Cesta do Albánie a rychle zpět přes Řecko …

Dovolená snů – jak to bylo

Jak je důležitá příprava a proč se těšíme. Vzniká geniální plán. Nakonec jedeme jinam a rádi se vracíme zpět …

Těšíme se. Těšíme se už od ledna. Takže už od března připravuju auto na ten „Výjezd – Výjezd roku“. Jako vždy, přesně nevím, kam. Já chci moře (a je mi jedno jaké), zbytek rodiny jezdí rukou po mapě od Finska po Austrálii.

Reklama

Mezitím musím nechat „odervisovat“ podvozek (rozuměj motor), vyměnit (jako každý rok) čerpadlo, vyhodit zbytečně velkou (a stejně rozbitou) 60 kg baterii, doladit elektroinstalaci, vyměnit kohoutek v koupelně, vyhnat pavouky z temných zákoutí a pokusit se dotáhnout asi milion šroubků, které jsou najednou všude. Plus zjistit, jestli jedeme nakonec víc do tepla nebo do zimy.

Dozvídám se, že máme „Velký plán“ – objevíme Albánii a její nádherné hory a ještě hezčí moře bez lidí a v nedotčené přírodě! Jásám, méně už dcera, která prohlašuje, že tam není internet a po příliš pravdivé odpovědi na otázku, jestli je ta země v EU, ztrácí o Albánii zájem docela.

Já se těším a vytahuju další stropní ventilátor – v létě se hodí. Ještě sehnat nějaké další chlazení – ideálně, aby to vychladilo obytko na 15 stupňů a nesežralo celou baterii za noc. Nakonec nacházím v „Electroworldu“ kostku tak zázračnou, že ji nikdo nechce a je ve slevě – to je něco pro mne, beru ji dvakrát !!!

Změna plánu … tak už zase nejedeme do Albánie, dcera se zabarikádovala v pokoji a prohlásila, že než s námi autem do země, která ani není v EU a nemá „8G“ wifi všude, tak radši pěšky do Prčic.

Reklama

Hledám na mapě Prčice a moc mě to nenadchává. Mezitím jednu zázračnou kostičku mi Klárinka zbalila do soutěže na All4Camperu, druhou „testuje“ Andrejka v pokoji a odmítá jí vydat zpět. Musím tedy koupit další, dokud jsou – až všichni přijdou na to, jaký je to zázrak, nezůstane v republice ani jedna!!!

Opět změna plánu!

Jedeme někam do Čech – ušetříme a když nás budou holky štvát, tak je můžeme nechat na místě se stanem a ujedeme jim !!! Prčice pěšky, jako první bod, se vypouští, Klárinka hledá nějaký kemp s krásnou pláží, přírodou, barem a internetem na prázdniny bez lidí a se slevou ….

Chvíli jedeme do Itálie. Je to skoro stejně daleko, jako Řecko, mají tam Řím, Etnu a „podpatek“ a mně se tam líbí!

Reklama

Další víkend utahuju i skryté šroubky pod alkovnou a mám radost a motivaci. Přibaluju tajně pruty – bude se rybařit.

POZOR! Nejedeme do Itálie. Jedeme do Řecka. Cesta se mění jen částečně – místo Prčič pěšky bude rakouský wellness SonnenTherme a já tam můžu celý den v pátek pracovat z auta a dívat se na úchvatné panorama parkoviště. Pak se ostatní mohou z té námahy vyspat a já mohu dojet kam až to půjde, ideálně do Maďarska. Kašlu na šroubky pod alkovnou, stejně se tam nedá dostat. Znovu zkouším téma Itálie, ale nedaří se.

… je to blbé, na východním pobřeží Řecka byli uprchlíci dřív, než my. Mají prý takové útulné přímořské chatičky … dokonce i Ministerstvo zahraničí varuje. Jedeme tedy „prý“ nakonec do Itálie. Kupuji si tajně slovník a utahuju na poslední chvíli šroubky.

… je to ještě blbější, v Itálii jsou lidi a na Sardinii se už do trajektu nevejdeme – buď my, nebo auto. Vracíme se k plánu Řecko v modifikované verzi. Andrejka (dcera) není nadšená – má svoje zkušenosti s internetem v Řecku …

Reklama

Dobře tedy. Máme finální plán a zítra odjíždíme – pojedeme ve čtvrtek večer, druhý týden v červenci. Dojedeme do SonnenTherme v Rakousku, vyspíme se, posádka nastoupí do termálu a já můžu svobodně pracovat – pak Maďarsko, Srbsko, Makedonie a Řecko! Super plán!

