Úterý, 28 září, 2021
spot_imgspot_img
spot_imgspot_imgspot_img

Blanka Milfait už vaří marmelády ve svém vlastním kempu! Neskutečně inspirativní rozhovor…

Blance Milfait se často přezdívá marmeládová královna. A právem. Tahle dáma totiž vaří úžasné marmelády, za které v Anglii na World´s Marmalade Awards vyhrála několikrát titul nejlepší marmelády na světě. Jak to všechno začalo se můžete dočíst v první části rozhovoru. kdyz-se-nejlepsi-marmelady-na-svete-vari-v-obytnaku/ Nyní se však podíváme na současnost, kdy Blanku Milfait můžete potkat například v jejím kempu – celkem stylově – pod Marmoladou.  Její příběh je plný odhodlání a je stejně inspirativní, jako tahle dáma sama.

Při minulém rozhovoru jsme skončili ještě přece jen intenzivně na cestách. Co bylo tím zlomem, že jste začali přemýšlet o „pevnějším“ stanovišti?

Každá loď plující kolem světa má svůj přístav. Je dobré mít místo startu a my ho hledali vysoko v horách nebo daleko na severu na nějakém soukromém ostrově. Velcí mořeplavci byli na cestách rok, dva, ale i oni pak zakotvili. Jsme na tom stejně. A protože nás čeká velká expedice z Patagonie na Aljašku, docela dlouhá, chceme se na ni vydat z… pevného domova.

A jak všechno probíhalo, začněme tím – podle čeho jste volili lokalitu?

Nehledali jsme lokalitu, konkrétní zemi ani kvalitu domu, ale rozlehlost „soukromí“ a klid, výjimečné povětrnostní podmínky, tedy pořádné zimy, bouřky a čistý vzduch i vodu. Našli jsme nakonec po letech ostrov s domem v severním Norsku. Vše daleko od lidí a soukromé. Dobrá cena, vše pasovalo, jen ty minimušky…  Když jsme začali vyjednávat smlouvu, ozvali se z Dolomit, kde jsme kdysi nechali vizitku a tím, že až budou chtít prodat, ať se ozvou. Ty minimušky tam nejsou. Cena byla sice mnohonásobně vyšší, ale hory měly vždy u nás přednost před oceánem. 

Marmodala a marmelády, není v tom určitá symbolika?

I to hrálo svoji roli. (smích)

Reklama

Vím, že jste v této oblasti dokonce dost dramaticky a kuriózně porodila, můžete nám to přiblížit?

Bude to znít až neuvěřitelně, ale… Porod přišel o chvilku dříve, akorát jsme měli odjet do Benátek, kde muž pronajal dům kousek od Piazza San Marco a od porodnice, když přišla do Dolomit pekelná běsnivost. Uragán Vaia, pustošil, ničil, zabíjel a naší samotu odřízl od světa na týdny. Když se z břehů vylila řeka, co nám protéká pozemky, přišel starý soused, jediný, co tam s námi žije, brečel, že prý všichni umřeme. Já začala rodit. Helikoptéra nemohla vzlétnout a tak dorazila místní záchranná služba. Odhodlaní horalové, nic je nezastavilo. Muže jejich obětavost tak dostala, že se k nim po kurzech a školeních po několika měsících přidal.

Tím to ale nekončilo, viďte?

Sanita ujela jen pár kilometrů, silnice byly zavaleny strženými svahy, kamením a kmeny. Apokalypsa. Tam jsem porodila. Na cestě. Pak nás z druhé strany jinou sanitkou dostali do nemocnice do Belluna, ale peklo v Dolomitech pokračovalo. Doma byli bez proudu, telefonů i informací. Představte si, než vypadl signál, volali muži v porodnice, že syn nedýchá dobře a musí do jiné nemocnice na jipku a že žádají souhlas. V ten moment se signál ztratil. Stále pršelo se sněhem, stromy okolo padaly, byla to tragédie. Zůstali jsme dlouho bez pomoci, vojáci nikde a Alpští záchranáři až po několika dnech přinesli vysílačku, překvapeni, že žijeme. Dolomity se z toho dodnes nevzpamatovaly.

