Mužský pohled a navíc pohled někoho, kdo je stejně jako já Polskem nedotčený, parádně doplní naše povídání s Klárkou. Pojďme tedy zjistit, jak se liší zkušenosti a pocity obou partnerů (taková trochu reality show, viďte, i proto jsou některé otázky podobné, můžete pak porovnávat hned jak vydám poslední část rozhovoru s Klárkou) a zároveň trochu „nahlédnout pod kapotu“ a seznámit se s technickou rovinou vestavby Sven Hedin od Westfalie. Musím se přiznat, že z tohoto rozhovoru nemám vůbec radost, protože když vidím Davího reakce, tuším, že to budu prostě muset nějak zařídit, abych se mohla do Polska co nejdřív konečně podívat. A navíc mám kvůli němu hlad a nevím, kde bych si u nás dala něco podobného, co popisuje v rozhovoru!
V čem je podle tebe primárně cestování s obytkou jiné, než s vestavbou?
Ono hlavně záleží na tom, jaké obytko a jakou vestavbu budeme porovnávat. Když bych měl srovnat naši 7,5 metru dlouhou alkovnu od Carada s 6 metrů krátkou vestavbou „Sven Hedin“ od Westfalie, tak je rozdíl zásadní. Od rychlosti přejezdů a tím pádem většímu „operačnímu dosahu“ (tohle je jen 100 km, tam se ještě zajedeme podívat), přes jednodušší řízení až po parkování a stání ve městech (většinou se na délku ještě vejdete na běžná parkovací místa a přes noc parkující dodávka nikoho nezajímá). A samozřejmě větší průjezdnost i manévrovatelnost „v terénu“ (rozumějte úzké šotolinové a lesní cesty k jezeru, které ne vždy jezerem končí). U „Svena“ navíc jízdní komfort hodně navyšovala automatická převodovka a 130 kw motor. Takže oproti našemu Caradu jsem se na přejezdy vyloženě těšil a nadšeně se vrhal jak do podezřelých uliček, tak do historických center měst.
Kdybys teď měl volit, co u tebe spíš vyhrává a proč?
U mě samozřejmě vyhrává jakákoliv vestavba, která nebude delší než 6 metrů, bude vybavená silným motorem nad 110 kw a automatem. A ještě naftovou Trumou (topení a boiler na teplou vodu) a ještě pohodlnou postelí a ještě pohodlnou sprchou se záchodem :-).
No – a proč je tomu tak?
Protože mě vždycky nadchne to poslední dobré auto, které vidím. V tomhle případě znásobeno tím, že jsme s Klárkou poprvé jeli autem, které nebylo konstruováno na prostor, pohodlí a komfort, ale autem, které někdo vymyslel tak, aby splňovalo naše požadavky a očekávání od cestování jako takového. Tedy autem, které neřeší otázky typu „co s dětmi, když prší“, ale hodně dobře řeší zadání „chceme vidět všechno, být všude a přespat kdekoliv, hlavně pak u jezera nadivoko“.
Jak se ti vůbec řídilo, měl jsi, stejně jako u obytky, pocit, že musíš být mnohem pozornější, nebo se to víc blíží velkému osobáku?
Mám to osobně malinko jinak – respekt mám z řízení čehokoliv, včetně kola. Jen u větších a delších aut si to prostě musím poctivě odpracovat – přemýšlet víc dopředu, hlídat si strany, nabíhající zadek auta při zatáčení, překážky i ve výšce, rychlost kvůli zatáčkám a dobrzďování a tak. Vestavba, která je relativně nízká, krátká a navíc začíná a končí nápravou s koly, je pro řízení o řád jednodušší a intuitivnější, zatáčky můžete projet ostřeji, aniž by se krabice za vámi se sténáním hrozivě nakláněla a prostor obýváku přesypával zleva doprava. Zkrátka s vestavbou si to řidič osobáku po pár kilometrech (až si zvykne na vyšší posez a rozměry auta) pomaže jako s osobákem a nic mu v tom nezabrání. Profesionální řidič požární cisterny pojede stejně pohodlně s alkovnou nebo sedmitunovým integrálem. Opravdový a zásadní rozdíl nastává u zákazových značek a polních cest nebo bránách v historických centrech měst, kam se prostě fyzicky s větší obytkou nedostanete. A samozřejmě v průměrné rychlosti v běžném provozu (předjíždění, maximální rychlost, průjezdy zatáček). Zpět k otázce – řídilo se mi skvěle, závodil jsem se slabšími osobáky a neřešil jsem, kam vede polní cesta, po které jsme se pustili do lesa.
