Kolumbie s batohem na Vánoce a silvestra za 15 dní – I. část

Dnešní příspěvek nebudu věnovat karavaningu a kempování, ale cestování, protože i tato záliba je součástí našeho životního stylu. No a protože jsem se dozvěděla, že jeden z mých čtenářů, nadšený cestovatel, spisovatel a autor nedávno vydané knihy KORPORAC€ Pavel Hénik se aktuálně vydal do Kolumbie, neváhala jsem a obratem jej požádala, zda by nejen mě, ale i vás mohl o své cestě informovat. Možná vás napadá otázka „proč“. Odpověď je jednoduchá – baťůžkaření je ve spojení s Kolumbií hodně zajímavé a možná vás bude jeho cesta inspirovat k poznání této úžasné země, plné skvělých lidí. I když bez karavanu, zato s jistotou mnoha zážitků.

Ještě než budu v následujících dnech vydávat několik po sobě jdoucích článků sledujících jeho cestu online, tak pár hodin před odletem jsem jej trochu vyzpovídala, abychom se o něm nejen něco více dozvěděli, ale hlavně se dozvěděli, proč zvolil právě tuto zemi a jaký je plán. Zároveň na konci přidávám jeho první „report“ z cesty , který mi dnes zaslal. Jdeme tedy na to.

Pavel v Iránu

Pavle, hned v úvodu píši, že jste se vydal do Kolubmie, což mě nadchlo a chvilku jsme spolu o této cestě hovořili i po telefonu, díky čemuž vznikl souhlas o vaší cestě napsat. Nicméně, bylo by fajn i mé čtenáře seznámit s tím „proč zrovna Kolumbie“. Takže proč ona?

Jižní Ameriku mám na seznamu již dlouho. Samozřejmě z ní mám respekt, kvůli relativní nebezpečnosti, a tak jsem čekal na vhodný okamžik. Kromě Kolumbie jsem přemýšlel i o Bolívii, která  mě lákala zejména přírodou. Například vidět naživo solnou pláň Salar de Uyuni musí být super. Nakonec ale vítězila Kolumbie, protože má rozmanitou faunu i flóru a pro cestovatele zajímavé památky. Nicméně příroda a památky jsou jedna věc, ale z vlastní zkušenosti vím, že jsou to právě setkání s místními lidmi, která přinesou ty nejlepší cestovatelské zážitky. A právě na tato setkání se moc těším, neboť z doslechu vím, že tamní obyvatelé jsou velmi přátelští. Navíc já fotím nejraději právě lidi, tak doufám, že se Kolumbijci vyblejsknout nechají. (smích)

Reklama

Kolik takových cest už jste podnikl a kam?

Takhle z patra odhaduji něco přes dvacet. Co se Latinské Ameriky týče, tak je to v pořadí čtvrtá cesta. Beru to pěkně od severu – Mexiko, Kuba, Nikaragua a nyní poprvé došlápnu na jihoamerický kontinent. Někomu může připadat celá Latinská Amerika opakování téhož, zejména kvůli koloniální architektuře, ale mně naopak přijde stále víc zajímavá, čím více ji poznávám. Jednotlivé země se liší jednak rázem krajiny, ale zejména místními zvyky a kulturou. Bohužel, co všechny spojuje, je brutální krvavá koloniální historie.

Jak dlouho trvala příprava a jaký je základní plán cesty? My s Davím jsme také baťůžkařili a vím, že příprava nám zabrala vždy hodně času. Jak to bylo s touto cestou u vás?

Jsme taková nesourodá skupina. Jedeme ve čtyřech – můj dobrý kámoš Pedro, se kterým jsem již párkrát za hranice všednosti vyrazil, pak jeho přítelkyně a její kamarádka. Obě Lotyšky, které ale zas tak dobře neznám (smích). Normálně se na cestu připravuji velmi pečlivě, ale s ohledem na shon kolem vydání mého druhého románu, jsem plánování moc nedal. Přesněji řečeno, byla to moje podmínka, když jsem na výlet v tomhle hektickém období roku kamarádovi kývl. Jednoduše jsem mu řekl, že tentokrát nic nezařizuji a tak trochu si mě přibalí jako spoluzavazadlo. Takže to bude výlet plný překvapení a podrobný plán probereme zřejmě až v odletové hale. Každopádně již nyní je jisté, že nevynecháme Escobarův Medellín, historické město Cartagena a otestujeme pláže Karibiku. Silvestra oslavím v Bogotě.

Reklama

Super. A odkud odlétáte, jak dlouho poletíte a co vše bylo třeba předem vyřídit? Museli jste si dopředu zajisti například i nějaké speciální povolení dle toho, co plánujete navštívit?

Letíme z Vídně do Istanbulu a pak 15 hodin do Bogoty. Paráda, aspoň budou podávat dvě hlavní jídla, Turci totiž vaří vážně dobře. Kromě základní vakcinací jako jsou žloutenky, encefalitida a břišní tyfus, je dobré si naočkovat i žlutou zimnici. Nechal jsem si ji píchnout až na poslední chvíli, takže zrovna teď se mé tělo seznamuje s oslabeným virem téhle nové kámošky. Co se povolení týče, v pátek  jsem si vzpomněl na víza… a hurá, nejsou potřeba. Uf. Kámoš zase pět dnů do odletu zjistil, že mu za tři měsíce propadá cestovní pas. No, bude to povedený výlet. (smích)

Pavel v Kyrgysztánu – Ala Kul

Na co se těšíte nejvíce a plánujete vidět či navštívit nějakou opravdu velkou zajímavost?