Stahuju si písničky, kontroluju kapaliny a pneumatiky v obytku, na poslední chvíli odstraňuju vrzání v zadní posteli, na záchodě a v koupelně a taky projedu auto myčkou. Autíčko je jako nové, důstojně připravené na bílé pobřeží v Řecku !

Máme všechno naložené a dvakrát zkontrolované a s hodinovým zpožděním vyjíždíme. Klárinka se nervózně uculuje, „děti“ – puberťáci Andrejka a Klárka si dělají z nástavby obytňáku diskotéku. Raději nás v kabině důrazně zavírají s tím, že taky mají nárok na soukromí. S jednou přestávkou dojíždíme za tmy na prázdné parkoviště u termálů a rychle usínáme. (Sonnentherme – Krásné termální lázně v Rakousku, jen kousek od Maďarska)

Druhý den

Reklama

Je pátek – děti i s Klárinkou mizí do pohodlí rakouských termálů a já se rozvaluji v obytku. Sluníčko svítí, soláry a já můžeme pracovat. Večer podle plánu se vrací rozjuchaný zbytek posádky a jen neradi vyrážíme do Maďarska.

V pátek večer se mi daří přesvědčit Klárinku, že nejsem unavený a dojíždíme až k hranicím se Srbskem. Přespíme na parkovišti u supermarketu, asi 15 km od hranic. Pro místní jsme trochu exoti a trochu blázni, dcera se za nás stydí … puberta no.

Druhý den ráno tankujeme a jedeme na neznámý opuštěný přechod v Bačce. Opuštěný je především celníky, aut tu stojí několik kilometrů celá kolona. No co, vyhli jsme se Röszke-Horgoš !!

S plnou nádrží a mírně nespokojenou posádkou nakonec nějak přejíždíme do Srbska. Klárinka o Srbsku hodně psala. Mám pocit, jako když vstupuju na půdu divokého západu. Za každým kamenem tu číhá minimálně lump, lupič a podvodník. „Na pumpách se nesmíte zastavit a tankujete v poklusu, při placení musíte mít svoji kartu celou dobu na očích“. Úspěšně ujíždím všem lupičům a podvodníkům, jenže Srbsko je dlouhé a ještě před Makedonií musíme tankovat.

Reklama

Zastavuju na pumpě.

Mám adrenalinu plné žíly a nervózně, mezi stejně nervózními turisty, vyhlížím bandity. Po natankování ještě zastavujeme na parkovišti. Dám si energeťák a cigaretu a s Klárinkou hlídáme každý na jednom rohu obytňák s nožem v kapse očekávaje útok srbských banditů. Nakonec na nás zaútočí dva banditi převlečení za české studenty. Češtinu zvládají bravurně a stejně tak dobře hrají úpal a únavu. Nakonec to nevydržíme a k velké radosti puberťaček je nabíráme s sebou. Jen na 100 km … (tímto kluky zdravíme!)

Po 100 km operativně měníme cíl cesty a stáčíme se v Makedonii z Řecka na Albánii. Spát budeme u jezera. „Banditi“ nás úplně přemohli! kluci jedni studentský ;-). Cestou po dálnici, ještě v Srbsku, nám skoro upadne kolo. Z pěti šroubů nalézáme jen tři, jeden stržený, dva skoro drží. „Banditi“ zastavují vlastními těly dopravu na dálnici a já se snažím z ostatních kol získat nějaké šrouby. Když k nám zajíždí dálniční policie (spolčená určitě s dalšími bandity v nedalekém servisu) máme hotovo a můžeme pokračovat !

Už nejedeme do Řecka, už jedeme k jezeru Ohrid, je tam určitě nejkrásněji na světě, je to ještě v Evropě a jedou tam naši „banditi“, které tam přeci musíme dovézt. Na celnici předávám udivené celnici 6 pasů, ta nevěřícně kroutí hlavou a přepočítává lidi v obytňáku.

Reklama

Začíná se stmívat, ale to neva, k Ohridu je to kousek.

