Týdenní vandr po Polsku na Mazury a zpět

Tak mi zase v mé mailové schránce přistál nejenže moc hezký email od jednoho z vás, ale také cestopis. No, a protože mi Zdeněk napsal „Děkujeme za krásné stránky o kempování, které jste vymyslela a které sledujeme. Jsme sice už úplní senioři, ale jezdíme rádi a snad nám to ještě nějaký čas zdraví dovolí. Naše VW T5 máme rádi, říkáme mu Matylda… a protože si myslím, že by bylo spravedlivé také něco málo za nás nabídnout, tak jsem napsal pár postřehů z našeho putování po polských Mazurech“. Já na to říkám – Zdendo a Helenko, moc děkuji a samozřejmě s radostí tento cestopis uveřejňuji! Tak kdo z vás pojede stejnou cestu?

Vloni, začátkem září 2019, jsme s mojí ženou a s naším malým VW T5 vyjeli kempovat do Polska. Naším cílem bylo poznat kraj Mazurských jezer. Nebudu se proto zdržovat popisem cesty přes Polsko do Mikolajek, kde jsme poprvé zakempovali. Po přejetí pohraničních hor není, pokud vynecháme města, příliš zajímavého k vidění. Silnice jsou z velké části opravené nebo nové, především pokud jde o zatížené hlavní komunikace, dálnice a okolí měst. V pohodě jsme těch 800 km přejeli za den. To však platilo až od okamžiku, kdy jsme dojeli k Olštýnu. Tam se krajina se stala divokou, zelenou a krásnou. Musím napsat, že Mikolajky se nám osvědčily jako výborné místo pro první přenocování a první seznámení se s zdejším krajem. Kemp Wagabunda je nevelký a navzdory svému jménu čistý s funkčním a čistým zázemím za rozumnou cenu.

Reklama

Mikolajky (mapa) jsou krásné a malé historické městečko ležící na břehu obrovského Sniardwického jezera s příjemnou atmosférou, velkým množstvím hospůdek s výborným jídlem za ceny srovnatelné s našimi. No a hlavně s nádherným okolím. Nakonec jsme tu zůstali déle a podnikli dva výlety po okolí na elektro kolech. Tato stránka naší dovolené ovšem nakonec téměř vzala za své. Cyklostezkou se v tomto kraji rozumí cokoli. Jenže jízda v hlubokém písku lesních cest, nebo po cestách s vyježděnými kolejemi od traktorů a nekončícími úseky s příčnými drnčícími rýhami – roletami, to vůbec není příjemný zážitek (v případě nutnosti doporučuji upustit pneumatiky)… A když se dostanete na „okresku“, míjí vás auta tak nebezpečně, že si jízdu rychle rozmyslíte. Skutečných cyklostezek jsme v této oblasti odhalili tak 5 %, především v opravených centrech měst.

Na druhou stranu, i na začátku září se zde dalo koupat na upravených plovárnách a občas i v malých rybářských přístavech na divokých březích jezer, nekonečně dlouhých, porostlých rákosím ale s čistou vodou. Osídlení je zde velmi řídké, pokrytí infrastrukturou tedy také, ale příroda nádherná.

Výlet na kole na místo šíje mezi dvěma jezery (Sniardwického a Luknajno), kde jsou na obou březích rozhledny, takže můžete obdivovat floru i vodní ptactvo, jsme nakonec zvládli. Je tam i hospůdka a parkovišťátko. Leč, po návratu jsme si připadali, jako bychom ujeli 100 km. Odpolední koupel v jezeře a výborná večeře v přístavu nás pak postavila opět „na nohy“.

Další den jsme pokračovali krajinou jezer, lesů, luk a krásných chaloupek do Gyzicka (mapa). Protože pršelo, navštívili jsme toto městečko, prohlédli si místní pevnost a taky jsme viděli, jak zde, v této jezernaté krajině, fungují otočné mosty. Jezera spojuje mnoho kanálů a ty jsou určeny k tomu, aby po nich mohly projíždět lodě, především pak rekreační plachetnice. Někde jsou nízké, jinde otevírací nebo otočné mosty. Všechny lodě mají proto snadno sklopné stěžně, což je pro pohyb mezi jezery podmínka. Otočný most v Gizycku je památka a je zajímavý tím, že otočit jej je možné pouze ručně.

Reklama

Naší další zastávkou byl areál „Vlčí doupě“, který nechal vystavět Hitler na počátku II. světové války. Bylo to myšleno jako pevnost, která měla sloužit k velení operaci Barbarossa, tedy velení východní frontě. Torza bunkrů s popisem, rozvaliny betonových bloků (silných tipl bych si 4 – 5 metrů) ukazují, jak směšné a hloupé bývají plány diktátorů všeho druhu. (Klára se o něm zmiňovala tady). Obrovská investice nakonec sloužila Hitlerovi jen pár týdnů. V okamžiku, kdy do ní vtrhala Rudá armáda, byly všechny betonové zdi k ničemu. Ještě jedna zajímavá historická událost je s tímto místem spojena. Právě ve zdejších místnostech se plukovník GŠ Claus Schenk von Stauffenberg pokusil o atentát na Hitlera. I tyto okamžiky jsou zde pečlivě popsány a vysvětleny, což mě velmi zajímalo. V areálu je také restaurace a další zázemí. Za parkoviště se platí. I tak doporučuji všem, kteří se o dějiny druhé světové války zajímají, aby se tu na půl dne zastavili.

