Neděle, 4 prosince, 2022

Výlet za Severní polární kruh a zpět II. část

„Caravaning“ se dá provozovat všelijak. Není tedy nutné mít k tomu přímo karavan, stačí vzít sůj automobil, upravit jej na spaní, nezapomenout na své nadšení a vyrazit! A právě o tom je tento cestopis. Přeji krásné čtení.

Pokračování prvního dílu cestopisu Výlet za Severní polární kruh a zpět. 

8. 7. 2009 – středa (2.190 km)

V noci trochu sprchlo, je zamračeno, ale teplo. Snad nebude pršet, když nás čeká takový zážitek, jak Jan slibuje.

Prekestolen! 

Kolem půl 10 vyrážíme na tůru na „kazatelnu“ Prekestolen. Je to skalní plošina cca 600 m na m. spadající do Lysenfjordu. Informační tabule doporučuje dobrou obuv, pití, teplé prádlo. První část cesty vyfuníme do kopce lesíkem, pak následuje pozvolná cestička po hatích.

Ovšem to co objevilo ve výhledu se tak poeticky nejeví. Stezka 200 m převýšení po ohromných šutrech. Nejprve skáčeme jako kamzíci, potom jako chcíplí kamzíci. Je to síla! Stále to nemá konce.

Jan ze strachu prchá napřed a za ním funí naše zdivočelá smečka. Pak ještě mírný kopeček po skalních plošinách a konečně cíl! Jan raději vyleze ještě o pár metrů výš, protože na něj srší nadávky. Ovšem pohled dolů, do fjordu a nádherné počasí vše vynahradí.

Pro vychutnání pohledu dolů si leháme na břicho, protože vestoje trne celé tělo. Jan se k naší zdivočelé smečce zatím neodvážil přiblížit. To netušíme, co nás čeká na cestě dolů. Peklo! Proti nám davy turistů, slézáme šutry. Klouby už nám ani nevržou, prostě nejsou. Jsme jak parta tělesně postižených. V polovině cesty se rozhoduji, zda pokračovat, či zde zemřít.

Naštěstí, tedy jak pro koho, jsou na parkovišti sprchy. Všichni se vysprchovali vlažnou vodičkou a na mne zbyla pouze studená sprcha bez nástavce. Umím si představit rozpačitou Emu, která mě před sprchami hlídala a musela čelit překvapeným výrazům kolemjdoucím na zvuky, které se ze sprchy ozývaly. Smyla jsem tolik soli, co ani Miluška v pytlíku neměla. Zaplatíme za parkoviště 80,-NoK a pokračujeme po silnici č. 13.

Musíme najet nějaké kilometry, neb čas kvapí a cesta neubíhá. V Nesviku jedeme trajektem. Cestou na Odda jsme narazili na nádherné vodopády.

S odpočívadlem je trochu problém, ale kdo si počká, ten se dočká. Odpočívadlo s teplou vodou je zde. Celou noc světlo. Sedíme a probíráme zážitky do půlnoci.

9. 7. 2009 – čtvrtek (2.417 km)

Trochu se ochladilo, tak si přispíme. Jdu vykonat očistu, poté obejdu odpočívadlo a naleznu propíchnutou plzeň od včerejška a luxusně posnídám.
Jedeme stále po silnici č. 13. Čekají nás dva trajekty (107,- a 88,-NoK).

Cesta pokračuje bez problémů. Silnice sice I. třídy, ale jako v Nepálu. Projíždíme asi 50 km cestou tunelů. Jeden je dokonce 25 km dlouhý, prý nejdelší v Evropě. Jsou zadarmo a ten nejdelší je vylepšený o barevně osvětlené síně pro rozptýlení usínajících řidičů. Náš cíl je Geiranger. 

Zvolíme silnici č 15 na Lom. Vypadá to na jeden a půl proudovku. No, hrůza! Ale ještě, že jsme tuto trasu zvolili. Asi v polovině cesty se nám naskýtá úžasná podívaná.

Projíždíme hory ve výšce asi 1.000 metrů. Je tu plno sněhu. Honem se běžíme do sněžného pole vyfotit a posíláme emesky ze slunné dovolené.

