museli jsme myslet na pravidelné venčící zastávky. Vždy jsme si při tom uvařili kávičku, dali sváču nebo oběd, to vše v pohodlí auta (toho jsem se zkraje nedovedla nabažit). Prostě nechvátat a vše si užívat.
První dvě noci jsme strávili už asi 350 km od domova u krásného jezera Langbathsee (jsou to vlastně 2 jezera) asi 10 km od Traunsee. V samotném městečku Ebensee totiž kvůli trhům nefungoval STPL, tak nás to vyhnalo do kopců k Langbathsee. Suverénně jsme zaparkovali a začali jsme si to opravdu užívat. Nebyl zde ale vůbec signál, takže druhý den nezbylo nic jiného, než parkoviště opustit (naše rodinky doma byly vyděšené, že se nehlásíme) a sjet serpentiny dolů. Tady jsme poprvé a naposledy podcenili předstartovní přípravu – naštěstí lítaly jen dva kartáčky na zuby, pasta a kalíšek po koupelně- ale stejně to byl pěkný randál. Po návratu jsme dokonce našli naše místečko neobsazené. Užili jsme si koupel v ledovém jezeře a následující den i krásnou túru kolem jezer.
Po dvou nocích u Langbatsee jsme odpoledne vyrazili dál směrem k Německu. Na přespání jsme našli klidné parkoviště u Wallersee. Míjeli jsme Attersee, Wolfgangsee, ale bylo to tu na nás moc rušné. Ráno jsme pak dali koupel v jezeře a přesunuli se k jezeru Sylvensteinsee v Německu (asi 30 km od severního cípu rakouského Achensee). Toto jezero není na koupání, je to zásobárna vody, a tak je opravdu klidné, jen sem tam nějaký kajak. Je zde parádní STPL v lesíku, místa pro auta má dostatečně vzdálená. První noc byla zadarmo, jelikož jsme netušili, že parkovací automaty fungují. Na každém z nich totiž byla cedule odkazující na další automat. Jak jsme pak druhý den zjistili, bylo to jen preventivní opatření pro případ poruchy a fungovaly všechny. Druhou noc jsme už tedy zaplatili 4 Eura a před odjezdem doplnili vodu a zbavili se odpadu.
Následoval přesun do Itálie. Zde se pan řidič nějak pomátl, a i když jsme přece jen chtěli jet kousek po dálnici, vyřadil z navigace placené úseky. A tak si poprvé užil řízení toho 7,5m dlouhého kolosu v sedlech. Nebylo jen jedno, ale Gardena stála za to. Brali jsme to s humorem a užili si i tuhle vsuvku. Nějak se mu to zalíbilo, a začal následně tato sedla vyloženě vyhledávat.
Mířili jsme ke krásnému jezeru Lago di Breies kousek od Toblachu. Je zde hodně parkovacích míst a jedno parkoviště jsme tedy zvolili na přespání a ráno zaplatili 6 Euro. Za denní parkování pak dalších 10 Euro. Jezero je hojně navštěvované, ale my stihli vyrazit na výlet brzy. To je obrovská výhoda spaní na parkovišti u turistických tras. Jste všude dřív, než se ostatní vyberou po snídani z hotelů a penzionů. U jezera je hotel, který je zajímavý tím, že zde na konci 2. světové války byli internovaní prominentní vězni, které chtěli Němci využít při vyjednávání na konci války. Další informace se můžete dozvědět i v článku Italské kempování jako z Instagramu
Po řádném odpočinku a obědě v obytňáčku (to se nám vážně moc líbí) jsme se přesunuli k jezeru Misurina. Na přesun k několik kilometrů vzdálenému jezeru Antorno jsme si museli počkat skoro do večera. Jel se tu totiž závod horských kol. Našli jsme si tedy parkoviště, kde jsme nebyli sami s obytňákem a odkud jsou vidět Tre Cime. Odvážili jsme se vyndat židličky a trošku kempovat a koukali jsme na ty kopce. Nádhera. Spousta aut a motorek mířila ještě dál a blíž k Tre Cime, ale když jsme v dálce viděli tuhle hodně panoramatickou silnici, za niž bychom prý zaplatili 40 Euro, tak jsme zůstali u Antorna a měli Tre Cime na dohled.