Hrozný, hrozný a ještě hroznější, proklínám makedonské cesty, makedonské cestáře, makedonské řidiče v protisměru i vedle mne a za mnou. Proklínám makedonské chodce, neexistující chodníky, neexistující parkoviště a jedu a jedu … je půlnoc.

Projeli jsme město Ohrid a Klárinka slibuje kemp. Silnice se z úzké stala ještě užší a mění se na polňačku. Kromě mne jsou všichni řidiči odpočatí, veselí a napití a vědí, kam jedou. Klárinka už deset kilometrů slibuje za pár metrů luxusní kemp u jezera, ale já pořád jedu do kopce. Proklínám mapy a Klárinku a ženský vůbec a chce se mi spát. Řidič v protisměru s jedním světlem se na mě šklebí. Nemám to tu rád.

Jako zázrakem dojedeme do kempu, nic nevnímám, zaparkuju, vypiju dvojitého panáka něčeho, vykouřím tři cigarety a jdu spát.

Reklama

Ráno se probouzíme v poledne u nádherného jezera. I já fotím. Jezero Ohrid vzniklo v údolí mezi horami a na rozdíl od rakouských alpských jezer nezná slitování s nějakým údolím. Prostě je jezero a pak hned hory. Nádherné zelené strmé svahy vyrůstající z kouzelně modré a alpsky čisté vody jezera. Kemp zeje prázdnotou – ve srovnání s přeplněnými zařízeními u nás doma, a tak si užíváme. Naši „bandité“ spali v hamaku a podle toho vypadají (to je síť na volejbal, co se přiváže mezi dva stromy a když jste jednou srbský „bandita“, tak v tom musíte spát).

Věnuju se kolům a s nadějí, že někde v civilizaci seženu nové šrouby, se snažím vytočit ven ten zlomený, večer v devět se mi to podaří. Klárinka mezitím griluje a holky se srdnatě nudí. Natáčíme kemp a loučíme se s „bandity“, kteří pokračují dál pěšky. Prý překročí hory směrem na Chorvatsko a nás čeká – po poradě a nedemokraticky zavrhnutém návratu – cesta do Albánie. Hurá, zažijeme přírodu a spoustu dobrodružství a „ulovíme obrovského žraloka!“ S důvěrou ve věci příští jdeme spát.

Ráno jak malované a po břehu Ohridu přejíždíme na albánskou stranu. Překvapuje nás. Chudší Albánie má podstatně krásnější kempy i pobřeží jezera. Vypadá to jako kolonáda v Karlových Varech. Natěšení se vrháme směrem k moři.

Nedíval jsem se do mapy, a tak mne překvapí, že mezi námi a mořem jsou hory. Velehory. Albánští cestáři zřejmě zaměřili přímý směr na vrchol každé hory, po přímce postavili silnici a doprostřed umístili reklamní zatáčku o 180 stupňů. Silnice se zužují a zužují. Jako „beďary“ vyrůstají na silnici výmoly a díry … a větší díry.

Reklama

Albánská vláda musí sponzorovat staříky na oslíkovi v zatáčkách, v každé stojí jeden. A v protisměru číhá na svůj okamžik nákladní vůz nebo cisterna – bez brzd, zato s klaksonem. Probíjíme se do horze střídání pětky s čtyřkou se stává dvojka – trojka a pak jednička – dvojka. Nástavba úpí a vyplivuje kdysi utažené šroubky, já úpím s ní, holky úpí úmorným vedrem v nástavbě. Snažím se inzerovat krásu okolní přírody včetně zatáčkových dědečků na oslíku, nikdo mne už ale neposlouchá. I Klárinka ztrácí humor a smysl pro krásy přírody.

Konečně, snad poslední hora před mořem. Vysupíme ji „napřímo“ a odmění se nám úžasnou studánkou. Před sjezdem dolů nabíráme neprozřetelně křišťálovou vodu a tím i dalších cca 100 kg do již tak přetíženého auta.

Pak následuje poslední vlna a … a nekonečný sjezd dolů po něčem, co připomíná skokanský můstek (neupravený) s nezbytnou zatáčkou uprostřed.

