Lucie Römer, její manžel a roční syn se před časem vydali na dlouhou cestu, o které možná mnoho z vás již dlouho sní. Jejich cílem byl totiž Balkán a rozhodně nelitují, protože si přivezli nejen velkou spoustu zážitků, ale i podklady pro vydání knížky.
Lucie, kde se vzala vaše láska k cestování?
Asi to máme v rodině – můj praděda žil v Lucembursku, má babička v Itálii a mí rodiče se po padesátce opakovaně vydali sami s batohem třeba do Číny. Mě poprvé vzali prarodiče do „Jugoslávie“, když mi byly tři roky. U nás doma se s cestovkou nikdy moc necestovalo. Naši nás brali od malička na vodu, pod stan nebo sólo do zahraničí. Nic proti organizovanému cestování, třeba s CK Mundo jsme zažili dva fajn výlety, ale přece jen mě víc baví ta nezávislost a možnost dostat se blíž k místním.
A co vzpomínky na první cestu?
Ve třech letech zmiňovaná Jugoslávie. Pamatuji si oblázky, obrovský meloun se svíčkami místo narozeninového dortu a požár v horách.
Která cesta pro vás byla vůbec nejzásadnější?
V patnácti jsem vyhrála roční studijní pobyt v USA. Žila jsem tam v rodině uprostřed arizonské pouště, chytala po bytě škorpiony, zažila americký maturiťák i party mezi kaktusy. A cesty do New Yorku krátce po 9/11, Grand Canyonu nebo na texaský venkov. Každému doporučuji vyjet někam za studií aspoň na půl roku, to vás prostě vždycky obohatí.
Kdybyste měla začátečníkovi doporučit kam jet, který cíl by to byl a proč?
Nedávno jsem své syny poprvé vzala do města vzdáleného od nás asi 10 km. Procházeli jsme spolu poprvé místa, která znám desítky let, a přesto to mělo své kouzlo – všímali si úplně jiných věcí než já a mě to tam najednou zase strašně bavilo. Teď jsou cesty do dálek složitější, tak bych si klidně troufla doporučit vzít na známá místa novou společnost – a ono se z toho něco zajímavého vyvine. Moje srdeční záležitost jsou jinak Albánie, Barma či Irsko.
Vím, že jste jednu z velkých cest podnikli s ročním miminkem, co bylo tím stimulem proč vyrazit?
Můj muž pochází z Německa, kde je cestování během rodičovské poměrně běžná věc. Řada jeho přátel na cesty s dětmi vyrazila, a to nás inspirovalo. No a potom – my oba rádi cestujeme, tak jsme v tom chtěli pokračovat i se synem. Jen jsme spolu jeli poprvé dodávkou, právě kvůli dítěti.
Je to přece jen něco trochu nového, jak probíhá příprava na takový typ cesty?
Snažila jsem se nejprve najít nějaké blogy nebo knihy, ale moc jsem toho tehdy (vycestovali jsme v roce 2017) nenašla. To se také stalo později impulsem k tomu, abych vlastní knihu Balkán, bejby! o té cestě napsala. Nakonec jsme čerpali hlavně z těch německých webů a dali jsme dohromady výklopnou dětskou postýlku, seznam věcí a po poradě s pediatričkou jsme si dovybavili lékárničku.
Po všech zkušenostech, považujete tuhle cestu za dobré rozhodnutí?
Rozhodně ano! Manžel by se synem a vlastně i se mnou jinak asi nikdy nestrávil tolik času v kuse, bylo to hodně intenzivní, někdy náročné, ale rozhodně to stálo za to. Lépe jsme se poznali, byli jsme pořád venku, poznali několik skvělých lidí a viděli nádherná místa. Už se těším, až vyrazíme zas.
Nejednou jsem se setkala s názorem, že takhle malé dítě z toho stejně nic nemá, co vy na to?
Když se dneska Jonáše zeptám, zda si z cesty něco pamatuje, říká, že ne (byl mu na ní jeden rok). Ale má opravdu skvělý vztah se svým tátou. Věřím, že i ty nepřerušované tři měsíce spolu na tom mají zásluhu.
Popište nám vlastně s jakým a jak upraveným autem jste se na tu cestu vydali?
Měli jsme sedmimetrové Iveco Daily, ve kterém předchozí majitel vybudoval postel rozložitelnou z autosedaček, několik prostorných regálů na uložení věcí, kuchyňku s plynovým sporákem a lednicí a minikoupelnu s chemickým WC. My jsme de facto jen vyměnili těsnění v rozvodech vody, doladili topení, vyrobili dětskou postýlku a pořídili mobilní solární panely.
Kdyby z toho vyplynulo jedno zásadní doporučení pro rodiče s malým dítětem, kteří se na takovou cestu chystají, co by to bylo?
Pořídit si pohodlnou postel. (smích) Ne, vážně – když máte miminko, je možnost dočerpat síly plně zásadní. A právě tohle jsme my hodně podcenili, spali jsme totiž na 120 cm širokém lůžku plném hrbolů, většinou ve třech, i s Jonášem, a ráno jsme pak byli často rozlámaní všichni tři.
Jak vás vzhledem k cestování ovlivnil koronavirus?
Sleduji různá cestovatelská fóra a vím, že řada lidí dál cestuje. My z toho máme přece jen docela strach, čekáme, až nastane na cesty příznivější doba a věnujeme se rekonstrukci domu.
A závěrem tedy, jaké máte plány do budoucna?
Rádi bychom stihli ještě nějakou několikaměsíční cestu, než půjde Jonáš do školy (teď mu jsou 4). Tentokrát asi naší menší dodávkou a se stanem. Zda to bude Norsko, Balkán nebo úplně jiná destinace, se ještě rozhodne.