Ráno jsme se přesunuli k snad nejkrásnějšímu místu našeho putování -Passo Giau. K němu nás nějak souřadnice nechtěly dovést nejkratší možnou cestou, tak jsme se spolehli na sebe, a dojeli do sedla z údajně snadnější strany od Cortiny d´Ampezzo.
Vždycky jsme ty nádherné dolomitské skály chtěli vidět, ale takhle zblízka, to byl alespoň pro nás opravdu splněný sen. Našli jsme si parkoviště Ponte di Rocurto asi 2 km pod sedlem Giau, a druhý den jsme si na ty kopce mohli opravdu sáhnout. Cílem bylo jezero Federa. Informace z internetu sice říkaly, že alespoň první polovina je pohodová turistika, ale autora tohoto spisku jsem proklínala první 4 hodiny z 8. Ale ty panoramata… Zvládli jsme to i s Báďou a po kamenech jsme se poprvé v životě dostali do 2500 n.m. Určitě jsme zatím nic náročnějšího nešli, ale večer u štamprličky něčeho ostřejšího už se nám to jevilo docela romanticky.
Další ráno jsme se posunuli nádhernou italskou přírodou, a přes malebná městečka dojeli do Tarvisia, kde konečně došlo na nákupy. Italské sýry, Grappa, olivové oleje a mnoho dalšího… Cílem k přespání je tentokrát Lago di Predil a večerní procházka u jezera. Je to tu takové zvláštní. Polorozbořená, ale fungující restaurace a 2 parkoviště. Shodli jsme se na tom, že je to tu krásné, ale tak trošku smutné…
A ráno byl pak přesun do Slovinska od jezera Predil, a jak jinak, než sedlem Predil. Koukali jsme v němém úžasu, když se proti nám vynořil kamion z Bosny. Vůbec jsme nechápali, jak to mohl projet. Tentokrá jsme zamířili do kempu Toni nacházející se kousek od Bovce. Takže poprvé plně kempujeme (vysunujeme markýzu, vytahujeme židličky, stoleček), ve Slovinsku to asi ani jinak nejde. Slovinsko – neobjevený ráj kempařů
Řeka Soča je nádherná, ale ledová, což našemu Báďovi vůbec nevadí a cachtá se ostošest, jako ostatně všude, kam jsme doposud zavítali. Hned vedle nás je raftařský kemp, kam večer přijíždí parta Čechů, a i když je všude psáno, že noční klid je od 22.00, jeden „Pepin“ tam s kamarády huláká až do 3 do rána!!!!. Takže ráno na 100% oceňujeme výhody domečku na kolečkách (přece je nebudeme poslouchat další noc) a stěhujeme se do kempu Triglav ve vesnici Trenta. Tady je to mnohem lepší. Cena stejná, 11 Euro za osobu na noc, ale je to tu klidnější, blíž k turistickým trasám a kousínek od plážičky u řeky Soči a asi 1,5 km na parkoviště odkud se vychází na Triglav.
A je tu pondělí, den našeho návratu. Předchozí den pršelo, ale na cestu se nad námi pánbíček smiloval a zařídil sluníčko. Čeká nás Vršič pass, silnice, kterou za první světové války stavěli ruští zajatci. Jsme trošku nostalgičtí, loni jsme ho jeli na kolech z opačné strany a teď, když to jedeme obytňáčkem, sami sobě se divíme, jak jsme to mohli dát. V sedle na chvilku zastavujeme a pak sjíždíme směrem ke Kranjske Goře. Cestou míjíme krásnou stavbu kostelíka Ruská kapelica, který je tu na památku těch, kteří silnici stavěli. Ještě pár fotek u jezírka Jasna v Kranjske Goře a pak už přes Tarvisio (sýry, Grappa, olivové oleje…….) po dálnici domů.