Kolem nás jsou jezera plná ker. Pak klesáme dolů do nádherné krajiny. Během dne jsme projeli Jadran, Alpy a Kanadu. Asi 70 km před Geirangerfjordem budeme nocovat na odpočívadle. Počasí se mění, ale zatím fajn. Povečeříme rum, fernet a pivo.

Ema se nám svěří, že cestou utrpěla dvě zranění a má dvě boule. Hezký pohled. Jednu utržila na invalidním hajzlíku, kdy se jí vymrštilo podpůrné madlo a švihlo jí do hlavy, druhou si udělala o plast v autě, když do něj nastupovala šipkou.

Večer, jako stejně jako v ten předchozí, se ozývají zvuky všeho druhu. Zatím bez zhmotnělých následků.

10. 7. 2009 – pátek (2.793 km)

Příjemná noc nám umožnila dlouhý a vydatný spánek. Ráno je chladné a větrné. Přece jsme už docela daleko na severu.

Snídaně, očista a jedeme do Geirangeru. Zatím toho moc nevidíme. Je mlha a poprchává. Serpentýny plné můstků a vodopádků a sjíždíme dolů k přístavu.

Koupíme si lístky na projížďku lodí po Geirangerfjordu. Máme ještě čas, loď vyjíždí až v 15:00 a je půl 12. Jdeme po městě prohlédnout malebné obchůdky. Prostě jdeme po obchodech a záchodech a pak už honem na molo.

Projížďka fjordem je úžasná, spousta vodopádů. Nejznámější je Sedm sester. Kolem jsou všude skály, které při troše fantazie něco připomínají. Nádherné rozkvetlé louky. Dokonce i meruňkový sad. Na skalách je několik zemědělských usedlostí, kde sedláci museli, když šli do práce uvazovat děti za nohu ke stromům, aby nezahučely do vody.

Do přístavu se vracíme úplně vymrzlí, tak jdeme na zmrzlinu. Z Geirangeru pokračujeme „Cestou orlů“ a pak „Cestou Trollů“. Jsou tu moc krásné přírodní scenérie, bohužel trochu ji kazí počasí, hlavně mlha. Všude jsou značení: „Pozor losíci“, ale zatím nikde nic.

Asi 100 km před Trotheimem narazíme na Shell Motel s úžasnými sprchami. Celé procesí, s ručníky a spodním prádlem v podpaží, putuje do přízemí motelu. Zpět vylézáme čistí a usměvavý.Asi 11 km před Trotheimem spíme na odpočívadle u Shellky. Celou noc prší. Máme problém si i odestlat. Ale díky cviku je odestláno za 5 minutek. Dobrou noc.

11. 7. 32009 – sobota (3.212 km)

Ráno stále prší. Měli jsme na programu prohlídku Trotheimu, ale díky počasí a časovému skluzu razíme směrem k severnímu pólu, respektive polárnímu kruhu. Chtěli bychom dnes ujet alespoň 600 km. Celý den jenom jedem, kromě pár zastávek za účelem nákupu potravin.

Ujeli jsme 500 km a asi 50 km před polárním kruhem na odpočívadle rozbijeme tábor. Místo je moc pěkné, bohužel pouze suché WC, ale čisté. V noci už není ani šero. Prostě 24 hodin den.

 12. 7. 2009 – neděle (3.714 km)

Vstáváme dost pozdě. Všichni se myjeme v přidělených 2 dcl vody, jenom Ema se pouze navoní. Po snídani pokračujeme dál na sever.

Severní polární kruh překračujeme po najetých 3.767,5 km od začátku naší cesty. Je 10:15. Teploměr ukazuje 11 stupňů, kolem sněžná pole.

Mezi plochami sněhu je samé kamení, skoro žádná vegetace. Je tu pouze pár milníků, které značí atraktivitu místa. Projdeme pěkné větší „íčko“. Vše je neuvěřitelně drahé. 