Foto: Kempujeme s Klárou

Krásný nocleh jsme pak nalezli v kempu Tumiany (mapa), docela blízko Olštýna, kam jsme se chtěli také podívat. Pokud bych to měl napsat jednoduše, tak tento kemp na břehu jezera Tumianskego byl nádherný. V září tu bylo jen málo hostů, spíš nějací rybáři, takže jsme si přírodu a klid velmi užili. Restaurace ještě fungovala, ale tu jsme nevyužili. Zázemí bylo skvělé. Samozřejmě, kryté ohniště a bar již byly zavřené. O to krásnější byly písčité plážičky, pusté malebné břehy a vodní ptactvo. Na kolo to sice úplně nebylo, ale na chvíle zde strávené nelze zapomenout.

Při naší další cestě jsme navštívili krásné historické a opravené město Olštýn. Určitě stojí za shlédnutí, jakkoli myslím, že je zbytečné abych je popisoval, na to je k dispozici dost kvalitních průvodců.

Po zážitcích z prohlídky Olštýna jsme pokračovali krásnou přírodou na JZ do kempu EkoMarina (mapa) v obci Siemiany, na břehu dlouhého jezera Jeziorak, na jehož jižním konci je městečko Ilawa. Kemp v pěkném místě, patrně nový, je součástí jachtařského přístavu. Jenom je třeba dávat pozor. Cesty v kempu jsou pískové a kemp se nachází v prudkém svahu. Kola auta se opravdu hodně boří. Jednotlivá stání jsou pak na terasách s výhledem na jezero. Ve městečku je výborná malá letní restaurace s gruzínskými i polskými specialitami a výhledem na jezero. V kempu pak nádherné koupání. Je zde i možnost zapůjčení plachetnice, nebo projížďky s místním skipperem. I na kolech jsme se zde projeli, byť to úplně snadné nebylo, právě kvůli pískovým lesním cestám.

Reklama

Rozjeli jsme se k domovu. Krajina už začínala trochu pustnout, nicméně ještě se nám podařilo zakempovat „na divoko“ u vesničky Kolatek. Tedy, ne úplně na divoko, ale se souhlasem správce malého, ale krásného rekreačního areálu na jeho parkovišti. Tato zařízení se zde nazývají „Osrodky“ a typovali jsme, že jsou to pozůstatky po nějakých stranických nebo odborářský rekreačních zařízeních. Některá jsou dnes krásná a přívětivá, jako bylo to naše, ale setkali jsme se i s tím, že jsme byli nemilosrdně vyhnáni, ačkoli tam bylo zcela prázdno.

Další den jsme si prohlédli krásně opravený skanzen lidových staveb v blízkém Olsztynku. Ony jsou ty skanzeny podobné, ale tento se nám moc líbil. Navíc jsme si připomněli, že celé severní pobřežní pásmo Polska patřilo dlouho pod Německo (Prusko) a to po sobě zanechalo mnoho staveb a taky smysl pro pořádek a čistotu. Určitě tento skanzen za návštěvu stojí. Zvláště také proto, že jeho součástí je i hezká stylová restaurace s typickými domácími jídly. Mimochodem, velmi jsme si oblíbili to, čemu se v Polsku říká surowky, což je rozmanitá, kysaná a na kyselo nakládaná přírodní zelenina. Něco jako pickles po anglicku.

To, co jsem psal o Olštýnu platí i o dalším městě na cestě, o Toruni. Určitě stojí za vidění i za nastudování místních zajímavostí. Toto významné staré univerzitní město, kterým protéká řeka Wisla, má milou atmosféru a bohatou historii. Jinak ovšem, průjezd rovinatou a pustou nebo průmyslovou částí Polska zajímavý není.

Foto: Kempujeme s Klárou

Týden se chýlil ke konci a my jsme se pomalu vraceli domů. Vybrali jsme pro změnu cestu při hranici s Německem, kolem Nisy, kde jsme ještě nebyli a zajímalo nás, jak to tam vypadá. Pro poslední dvě noci jsme dostali krásný dar v podobě kempu u městečka Wolstyn. Nádherný lesní kemp Ustronie, 3 km od překrásného malého městečka. Obojí na břehu jezera, obojí čisté s nádhernou atmosférou i přírodou. Mnoho funkčních cyklostezek, železniční muzeum, plné parních lokomotiv i s parní točnou a hospůdky a vinárničky na břehu jezera k pomazlení. Tak tady jsme si to užili a všem doporučujeme, pokud pojedete kolem, nebojte se stavit.

Reklama

Po cestě domů jsme se ještě zastavili ve vojenském muzeu v Rothenburgu, kde mají, kromě jiného, zajímavé vzorky sovětských i československých letadel. Po krátké zastávce na nově opraveném Trojmezí jsme pak už dojeli zpět do Prahy. Ujeli jsme nějakých 2500 km a bylo to moc pěkné poznávání.

Klára: Za sebe doporučuji si přečíst mé doposud publikované články o Polsku, neboť jsem přesvědčena, že v nich najdete, stejně jako v cestopisu Zdenka a Helenky, plno super tipů. – všechny si je zobrazíte TADY.

Zdenek a Helena Mrázkovi

1+