A je to. Nádherná 15 dnů trvající dovolená se spoustou zážitků skončila. Teď ještě v pořádku vrátit uklizené autíčko. Bude nám po něm fakt smutno. „ Náš milovaný T449“ nám opravdu přirostl k srdci. Ani jsme si nemysleli, že se nám to bude tak moc líbit. Nic jsme neřešili, jen jsme se posunovali od místa k místu. Auto je perfektně vybavené a klidně by se tam vešly zásoby alespoň na 3 týdny pro naši tříčlennou posádku. Neradi chodíme po obchodech, když nemusíme, takže jsme si naplno užívali, že si vše potřebné vezeme sebou. Na Stellplatzech jsme za pár Euro doplňovali vodu a zbavili se vždy nepotřebných tekutin. To vše probíhalo samozřejmě a bez jakýchkoliv zádrhelů.
Natočili jsme cca 2000 km. První přesun byl asi 350 km a poslední kvůli počasí přes 500 km. Ale jinak jsme dodržovali vzdálenost mezi jednotlivými místy maximálně 160 km a užívali si to. V Itálii jsme se posunovali i po 30 km. Spali jsme na 9 místech, někde jen jednu noc, někde dvě, podle toho jak se nám chtělo. Svoboda je svoboda a nikam jsme se nehonili.
Celkem jsme za parkování, vodu a pár nocí v kempech utratili 1600 Kč!!!! To je fakt. Až jednou pojedeme s vnoučaty, tak určitě budeme víc v kempech, protože drobotinu na parkovišti asi nevypustíte. Přeci jen budou potřebovat hřiště, trošku zábavy, ale pro nás dva s Báďou byla varianta odlehlejších míst na spaní nejlepší.
Vykoupali jsme se v mnoha jezerech a řekách, ráno a večer, když turisté odjedou a zůstane jen pár obytňáků, je tam absolutní klid, zatáhnete roletky a závěsy a je pohodička . Jestli něčeho litujeme, tak jen toho, že jsme takhle nezačali jezdit dávno, ale my se to teď budeme snažit dohnat a příští rok jedeme určitě zase, tentokrát však na 3 týdny! Tak se nám to líbilo...
A tady původně náš cestopis končil. Ale jak to tak bývá, kdo jednou podlehne kouzlu svobodného cestování, tomu už navždy v hlavě vrtá myšlenka na vlastní domeček na kolečkách. To postihlo samozřejmě i nás. Ale jak to zařídit? Toť otázka. O novém jsme ani neuvažovali. Bohužel i starší, hodně zachované kousky byly nad naše možnosti. A levnější hodně staré kousky nás opravdu „pobavily“. Jako dobrý vtip nám dnes připadá, že jsme se na jednu nejmenovanou adresu vydali na prohlídku vybaveni papučkami (abychom nenaťapali). To byla první a poslední prohlídka hodně starých aut. Já osobně jsem zjistila,že fakt nemůžu jezdit a potažmo bydlet v autě, které má své nejlepší časy opravdu dávno za sebou. Toužila jsem po krásném vařiči Dometic, novoučkém záchodě i sprchovém koutku. Takže tudy cesta nevedla. Chtělo to něco vymyslet. Dvěma postarším živnostníkům opravdu málokdo půjčí větší sumu, nehledě k tomu, že celoživotně dodržujeme zásadu, že kvůli zálibám se nezadlužujeme. Pak bychom spláceli, ale málo jezdili. Navštívili jsme tedy veletrh v Brně pro inspiraci a hodně nás oslovila varianta obytné dodávky. Jenže ouha ani tato varianta není nejlevnější. Ale zjistili jsme, že spousta šikovných lidí si umí vyrobit obytnou vestavbu třeba i do starší dodávky. Hurá ,dobrý nápad. Šikovní jsme( a v Romčově případě konstatuji ,že říct o něm, že je šikovný je hodně slabé slovo), tak to zkusíme zrealizovat. Sehnat starší,ale motoricky spolehlivou dodávku, a do ní si vyrobit vestavbu „jako od profíka“.
A tak jsme letošek pojali jako „ROK HELMUTA“( dobré jméno pro starší Volkswagen LT35 což?). Takže příště se dozvíte, co všechno to obnášelo, jak moc jsme skřípali zuby, když něco nešlo, a jak to nakonec dopadlo.
Manželé Věrka a Romča Červinkovi