Ale drama stále pokračovalo…

Muž si zabalil bágl, a že za mnou půjde přes hory, dcerky nechal s puškou, baterkou a zásobami doma s Baruškou. Měl před sebou nějakých 90 až 100 kilometrů podle situace. Po několika kilometrech už byl po prsa ve sněhu. Vrátil se a druhý den ráno prolezl jako první zaplavenými tunely, aby se dostal k pomoci. Dole to všude hlídali policisté a vojáci, zóna byla v zákazu vstupu. Lstí prošel, ukradl auto a dojel za mnou do porodnice. Tím autem jsme se vrátili pod hory a šli pěšky domů. Já byla týden po porodu a dala si noční vysokohorskou túru, přeci jen bydlíme v 1500 metrech nad mořem. Muž totiž slíbil dcerkám doma čekajícím, že do noci maminku přinese třeba na zádech. Syna nám dali až další dny. A hrozně se divili, proč nechceme evakuovat, ale vrátit se do toho pekla. Pak přijela první pomoc, první novináři, armáda a po měsíci se hory otevřely i turistům. Těm, co se jezdí dívat a fotit z okének aut bouračky a katastrofy.

A proč vůbec padla volba právě na to pořídit si kemp?

Kemp je součástí světa cestovatelů. Ale my nekupovali prvotně kemp, ten je vedlejší produkt projektu (smích), my koupili dům pod stěnou Marmolady, nejvyšší hory Dolomit, kouzelné místo s pozemky a říčkou. Ráj pro naše děti. Proto.

Reklama

Jednalo se o hotovou stavbu, nebo jste budovali?

Kemp sám o sobě stál, včetně našeho krásného dřevěného domu v alpském stylu, a fungoval, my jen renovujeme, doděláváme a teď se chytáme vedle ve svahu postavit úžasnou restauraci.

Co vlastně všechno musí člověk udělat, když se rozhodne zařídit si kemp a navíc v zahraničí?

Zařídit si ho od píky je složité, zvláště pak ohledně povolení. My jsme v UNESCO, v parku, v zóně velmi střežené, takže starosti s vodou, odpady a elektřinou jsme měli vyřešené předem. Spíše jde o tu implementaci do italského obchodního prostředí. To byla a je stále rána. Pro Středoevropana je to absurdní svět.  

Na jaká největší úskalí jste v tomto smyslu naráželi?

Měli jsme obrovské plus v tom, že muž má italské občanství, má tam trvalé bydliště. Ne neuvěřitelné, jak moc to pomáhalo, ačkoli jsme v EU my i oni. Bez těchto vstupních hodnot bychom neměli doklady, účet ani pevnou linku. Nemluvím o pojištění, přihlášení auta a tak dále… Itálie je svět stupidní byrokracie, to především. Co v Čechách na úřadech zvládnu za den, dva, tam řeším rok, dva. Extrémní daňové zatížení a náklady (účetní, právníci, odvody a dodavatelé). A třeba takové drobnosti, jako: na Pohoří na Šumavě jsem měla 30 000m2 pozemků a platila 400 Kč daň z nemovitosti, v Dolomitech za menší pozemky platím 130 000 Kč ročně.

Můžete nám obecně přiblížit celý proces vybavení kempu?

Mám tu výhodu, že jsem poznala při cestách a cíleně více jak stovku evropských kempů ve všech zemích kontinentu a nemálo afrických. Od děsu a bídy Bulharska, po pohodičku Norska až po těžký dolomitský luxus Sextenu. Vím, co klient žádá, a na druhou stranu vím, co mu chci nabízet. Dodavatelů je dostatek a tak stačí najít vlastní cestu, target a formu nejen prodeje a prezentace (my se účastníme největších veletrhů cestovního ruchu v Evropě například), ale i ukotvení na trhu. Tato část nás ukrutně baví a náš tým v čele s provozní ředitelkou Erikou ji zvládá na jedničku.

Reklama

Kolik se vás o obsluhu kempu vůbec stará?

Jsme jediný lokální zaměstnavatel, který dává práci na dobu neurčitou a celoročně. Ani jedna z těchto hodnot není v Dolomitech v cestovním ruchu běžná. Lidé se berou jen na několik měsíců ročně, a mnozí tak pracují celý život, a třeba i co rok to jiné místo. Náš tým čítá desítku zaměstnanců, část Italové a část Češi.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Není moc ukázkový co do provozu kempu. (smích) Se třemi dětmi, psaním knížek, domácí školou pro starší dcerku, se závody, na které jezdíme a které také v Dolomitech pořádáme, a se stálým vařením marmelád a poměrně často na cestách za veletrhy nebo na různé natáčení, rozhovory a jiné PR aktivity, už nejsem pro kemp tím nejdůležitějším. Ale i tak pracujeme co den od 7 do 20 já, kdy děti chodí spát. Muž dělá o moc déle. Nejsou dny volna a majitelé pracují vždy víc, než zaměstnanci. (smích)

S jakými největšími starostmi se potýkáte?