Snažím se brzdit motorem, jednička nesnesitelně kvílí, holky taky. Konečně dojížíme k moři. „Tady zastav“, optimisticky velí Klárinka, jenže to, co považuje za začátek brždění, je jeho konec. Důstojně dojíždíme až dolů k moři na rovinku a k … bulozeru. Tam, kde mělo být nejkrásnější přírodní místo u moře se staví. Staví tu rezort, sledujeme kouřící bagry, jak přesouvají bělostný písek zprava doleva a nemilosrdně vyrývají do země základy bungalovů. Je tu … ošklivo.

Reklama

Nutím holky do přestávky. Znechuceně v tom vedru odcházejí najít mezi bagry přístup k moři a já foukám na rozpálená kola. Po půl hodině se odvážím syčící brzdy dochladit vodou a můžeme jet.

Druhé místo mělo být skoro tak dobré, jako staveniště, jen na mapě není vidět, že cesta je úzká jak ucho jehly, strmá jak střecha a děravá, jak cedník bezdomovce. Končí devadesáti stupňovou zatáčkou. V ní si udělali piknik snad všichni řidiči z okolí a my jsme ji, samozřejmě, ucpali definitivně. Klárinka chvíli něco křičí na řidiče, plynně přechází z angličtiny do česko – slovenštiny a někam mizí.

Nakonec nás zachrání místní řidič náklaďáčku, který už asi má té švandy dost a ukáže mi. Něžně se otřu o úplně nový mercedes! vyděšeného německého turisty a projíždíme zácpu. Dál vede polní necesta. Občas projíždíme zatáčky na dvakrát, vše ale končí mořem, střeženým opuštěným bunkrem. ( Jo, vynechám úmyslně zážitek z „TOP“ kempu, kde byla voda 1km od břehu pořád po pás …- uff)

Za námi ještě projedou do večera dvě obytka, vyklubají se z nich nadšení Češi. Modré moře se rozpíná všude okolo nás a za zády se nám ční majestátní kopce a v autě se hádají naprosto znechucené puberťačky. I nás přestává zajímat krása přírody. Stávají se z nás naprostí materialisté. Jdu nalovit ryby.

Reklama

Nakrmil jsem akvarijní rybky, posádka sousedního obytka kašle na fair play a díky jejich harpuně jsou večer na grilu čerstvé ryby … Musíme koupit harpunu.

Popojíždíme po pobřeží a i původně optimistickým posádkám (přijeli po pobřežní silnici z Chorvatska) dochází humor. Mám už druhý pytlík s vypadanými šroubky. Autíčko vrže, jako nové. Německá kvalita narazila na Albánskou neústupnost.

Bavíme se s místňákem. Lidi jsou tu super. Místňák nám říká, ať si užijeme poslední sezónu – u moře se začíná všude stavět a v zemi vše přitvrzovat i zdražovat, tak uvidíme. Vedro je nesnesitelné, holky taky. Chtějí Gardaland, chtějí zimu, chtějí Disneyland, chtějí Maduroland, chtějí … domů … Jsou uvařené a z těch malých „popojezdů“ ve formě pokus omyl najít místo na stání u moře uvařené.

Koná se porada a z ní vychází kompromis – pojedeme do Řecka a užijeme si tam pár dní.

Reklama

Odpoledne vyrážíme. Opět musím natankovat, a tak beru naftu v místní vesnici … ale fikaně jsem se pojistil – než natankuju, leju do nádrže aditivum proti všemu bordelu v naftě.

Pár kilometrů za pumpou se začne smrákat, sluníčko do moře zapadá rychle a stejně rychle a nečekaně se rozsvěcí kontrolka motoru. Na důkaz toho, že italská elektronika se nemýlí, kokrhá i motor. Zastavuju u hospůdky a k velké radosti místních předvádím etudu na téma „cestovatel sleduje motor“. V motoru nic nevykoukám. Ani desetiminutový oddych (a nervózně vykouřená cigareta) mu nepomohly.

Naštěstí jsem se v příručce z pera italského mistra dočetl, že stav není úplně na závadu a lze jet tak rychle, jak motor dovolí. Tak se plazíme dál k řeckým hranicím. Motor nějak funguje v rozmezí 2000 – 3000 otáček s plynem na podlaze a zařazenou čtyřkou.

Čeká nás fantastické rozloučení s Albánií, fantastické, pokud bychom neseděli v totálně rozhrkané obytce, které chybí šrouby v kolech, má kaput brzdy, má kaput motor a má kaput posádku.