Jaká v tomto případě jsou či nejsou omezení?
Pro mne hodně znamenalo snížení výšky auta, i když rozdíl 2,8 metru a 3,3 metru na první pohled nevypadá jako významný. Druhá věc je otáčení – s šesti metry můžete jet všude, kam před vámi už někdo na čtyřech kolech projel, s trochou snahy se otočíte a zaparkujete všude, kde osobák. Třetí věc – a ta je hodně o mě – zatáčky. Já prostě nedokážu projet ostřeji zatáčku s obytnou nástavbou, když úplně fyzicky cítím, jak se kroutí a vrže. S kompaktní vestavbou je to naopak radost, kroutí se a vrže jen Klárinka (smích).
A co rozdíl automat versus manuál?
Hmm, jeden z nejsilnějších zážitků, za který může hlavně volkswagen
a jeho motorizace jako celek. Automaty mi nikdy k srdci nepřirostly, rád mám věci pod kontrolou a většina mých dosavadních zkušeností byla o tom, že automat je ta divná věc, která si dělá něco jiného, než chci já, a ještě se zpožděním. Navíc naše alkovna s předním náhonem se při troše nepozornosti zahrabe i na rovině, když je po ránu orosená tráva, takže jsem o automatu nikdy ani moc nepřemýšlel. Teď jsem rád změnil názor – vyladěná kombinace silného motoru a opravdu skvělé automatické převodovky udělala své. Musím přiznat, že jsem se několikrát těšil víc na přejezd, než na dojezd. Automat mě celou cestu bavil tím, jak reaguje na plyn a řazení pro mne znamenalo jen přepínat do sportovního módu při předjíždění na okrskách. Rychlá změna zpátečka – dopředu při otáčení bez spojky je taky lahůdka. Jediný problém jsem měl při pokusech o rychlé skočení do mezery na kruhových objezdech – nějaké zpoždění, než automat zařadí, plynule se rozjede a pak teprve akceleruje na plný plyn tam je. Objektivně, když vynechám objevování a hraní, musím uznat, že automat má v obytku svoje místo, zvlášť delší nebo náročnější přejezdy řidiče neunaví a v cíli cesty vyskočí i řidič z auta relativně svěží.
Cítil jsi se tedy po cestě méně unavený?
No jasně. Důvody bych viděl v následujícím pořadí: kompaktní krátká a nízká dodávka, automat, silný motor :-).
Co tě na vestavbě nejvíc nadchlo?
Vestavba mi potvrdila něco, v co jsem doufal, ale nevěřil. Že v kompaktním malém autě, rychlém na přejezdy, které vjede a zaparkuje přes noc všude, můžeme mít pořád ještě rozumnou míru komfortu pro bydlení. A že to Klárinka dokáže řídit! Před odjezdem jsem se preventivně připravoval na něco, co se víc blíží dovolené v malém stanu a skutečnost mne pozitivně zaskočila.
A naopak něco, co ti oproti obytce vyloženě chybělo?