Cestou zpět do civilizace pokračujeme po E06 a pak následuje zlom na silnici č. 77 a vracíme se pomalu domů. Do Švédska to máme asi 30 km. Cesta Švédskem vede po rychlostní silnici 95 a pak po 94 na Lulea. Jenom lesy, jezera a stáda sobů. Konečně trochu rozptýlení.

Pokračujeme naprosto rovnou magistrálou, odpočívadla řídnou, nikoho nepotkáváme. Projedeme městem Lulea, kde se chceme projít, ale není tu nic mimořádného. Tak jen projížďka autem. Pokračujeme po E4 na Kalix.
Konečně odpočívadlo s WC. Je tu vidět dle WC vysoká návštěvnost. Rozbíjíme lager. Šíleně obtěžujou komáři a je hrozné dusno.

13. 7. 2009 – pondělí

Je půl 1, kdy poklidný spánek vyruší Zbyňkův nastupující infarkt. Okamžitě všichni řešíme vzniklou situaci dle svých možností. Jan oslovuje odpočívajícího řidiče odtahovky, která přivolává okamžitě lékaře, jeho přítelkyně poskytuje Zbyňkovi první pomoc.

Přijíždí sanitka, vysvobozuje Zbyňka ze zajetí komárů a odváží jej do Kalixu do nemocnice. Balíme se a jedeme za nimi. Řidič sanitky nám jede naproti, abychom nezabloudili. Čekáme na „jipce“. Všichni třetí den bez sprchy, no hrůza.

Personál nemocnice je úžasně milý. Sdělí nám, že si tu Zbyňka nechají. Jedeme tedy do místního kempu. Pod rouškou noci, tedy světla projíždíme recepcí. Uložíme se tak nějak a snad dospíme noc. Ráno po 8 máme být v nemocnici.

13. 7. 2009 – pondělí

V 7 hodin vstáváme. Jan domluví s uklízečem možnost sprchy. Použil asi nějaké donucovací prostředky, ale my konečně můžeme mezi lidi.
Jedeme do nemocnice. Tam nám sdělí, že se nejednalo infarkt, ale o záchvat anginy pectoris. Musí ještě udělat nějaké krevní testy, aby vyloučili poškození srdce. Máme přijít ve 4 odpoledne.

Táboříme na parkovišti před nemocnicí, jako by nám hospitalizovali cikánskýho krále. Jdeme se tedy radši projít po Kalixu. Prolézáme obchody. K obědu si koupíme kuře za 40,-SeK.

Na parkovišti před nemocnicí obědváme a jdeme se znovu projít. Konečně čtvrtá, ale vše se protahuje na šestou. Konečně si můžeme oddychnout. Zbyňek je v pořádku. Šťastná náhoda tomu chtěla, když v nemocnici pracuje český lékař z Děčína. Prostě k nezaplacení. Tento lékař nám navrhl, abychom nepokračovali dále do Finska a přes Pobaltské republiky a Polsko domů, ale abychom se vrátili domů Švédskem.
Dal nám na sebe telefon s tím, že nám pomůže kdykoliv na území Švédska. Za to mu patří moc velké poděkování a celému personálu nemocnice v Kalixu.

Nemá smysl se někam dnes hnát, tak se vracíme do kempu. Zaplatíme 100,- na naše kč za auto a dvě osoby. Ubytujeme se na krásném plácku mezi stromy, ale zase ti komáři. Domluvili jsme se na cestě po východní straně Švédska.

14. 7. 2009 – úterý (4.330 km)

Dobře jsme se vyspali a sprška taky proběhla. Ve městě vyzvedneme v lékárně Zbyňkovi léky. Ještě kupuji z důvodu velkého úbytku piva 6 třetinkových Staropramenů za pouhých 480 Kč v přepočtu.

Jedeme po silnici E4. Dle turistického letáčku jsme zjistili, že máme při cestě losí farmu. Farma se nachází za Umea, na Bjurnholm.
Tedy odbočka z E4 na E12 a pak na 92 a kousek Bjurnholmem jsme v cíli.

Losí farma.