Neukáznění turisté. Na recepci mám špičkovou kolegyni, dobře vzdělaná, čtyři jazyky, mladá slečna. O provoz technicky se stará další Ital, řídí v místě i horskou službu, machr. Oba se shodnou, že nejhorší klient kempu je Ital. Arogance, sebestřednost a nárokování si neúměrného. Kdežto „cizinci“ jsou téměř vždy v pohodě a nadšení, Češi, až na jednoho vola loni, vždy super duper! Pak už nás nic moc netrápí. Laviny jsou součástí života, stejně jako metry sněhu, vlci a samota po většinu roku. Takže ok.

A co vám naopak dělá největší radost?

Děti. Naše děti. Žijí vysoko v horách, pijí vodu z ledovce, baští to nejlepší, co příroda, farmáři a naše latifundie dají, permanentně v pohybu, nulová socializace a tuhé zdraví. Co víc si přát…?!

Reklama

Jste skutečně přímo v přírodě, nemáte třeba starosti se zvířaty? Zmínila jste už vlky…

Vlci, když mají hlad, hodují i v kempu. Děti pak ráno odklízejí ze sněhu zbytky kamzíků, srnek… Na jaře nám několikrát sežerou osazenstvo dětské minizoo lišky, a černé zmije, lesklé jako ocel, se z jara protahují po parkovišti i všude okolo. Hodně se okolo loví a děti baví stopování i pozorování zvěře. Za námi už je jen divočina, ne běžná „příroda“, a žádní lidé okolo, mimo ty 3 měsíce sezony. Kouzelné místo… Opravdové.

Označila byste provoz kempu za náročnou práci?

Po technické stránce je to ok, to chlapi zvládají. Ekonomicky je to naprosto šílený, ale baví nás to (smích), byrokraticky tragédie a práce s lidmi? Milujeme to tam (nejen my, ale i naši zaměstnanci), milujeme to tam násobně, když sezona skončí a jsme tam měsíce sami. Pravda, neinkasujeme v to období, ale my tam šli žít, až vedlejší efekt je podnikání. Kdyby na to přišlo, mohu ten kemp i zavřít a budeme mít nááádhernou horskou chatu!

Jak byste nám svůj kemp tedy představila?

Dokonalá oáza klidu, čisté přírody a pečlivých služeb pod nejvyšší horu Dolomit.

Fungujete celoročně? Jak se kemp proměňuje v jednotlivých ročních obdobích?

Ano, jsme otevřeni celý rok, vlastně proč by to mělo být jinak, žijeme tam, tak nikoho neodmítneme. V Dolomitech je krátké léto, cca měsíc a týden, dva. A to v červenci dost cedí. Teploty nejsou přes 25 nad nulou a v noci se krásně vyspíte při deseti stupních. Jaro začíná pozdě, sníh mnohdy leží i počátkem května, ale pak přijde milý červen a vše se prohřeje. I ty zmije. Zimy jsou dokonalé, zažili jsme ji pětiměsíční s 2 metry sněhu… I to je důvod, proč jsme tady. Opravdové zimy. Poslední část roku je babí léto a podzim. Dokonalý čas. Prší málo a často vůbec, modré nebe od ráda do večera, na tričko, barvy nejbarevnější a na treky prostě není lepšího času!

Reklama

Na co se napříč ročními obdobími tedy mohou těšit hosté?

Jarní přísliby, v poupatech vzácné orchideje a na konci jara nejtěžší evropský závod v běhu do vrchu, Marmolada Super Vertical, který pořádáme; pak letní toulání po nejkrásnějších horách planety, kdy vás nebude nikdo buzerovat za krok mimo cestičku či bivakování na vrcholcích, podzimní vůně a dokonalé ticho vůkol s krásnými grilovačkami místních specialit; zima je nejen bílá a ostrá, ale i sportovní, protože máme vlastní certifikovanou běžkařskou trať, tři okruhy, půjčovnu lyží a sněžnic také. Udržujeme famózní okruh po okolí pod jižní stěnu Marmolady na sněžnicích a hosty na sjezdovku – mimochodem nejdelší v Dolomitech a na ledovci – vozíme z kempu sněžným skútrem. Zpět dojedou ze svahu samospádem. (smích) Máme super bar s dobrotama, pizzou a vlastníma grappama, no a těšit se mohou naši hosté… i na mě. (smích)

U vás tedy ale vede babí léto?