Oproti naší obytce mi nechybělo vůbec nic. Celou cestu jsme diskutovali jen detaily v uspořádání skříněk, toalety a sprchy. Tedy další pozitivní překvapení. Pro úplnost ale musím říct, že všechno to moje nadšení, které se tady snažím sdílet a vysvětlit, pramení z toho, že jsme jeli jen dva. Pokud bychom jeli s dítětem, které má přeci jen trochu jiné potřeby na rozdíl od dospělých, mohl by to být problém. Ještě jsem si uvědomil, že obecně a hodně moc mi na všech obytkách do 3.5 tuny chybí 200 litrů fekální nádrž, 300 litrů pitné vody a 200 litrů nádrže na odpadní vodu.
Jaké technické vychytávky má naopak Sven oproti vašemu obytňáku? Vím, že je tam rozdíl třeba v topení a podobně…
Zásadní rozdíl – a až při téhle cestě jsem si uvědomil, jak velký, znamená přechod na naftové topení. Při víkendové cestě to nepoznáte, ale je úžasná úleva nemuset celých čtrnáct dní myslet na to, kolik máme ještě plynu a kde nám vymění prázdné české bomby za plné. Moderní naftové topení s boilerem ani nehlučelo (v noci jsme neslyšeli, kdy zaplo nebo vyplo, jen se ohřál vzduch) ani nijak nezapáchalo, takže si to umím představit i v kempu. Klárinka se zamilovala do ledničky – někdo ve Westfalii hodně přemýšlel a kompresorovou chladící jednotku zapojil do lednice vlastní výroby s hlubokými a vysokými vyjížděcími šuplíky, které navíc nevyjíždějí do prostoru chodbičky, ale od boku kuchyňské linky směrem k sedadlu spolujezdce, úžasně pohodlné a velká úspora místa. Co jsme nevyzkoušeli, ale při zimním pobytu v kempu to musí být pecka, je elektrické podlahové vytápění.
A co spotřeba, bylo to pro tebe tak milé překvapení, oproti obytku, jak si myslím? A za kolik jste jinak celkově jeli?
Překvapení se spotřebou se nekonalo vzhledem ke kombinaci skvělé automatické převodovky, 130 kw motoru a toho, jak Sven skvěle seděl i při vyšších rychlostech. Ještě to budeme počítat, hrubým odhadem jsme jeli ty 3 000 km se spotřebou okolo 10 litrů na sto, možná malinko menší. S naší vestavbou by jsme na tom byli podobně (možná o litr na sto víc), jen bychom určitě nenajeli ty tři tisíce kilometrů.
A jak se ti spalo? Přece jen je to zase něco jiného!
Klárinka tuto cestu excelovala v geniálních vynálezech, takže když druhou noc přišla na to, že spíme obráceně (ve vyjížděcím prostoru jsme namísto nohou měli hlavy), tak se mi osobně spalo dokonce líp, než v alkovně – víc prostoru u stropu a absence slézání po žebříku.
A nešlapali jste takříkajíc po hlavě?
Jasně, že v některých momentech ano. Jenže jsou to jen momenty, kdy jeden potřebuje do skříňky vzadu a druhý do skříňky vepředu. Práci s malým prostorem má Westfalia odladěnou skvěle, takže uspořádání i tak malého auta nevede k pocitu nedostatku prostoru pro jídlo, vaření, nebo práci na počítači. Při delším pobytu tu asi ponorková nemoc vznikne rychleji, než v obytce, ale to je logické.
A jak vnímáš večery za chladných dní ve výrazně menším prostoru?
Prostor se nám zvětšil, protože jsme jeli ve dvou. (smích) Ale vážně – bez dětí žádný problém nebo omezení. S dětmi už si tak pohodově představit neumím, všichni se musí koukat na stejný film, nebo hrát stejnou hru, není tu místo na nějaký osobní prostor a nebo soukromí.
Nemůžu se tě nezeptat na Polsko. Jaké jsou tvé dojmy? Doporučil bys mi jet se tam podívat?