Reklama

Bdělí pohraničníci se totiž rozhodli, že v jedenáct večer není třeba hlídat hranici, protože i pašeráci musí někdy spát, a jeli by se raději vyspat domů … ale nejeli proto, že v cestě jsme jim stáli my! Auto plné vedrem a útrapami šílených lidí, snažících se dostat do Řecka a domů.

Jako vždy, měli místní pochopení, vrátili se s námi, vytáhli z postele své řecké kamarády a my jsme mohli za doprovodu blikajícího policejního vozu přejet do Řecka.

Vjíždíme do Řecka a kdysi úzké silničky mi najednou připadají jako dálnice, autíčko chytá druhý dech a po několika kilometrech zastavujeme u moře. Nikdo nemluví.

Další den popojíždíme k nádherné pláži. Závidím osádce bývalého švýcarského armádního vozu, přestavěného na obytňák. Jeho kola začínají tam, kde končí moje hlava. Těší se do Albánie, přejeme jim hodně štěstí a jdeme se utavit do místní taverny.

Reklama

Řecký hoteliér je přátelský, jako všichni řekové. Vytasí se s fotografiemi z Moravy a nutí nám jejich „úzo“ (ouzo).  Po třetím „úzu“ s ledem je mi fajn a začíná mi to řecké mléko chutnat. Moře z příjemného stínu taverny je taky takové nějaké modřejší a modřejší …

Holky tlačí na návrat a já začínám konečně dovolenkovat. Po řeckém způsobu kašlu na chybějící šrouby na kolech, rozvrzanou nástavbu, kašlu na zdechající motor, CHCI DOVOLENOU! 

Nakonec vzniká kompromis – zajedeme ještě k moři na jih do kempu po Olymp, tam se odservisujeme (vznešený název pro vylití hovínek a nabrání čerstvé vody) a vrátíme se. Na řecké dálnici je mi blaze, i auto jede nějak líp. V kempu se sice dostaneme na vyhrazené místo spíš silou vůle, než díky přírodním zákonům, ale strávíme u moře ještě další den (pláž a kemp nic moc).

Jedeme domů, holky při představě svého soukromí a klidu pookřály, čekám mne dlouhá cesta …

Reklama

… s tím, jak se blížíme unavenému srdci Evropy, se nálada posádky zlepšuje a holky se těší domů. I Klárinka ožívá a na nekonečném Srbském úseku dálnice (kromě vyhlížení banditů) hledá na mapě nějaké hezké místo v Maďarsku, kde bychom mohli přespat. Nakonec neúnavná hledačka a hlavní navigátorka (Klárinka) nachází poblíž naší cesty kemp u termálních lázní. Průjezd hranicemi Röszke-Horgoš, který by jindy znamenal námět na horor, už nás nechává chladným. I to, že nám v nekonečné koloně dochází nafta.

Parkujeme v úchvatném poloprázdném kempu a druhý den vyhlašujeme za lázeňský, zotavujeme se z dovolené a užíváme klidu.

Další den už se bez dalších příhod vrátíme domů.

Malé zhodnocení na závěr – Albánie je námět nekonečných debat a sporů. My bychom ji již jen tak nejeli.

Albánie je bombastická:

Reklama

  • Pokud máte menší, nebo terénní auto nebo vám na vašem vozu až tak moc nezáleží
  • Pro majitele offroadů je to doslova země zaslíbená
  • Neuvěřitelně nádherná příroda, strmé kopce hned u pohádkově krásných přírodních pláží prakticky bez lidí
  • Velice vstřícní a přátelští albánci, připadáte si všude vítáni, nic není problém
  • Brzo to začne polykat komerce

Albánie je děsivá:

  • Pokud máte větší auto, na kterém vám záleží (našich 7,5 metrů najednou bylo hrozivě moc)
  • Pokud s sebou vezete puberťačky, jejichž představou krásné dovolené není očumování nějakých kopců a moře, ale vyhublých vrstevníků
  • Pokud hledáte „divokou“ dovolenou v hřejivé náruči civilizace a jejích darů, jako jsou široké rovné cesty, dálnice a kavárničky na pláži

Náš závěr tomu odpovídá – pokud budeme mít jednou vestavbu a pojedeme sami s Klárinkou, tak se možná někdy vrátíme. Připraveni a se správně nastavenými očekáváními, zatím ale ne.

Hezký večer či den, Daví

1+