V plánu jsou čtyři vnitrostátní přelety během patnácti dnů. To tedy bude fičák! Takhle překotně jsem ještě nikdy necestoval, takže i tohle bude nová zkušenost. Jsem zvědavý, do jakých letadélek nás posadí. Hodně se pak těším do amazonské džungle, kam podnikneme jednodenní výlet ze San José del Guaviare. Jinak okolí tohoto městečka nabízí spoustu zajímavých přírodních úkazů, tak uvidíme, na co všechno vyjde čas. Ale je toho samozřejmě víc.

Reklama

No a teď již první report zaslaný Pavlem dnes ráno

Po třináctihodinovém letu Boeing zlehka dosedne na ranway, jakoby nepřistál na tvrdý asfalt, ale zabořil se do křiklavě zelené trávy náhorní planiny ve výšce 2650 m n.m. V příletové hale měním peníze – zatím jen deset zmuchlaných dvaceti dolarovek, které mi zbyly z posledního výletu do Íránu. Kurz 3140 pesos za 1US$, což je o dvě stovky míň, než co se uvádělo na internetu. Před halou se nakloním k okénku taxíku, který přistavila sympatická asi čtyřicátnice. Domlouvám cenu 35 tisíc pesos do centra. Nahaněči v hale chtěli šedesát. Takže to bereme.Řidička se jmenuje Marcela a pochází z venkova kousek od Bogoty. Během cesty, která trvá 45 minut, se zapovídáme. Marcela se trochu vyleká, když jí řekneme, že hodláme zamířit do San José del Guaviare. Oblast je prý stále nebezpečná kvůli aktivitě drogových ‚guarillas‘. Osamoceně prý není radno nikam mimo vesnici vyrážet. Naštěstí máme domluvenou místní průvodkyni Luz (což znamená v překladu světlo), tak snad to bude v poho.

Ubytování v Hostal Sue Candelario proběhne hladce. Rezervace přes internet je platná, záloha přes kreditku prošla, pokoj je čistý, dokonce s ručníkem. Jen při zamykání upadne petlice, tak ji spolu s pomocníkem z hostelu znovu přišroubujeme s pevnější podložkou.

Vyrážíme na průzkum historického centra La Candelaria. Je skoro jedenáct dopoledne. V systému ulic je snadné se zorientovat – Calles křizují Carreras, obé číslovány pěkně vzestupně. Turistů je tu poskrovnu, místní se na nás vesměs usmívají, a naskýtají se první příležitosti na ulovení  zajímavých fotek. Zkoukneme pár turistických restaurací, ale ceny nás nenadchnou – za hlavní jídlo chtějí od 30ti tisíc nahoru, tedy něco přes dvěstěpadesát korun.
Nakonec zapadneme do malé jídelny na rohu na oborové menu za sedm tisíc. Dokonce je na výběr mezi masem (hovězí) a kuřetem. Vzápětí zjišťuji, že místní se nechají fotit klidně i při obědě, čehož pohotově využívám. Na fotce jistě upoutá originální vánoční výzdoba, která je v Bogotě ostatně na potkání doslova na každém kroku. 

Na to, že má Bogota osm milionů obyvatel, nepůsobí centrum nijak přeplněně, a to ani v době polední přestávky, kdy se na ulici objevují menší skupinky bílých límečků a dam v upnutých byznys kostýmcích. Nepřehlédnutelní jsou žebráci a nuzáci všemožného vzezření, které je možné spatřit téměř na každém rohu. Pocit ohrožení ale člověk nemá, což je dáno i tím, že v centru lze potkat příslušníky soukromých ochranek s rotveilery, policisty se samopaly, nebo ozbrojené složky ochrany hlavy státu. Všichni se navíc chovají přátelsky a ochotně se naranžují do pózy pro fotku.

Reklama

Nechat se vyblejsknout nevadí ani posádce náklaďáku, jehož řidič kvůli mému snímku klidně zastavil uprostřed křižovatky. 

Signály kritiky současného politického systému jsou nepřehlédnutelné. Ať už z narychlo nasprejovaného grafitty označující prezidenta za prase, tak z počmárané vládní budovy, či vymlácených oken u banky. Jen při posledních komunálních volbách bylo prý zavražděno přes dvacet nepohodlných politických oponentů. Nápis na zdi hlásá ‚už žádné vraždy lídrů‘.

Nepřívětivost vůči současnému systému je cíti jak z řeči dotázaných dělníků odstraňujících jméno prezidenta pod čuníkem, z reakce prodavaček levných hadříků, tak i ze slov recepční v našem hostelu. Kousek od prezidentského paláce narazíme na policistu s retrieverem s čumákem vytrénovaným na hledání bomb. Psovod opět ochotně pózuje i se svým čtyřnohým kolegou Bojem, a směje se,  když mu vysvětluji, co jméno jeho pejska znamená v češtině. Ptám se ho na důvod intenzivní osobní kontroly dvou civilistů, kterou opodál provádějí vojáci a na pomoc spěchají i přivolání policisté. Dozvídám se, že občas je riziko, že si někdo přinese do centra nebezpečné zbraně. Velmi družní jsou i samopalníci z jednotky ochrany prezidenta. Dokonce chtějí společné foto. Ptám se jich na bezpečnostní situaci v San José del Guaviare. Radí nám, nebrat to tam na lehkou váhu. Tak uvidíme zítra. Na letiště vyrážíme ve čtyři ráno a jsme zvědavi, co nás bude čekat tento den.

+1