Polsko mě navzdory vyprávění a fotografiím od Klárinky hodně moc překvapilo v několika věcech. Mám za to, že se Polsko stalo modernější zemí, než jsme my, a to nejen díky efektivnějšímu využití dotací pro výstavbu a modernizaci „infrastruktury pro život všech“. V té zemi najdete snad všechno a blízko u sebe – od velkoměst, historických památek, válečných bunkrů až po alpsky čistá jezera a řeky uprostřed lesů. Pořád jsme měli problém – ne kam jet, ale co ještě stihneme a co už ne. Radost dělalo i nakupování – hlavně německy kvalitního jídla za polské ceny.
A kapitolou samou pro sebe jsou restaurace. Nevozte s sebou jídlo a nechoďte do „Mekáčů“ a pizerií. Polská kuchyně nabízí rozmanitější paletu úžasných a dobrých jídel, než česká. Navíc i přes nekřesťansky drahé pivo vás vyjde večeře v restauraci podstatně levněji, než u nás. Stát na divoko můžete skoro všude, nestyďte se zeptat, na svém parkovišti za závorou vás nechá přenocovat i majitel zapadlé jezerní hospůdky.
Co ti tedy úplně nejvíc zachutnalo?
Získal jsem závislost na jídlu zvaném žurek. Žurek najdete v každé opravdu polské restauraci a ve většině fastfoodů na pumpách v kategorii polévek. V lahodně nakyslém žurku najdete vajíčko, směs salámů nebo klobásu, zelí, někdy i hříbky a jak ho jednou ochutnáte, tak se ho nepustíte. Žurek tak zastínil nadšení z různých druhů a variací na téma pirohy, dokonce
i neuvěřitelně dobrá žebírka nebo kachnu se zelím (zatím jsem tak dobrou nikde neměl).
žebírka po „česku“ v Polsku 
Žurek v kobinaci s dobrým pivem vyhrává
A co tě tedy nejvíc nadchlo obecně?
Objektivně si neumím vysvětlit proč, ale mají nás tam neuvěřitelně rádi jako národ. Asi nějaká epidemie slabosti pro Čechy. Když poznají, že jste Češi, nic není problém a i bez znalosti jakéhokoliv jazyka se s trochou trpělivosti vždycky domluvíte. V téhle zemi po pár dnech chytnete komplex nesmrtelnosti – všechno jde a z ničeho nemáte problém, protože všechno se vyřeší tím, že jste český turista. Došlo to dokonce tak daleko, že Klárinka začala ignorovat i červenou na semaforu při přecházení :-).
Takže Poláky jsi opravdu vnímal dobře? Přece jen, vizitky u nás mívají různé…
Jak jsem už říkal, z nějakého důvodu nám neuvěřitelně nadržují. Projížděli jsme hlavně východní část Polska, nevím, jak je to jinde, ale můžu spolehlivě vyloučit, že jsme jen měli štěstí na lidi. Na rozdíl od nás jsou všichni tak nějak vyklidněnější, a to včetně silnic. K jejich relaxu za volantem sice patří i to, že prakticky všichni ignorují zpětné zrcátko, ale když už vás vidí, tak jim nedělá problém zastavit a nechat vás v zácpě před semaforem si dvakrát přejet čtyři pruhy zleva doprava a zpět – ať si v klidu můžete vyzkoušet, který je pro vás nejlepší.
A čím tě Polsko nejvíc překvapilo?
Podlesí, Podlesí mi úplně vyrazilo dech. Kam člověk dohlédne, vidí jen lesy, jezera a sem tam pole. Všude se dá dojet, všude najdete místo na přenocování nebo pár dní zabydlení. Když už jsou dva statky blízko sobě, tak je to vesnice a když mají dva statky blízko u sebe hospodu, tak je to krajské město. (smích) A nemusíte sem přijet zrovna obytňákem, na všech zajímavých místech nabízejí opravdu krásné farmy ubytování v agroturistickém stylu.
Chceš se tam vrátit a poznávat dál? Pokud ano, kam asi povede první cesta?