Ano, protože je indiánské a zima, protože je drsná a dost nebezpečná. Laviny nám padají „na dvůr“ denně, to samotné je zážitek na celý život.

Kdo vůbec jsou nejčastěji vaši hosté?

Majitelé obytek a přívěsů, stanaři, horolezci z celého světa, podle zemí pak hlavně Češi, Francouzi, Španělé, Slováci, Slovinci, Němci a Holanďané, Italové. Lidé, kteří milují opravdovost base campu v srdci Dolomit. Však jím geograficky jsme.

Pravděpodobně zažíváte i kuriózní situace?

Asi, v jistém úhlu pohledu, je kuriózní celý ten život tam. Například, když lavina na měsíc odřízne naše údolí a holčičky i na ni chodí sáňkovat, když muž v místě zachraňuje životy turistům i místním, a práce nám stojí, když za námi chodí lidé z vesnic a městeček dole pochopit, co tam v tom zapomenutém kraji hledáme, a poděkovat. Tisíce kilometrů tam za mnou jezdí i zákazníci pro marmelády, novináři a televize a já se jim mohu klidně schovat. (smích)

Reklama

Kolik času vám zbývá na soukromý život?

Můj život nemá soukromou část už deset let, už na Šumavě to bylo na 98 % práce, pak s marmeládami a celým tím cirkusem okolo, díky médiím a knížkám soukromí zmizelo.

Jak se líbí v zahraničí a takto hodně v přírodě dětem?

Pro život dětí tam a podle nás jsem do Dolomit hlavně odešla. Třetí prcek se v místě narodil, děti mají bydliště i doklady pod Marmoladou a říkají tomu DOMA. Nedovedu si představit jim tu přírodu vzít. Mají svoje jezírko, ryby, zvířata, mají tam přátele i tu divočinu. Začínají se věnovat aktivně běžkařskému sportu. Jsou tam šťastné, dokonalé šťastné. Učí se italsky, do školy ani školky nechodí, mají ji doma a rodiče jsou na dosah.

Dovedete si ještě představit, že byste se vrátila a žila v Čechách?

Vidíte, právě v tyto týdny jsme si v Čechách pořídili novou základnu. Příští rok se účastním Světové výstavy EXPO v Dubaji a otevírám tak v Čr novou manufakturu a zastoupení. Dlouho jsme pátrali, kde by to bylo nejvhodnější, hledali i velké pozemky a podnebí k pěstování, naše rodina je stále větší a produkce i prodej vyžadují… No, od října nás najdete, pokud nejsme v Dolomitech, na renesančním zámku Zalužany, na hranici Středočeského a Jihočeského kraje. Otevíráme tam i prodejní expozici, didaktickou marmeládovnu a máme krásné ubytování v několika komnatách. Nevracíme se žít, ale být. (smích) Zámek je sice protiklad našeho života v Dolomitech, leč velmi milý a vkusný a… Prostě dobrej tah.

Marmelády tedy neopouštíte. Mohou si je dopřát třeba hosté v kempu?

Jasně, dokonce jsme tam se švýcarskou a rakouskou televizí natočili super dokument o vaření nejlepších světových marmelád pod Marmoladou. A prodáváme je v našem baru El Morbin, nikde jinde na světě nejsou k sehnání. Vlastně, teď už i na Zalužanském zámku.

Reklama

Vznikla právě pod Marmoladou nějaká unikátní příchuť?

Stopro, lesní jahody s grappou, borůvková s naším medem… Navíc tam produkujeme i hořčice a právě ty ochucené grappy. 

A co vaše psaní, máme se těšit na něco nového?

Píšu čtvrtou knihu, měla by vyjít 2020 a pak hned do Afriky za pátou knihou a třetí expedicí. (smích)

To jsou tedy přibližně vaše plány do budoucna?

Ten seznam je tak dlouhý, že by se sem nevešel. Ale na prvním místě je rodina, její harmonie, soudržnost. Domácí škola dcerek, jejich závodění a sny. Snít je totiž třeba, protože jen ten, kdo sní, se naučí létat. Já to už umím.

spot_img

Související články

Reklama
spot_img

Nedávno vydané

spot_img
spot_img

Štítky

spot_img