Vstup 120,- SeK. Malé muzeum a hlavně výběhy s losíky a jejich miminy. Vše přístupné. Každý si může losa pohladit. Miminka jsou rozkošná, mají neuvěřitelně dlouhé řasy. Dospělý los je monstrózní. V kohoutku dosahuje skoro 2 metry. Jejich srst jsou spíš štětiny. Jsou hodně krotcí a zmoření vedrem. Ošetřovatele je chladí studenou sprchou z hadice. Stálo to za to. Pár suvenýrů a znovu zpět na E4. Nocleh nacházíme u švédského „GoldenGate“. Odpočívadlo je s WC a teplou vodou.

15. 7. 2009 – středa (4.913 km)

Ráno jako každé jiné. Kolem nás všude mlha, ale nad ní svítí slunce. Dnešní cíl je Stockholm. Musíme urazit 400 km. Je poměrně horko. Na tempomatu 110 km/hod. a monotónní švédská dálnice. Na dálnici u Eurostopu, asi 30 km pře Stockholmem, obědváme za 70,-SeK a sprchujeme se za 10,-SeK.

Kolem páte jsme ve Stockholmu. Centrum trefujeme poměrně snadno. Parkujeme v podzemním parkovišti. V centru právě probíhá demonstrace za práva opálených.

Naštěstí v historickém centru je klídek a pohoda. Stockholm je krásné a klidné město. Má úžasnou polohu s ostrůvky a poloostrovy. Zvenčí obdivujeme královský palác. Krásná je procházka po pobřeží. Samé obytné jachty, restaurace na molech… Tak tedy sbohem a my jedeme dál.

Trochu nervy při výjezdu z města, kdy se poměrně slušně značenou cestu dopravním značením ignoruje Hynek a snaží se prosadit cestu podle navigace. Konečně naše oblíbená E4. Je půl desáté. Ještě, že je tak dlouho vidět. Spíme u benzínky 20 km za Stokholmem.

16. 7. 2009 – čtvrtek (5.406 km)

Ráno nás budí neuvěřitelný ruch. Všude kolem nás haranti a snídající Finové. Je teprve půl 7. Koukají po nás, div nám nevlezou do pelechů. Chtě nechtě vstáváme.

Odpočívadlo je stále plné rozeřvaných rodinek. Doplníme tedy zásoby vody, ti z méně kvalitními vozy i PHM, a pokračujeme k domovu. Aby cesta nebyla tak stereotypní, zpestřujeme si jí prohlídkou Helsingoru.

Vylezeme k pevnosti, dáme si zmrzku, utratíme poslední švédské koruny a pomalu se suneme k trajektu do Dánska.

V Dánsku jsme za 20 min. Na odpočívadle za Kodaní si dáme večeři a sprchu a pokračujeme v cestě. Stíháme ještě trajekt z Dánska do Německa.  Máme štěstí, protože si na trajektu užijeme nádherný západ slunce.

Po německé dálnici hltáme kilometry. Na odpočívadle 160 km před Berlínem připravíme nocleh a padáme.

17. 7. 2009 – pátek (5.820 km)

Ráno vstáváme v 7:00. Za přihlížení spoluparkujích uděláme z našich ložnic zase auta a jdeme do bufíku na snídani. Smažená vejce se šunkou, houska, káva za 5,50 Eu.

Pak už cesta ubíhá podle známého scénáře. Pár zastávek na čůrání, občerstvení a pak už: „Ahoj, a někdy příště!“

Poděkování všem posádkám za skvělou dovolenou, náladu a trpělivost! Děkujeme našim autíčkům, že se stala na 14 dnů naším domovem a vše vydržela bez sebemenších problémů!

Posádky:
Z a J s vozem V70 (416 litrů nafty)

H a E s vozem V850

J a L s vozem V40

Ujeli jsme 6.500 km

PS: chtěl bych též poděkovat za skvělou dovču, která je už dávnou historií a kterou řadím ve svém životě za tu nejlepší. Poděkování směřuji i výborné partě lidí, kteří jsou bezva potrhlí, jako jsme s Blondýnou, a nebojí se třeba i pár dní pěkně smrdět za cenu, že vidíme něco neuvěřitelného.

Kamarádi ještě jednou DÍKY.

spot_img

Související články

spot_img

Nedávno vydané

spot_img