Ano! Ano! Ano! Kromě naplnění mé úchylky pro pevnosti, bunkry a muzea první a druhé světové války určitě musím zažít Podkarpatí, moc se těším na letní Wroclaw (historické vznešené město protkané rameny řeky, které můžete podobně jako Benátky, ne jen procházet, ale i proplouvat) a určitě bych rád strávil několik klidných dní u jezer v Podlesí.
Jak bys obecně zhodnotil úroveň Polska a poskytovaných služeb?
Já si nemůžu pomoc, ale výše, než u nás, i když se mnou Klárinka nesouhlasí, neboť má Polsko hodně v rámci své „práce“ proježděné a zná jej celkem dobře a zná i jeho zápory. Pro mne tvoří součást úrovně i to, že si udrželi centra měst a velice návykové malé restaurace i obchůdky. Prostě v centru máte takový důstojný klid a mnoho restaurací s venkovním sezením na výběr, stánky prodávající něco jiného, než domácí farmářské produkty vytlačili do tržnic a hypersuper markety na periferii. I v místech, kde by jste to nečekali, najdete nové vycházkové a cyklo stezky. Úplně mne dostalo to, že skoro pokaždé jsme narazili na veřejné altánky s lavicemi, stolem a ohništěm (mnohdy nechybělo ani připravené dřevo), pokud by si někdo usmyslel udělat rodinnou barbecue party.
V čem je podle tebe Polsko nejvíc odlišné od České republiky?
Každý to asi bude vidět jinak. Pro mne ta úplně největší odlišnost (kromě rozlohy a přírody) spočívá v tom, jak pochopili a reálně využívají členství v evropské unii. Ne, nechci sem tahat politiku nebo hluboké ekonomické úvahy. Ale potkáváte to i v těch nejzapadlejších „dvoustatkových“ vesnicích. Všude se staví, rekonstruuje, nebo už je postaveno. Věci pro lidi a lepší život. Silnice, cyklostezky, celá náměstí a ulice, hrady a zámky, moderní muzea, galerie, parky néé párky. Z toho my bylo až smutno.
Stejně jako já neumíš polsky. Domluvil jsi se i tak v pohodě?
Jééé, jak to? Polsky umíme všichni, stačí jen trochu slovensky šišlat… Trochu hodně to zlehčuju, ale fakt je, že kromě Slovenska si neumím představit jinou zemi, kde by bylo tak snadné se domluvit česky. Úplně v pohodě to vždycky není, občas, když narazíte na záludné slovo, tak jedna nebo druhá strana pojem vysvětlí opisem, nebo rukama. Domluví se každý, bez slovníku a bez stresování, to je můj názor. Navíc po pár dnech stejně nevydržíte a začnete těch pár slov, co jste pochytili, používat, polština je chytlavá. No a když byla nouze, tak Klárinka už celkem dobře polsky rozumí a zná slova, která já ne, jen moc nechce mluvit, neboť má pocit, že tem jazyk nezvládá „dokonale“.
A závěrem, v čem by podle tebe byla vaše dovolená jiná, kdybyste jeli obytkou?
No, když o tom tak přemýšlím, asi úplně ve všem. Celý základ téhle cesty jsme měli postavený na tom, abychom prozkoumali z reálného pohledu karavanistů co největší část východního Polska, hlavně méně známého a nedoceněného Podlesí a mohli tak předat reálné a aktuální informace komunitě. Přece jenom už to s tím stáním na divoko přestává být u nás takové, jako dřív a některé okolní země jej začínají zakazovat. Druhé, důležité zadání tvořil právě vestavba Sven – díky osmi letům v alkovně jsme moc chtěli porovnat rozdíly mezi moderní vestavbou a „dospělým“ obytkem. V daném čase bychom to naší alkovnou jednak všechno nestihli, druhak bychom se na některá místa vůbec nedostali. A určitě bych si to tak neužil, jako se Svenem, kdy jsme někam dojeli, bez hledání místa zaparkovali a já vyskočil z kabiny relativně svěží a použitelný.
